Co by na válku českých „Proameričanů“ a „Prorusů“ řekl Jan Hus?
Úvaha o našem dnešním schizmatu.
Vypadá to, že mezi Čechy v těchto dnech zuří stejné napětí, jaké bylo ve vzduchu naposledy před šesti sty lety po smrti Jana Husa. Sám jsem před prvními přímými prezidentskými volbami přišel o několik celoživotních přátel jen proto, že jsem nepokládal variantu Miloš Zeman za větší národní pohromu nežli variantu Karel Schwarzenberg – a když jsem se loni při červenokaretnických bouřích v jedné pražské kavárně vyjádřil, že s touto aktivitou sice vřele souhlasím, ale že s bouřemi proti tunelářským a kolaborantským prezidentům mají nejméně patnáctileté zpoždění, dostal jsem hned na místě červené karty od dvou zazobaných pražských redakcí.
Rusko-ukrajinský (potažmo rusko-americký) konflikt v tomto pnutí zafungoval jako dobře vyrobený kvásek. Tak jak by před pětatřiceti lety, za dob zahnívající vlády Josipa Broze Tita a Leonida Iljiče Brežněva, nikdo nepředpokládal, že Srb někdy vystřelí po Chorvatovi a Rus po Ukrajinci (už proto, že oběma vládcům kolovala v žilách obojí krev), v době revolučního nadšení sametové revoluce by asi nikdo nehádal, že za čtvrt století budou příslušníci proamerického establishmentu dávat dohromady seznamy „proruských aktivistů a zaprodanců Kremlu“ – a v obou skupinách budou zastoupeni jak bývalí chartisté, tak normalizátoři.
Jedním z prvních, kteří ve věci seznamů přispěli se svou troškou do mlýna, byl webový analytik Josef Šlerka, který na sociální síti Facebook zcela veřejně vyvěsil hned několik analýz provázanosti tak zvaných „proruských webových stránek“, jejichž přídomek později korektně upravil, za což ho v Britských listech poměrně ostře zkritizoval Jan Čulík. Neskromně se domnívám, že podíl na tom, že Josef Šlerka (alespoň na chvíli…) změnil titul svých analýz na „antisystémové“, měl možná i jeho předchozí facebookový dialog se mnou. Myslím, že v tuto chvíli víc než Jan Čulík pochopil, že mezi táborem „proruským“ a „proamerickým“ je tu ještě jedna (nemalá) skupina, a to jsou lidé, kteří poukazují na to, že obě strany jsou „jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet“, a že Vladimir Putin je pro ně jen křivé zrcadlo, odrážející svými zločiny zločiny Západu (a nyní je tomu i naopak – a generátor války se nám roztáčí). Tento nestranný aktivistický postoj, navazující na okřídlené recesistické heslo šedesátých let dvacátého století (ovšem s mnohem hlubším významem): „Dobře bude, až bude poslední wallstreetský intrikán viset na střevech posledního moskevského byrokrata“, je ale taktikům typu Jana Čulíka nebo Karla Dolejšího naprosto neviditelný. Jejich „fotbalově-fanouškovsko-konstruktivní“ myšlení prostě vylučuje (či vytěsňuje?), že by takový nestranný postoj mohl vůbec existovat. A tak je pro ně každý, kdo nestojí na stráži s puškou či perem explicitně namířeným proti Moskvě (přičemž charakter této explicitnosti stanovují jmenovaní „soudci“ sami), „proruským elementem“, jejž bez vyslechnutí protiargumentů usvědčují z neznalosti ruského prostředí či sympatií k tamnímu režimu, o němž dnes snad už každé malé české dítě (snad s výjimkou českého mediálního mainstreamu) ví, že jde o režim nejméně stejně asociální, jako je ten, který panuje ve Spojených státech amerických.
Rusko-ukrajinská krize se pro Čulíka, Dolejšího a řadu dalších stala týmž činitelem, jakým byla pro Havla krize jugoslávská – z lidí, kteří se do té doby profilovali jako nestranní obránci základních hodnot lidství, učinila jasné zastánce jedné strany konfliktu.
Minulý týden mi můj přítel-učitel vyprávěl, jak se svými studenty v předmětu Dějiny umění narazil na téma schizmatu a reformace a jakou mu to dalo práci, než studentům svým líčením přiblížil ducha tehdejší doby. Myslím, že pokud by se jeho studenti zajímali o současnou politickou situaci v České republice, vysvětlil bych jim dobu schizmatu velmi rychle na základě historických analogií. Tehdejším římským a avignonským papežům, kteří z obou stolců uplatňovali nárok na naše zemské církevní statky, včetně lidských duší, jsou dnes podobny velmoci se zkratkami USA a ČLR, které mají v Praze své ambasády a jejichž představitelé chodí tu na Hrad za naším prezidentem, tu za ministrem zahraničí, aby jim důrazně připomněli, že česká svrchovanost měla vždy svou hranici, jíž bylo místo číšníka u papežova a císařova stolu. (Třetího, pisánského papeže a jeho /vel/moc nám zatím připomíná Kremlu velmi blízký ruský filosof Alexandr Dugin, který o slovanských státech střední Evropy píše jako o „spřáteleném prostoru, který byl vždy součástí velkého slovanského Ruska“).
Dalších podobností, jako že kněží se tehdy (místo Synem božím požadované chudoby a kontemplace) zhusta zabývali prodejem odpustků a provozováním nevěstinců, že král se namísto aristotelských mudrců obklopoval velkospekulanty s majetkem a že příznivci ideologie kořistného masového vraždění zastřešovali své zločiny quasináboženskými idejemi a své soldatesky institucionalizovali jako náboženské řády, by si už studenti možná všimli sami. Stejně jako okolnosti, že zatímco tehdejší Evropa se zmítala v krizi z naprosto zdeformovaně až převráceně aplikovaných idejí evangelia, iberskou a balkánskou cestou do ní zatím proudila tehdy mladá, ani ne osm set let stará kultura islámská, která byla tehdy kupodivu mnohem snášenlivější než křesťanská a jejíž vzdělanostní a technologická úroveň byla ve většině měřítek nadřazena té naší.
Jakýsi pozorný historik si také všiml faktu, že islámská kultura (která, stejně jako ta naše, počíná svůj letopočet v okamžiku vzniku svého náboženství) se právě nachází v roce 1393, což byl v případě našeho letopočtu sám předvečer reformace. Je možné, že islám v těchto dnech čeká na svého mistra Jana Husa, který by se znovu začetl do Svaté knihy a nezávisle na okolních světských tlacích by v ní začal znovu hledat zřídlo pravdy, kterou spíše než kázat lze žít. Je možné i to, že takový islámský duchovní už žije. Možná v některé ze zemí, v nichž naší civilizací přiznaně zpravodajsky podporované tzv. arabské jaro způsobilo naprostý kolaps civilizace, možná v některé evropské zemi, možná je to příbuzný muslimského prodavače v pařížském obchodě, který svým tělem chránil židovského kolegu při útoku fundamentalistů vlastní víry, nebo zastřeleného muslimského policisty, jenž stíhal své „souvěrce“, kteří provedli útok na redakci týdeníku Charlie Hebdo.
Pro nás by ale mělo být podstatné, že v onom novém schizmatu potřebujeme Husa především my sami, Středoevropané, Češi. A že by po těch šesti stech perných letech zkušeností pro naši dostatečnou pozornost jeho myšlenkám duchovní i politické nezávislosti ani nemusel být znovu upálen. A že bychom je dokonce tentokrát mohli pochopit i líp, nežli to (jistě nejlépe, jak uměli) učinili Jan Žižka a Prokop Holý.
Pro případ, že se žádný nový Hus nenarodí, by nám mohl stačit i ten starý, jehož spisy se přece (při troše inteligence a překladu tehdejších do dnešních reálií) dosud dají vzít do ruky a číst. Však pro to, aby nám to od ruky šlo líp, začal psát po našem a upravil nám pravopis…