Otázky bez odpovědi (1. část)
V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti.
Jeden student tajně obdivoval svou kolegyni. Stalo se, že se potkali v knihkupectví, odcházeli spolu, prohodil s uzarděním pár slov o knihách. A tu se dívka zeptala (stáli před výlohou a fičel studený vítr): V čem ty vidíš smysl života? Užasl; v těch letech věřil, že nejvíce miluje duši a že taková otázka je květem duše. Ale protože měl rýmu a neměl kapesník, musel se rozloučit. Pak napsal pro dívku tento text (nikdy jí ho nedal číst).
Kapitola 1. Mluvení do prázdna
Motto:
Kdybych já nebyl jen já ale my byk bych já ty on ona ono. Protože já jsem já a ne my jsem já já a mohu mluvit jenom o mně.
(Heissenbüttel)
Budu si klást otázky, na něž neznám odpověď, a nevěřím, že by mi na ně někdo mohl odpovědět. Předem odmítám návrhy, abych se myl studenou vodou, našel si dívku nebo šel mezi lid na brigádu. Začne-li si člověk klást otázky, odsuzuje se k doživotnímu ptaní. Musel bych se ptát, i kdybych se myl studenou vodou či kdybych nechal studia a pracoval manuelně. Dokonce i kdybych naopak věnoval studiu všechen volný čas, musel bych o něčem přemýšlet před spaním. Mé otázky jsou projevem hoře z rozumu a to se dá léčit jedině rozumem, dá-li se léčit vůbec.
Zaznamenávání otázek je pro mne intelektuální zábavou a zpovědí, nemám tedy pocit ztraceného času, i když asi tyto úvahy nedám nikomu přečíst.
Chci mluvit o světě, který mne obklopuje. Není má snaha směšná a beznadějná? Málo jsem četl, málo viděl, málo poznal. Nepřipomínám fysika, který by chtěl studovat gravitaci vlastním rozumem, bez znalosti knih, které napsali jiní? Myslím, že vnímavý člověk by si sám začal klást mnohé otázky, jimiž se zabývá moderní věda, ale myslím také, že by nepřišel na nic nového. Pád tělesa je totiž jev, nezávislý na našem vnímání, poznání jeho zákonů je tedy platné pro všechny lidi a je třeba na ně navázat, nikoli je ignorovat. Já se však na rozdíl od vědce nyní nesnažím mluvit o světě, jaký je, ale o světě, jaký se mi jeví, v tomto smyslu mluvím jen o sobě a nikdo jiný nemůže mluvit o mně.
I ta největší filosofická a literární díla jsou svědectvím o jiném člověku, mohu se z nich poučit, ale nemohu jimi řešit své vlastní problémy. Ostatně i člověk, který je nikdy nebude číst, musí jednat a chce mít pro své jednání určitě podklady.
Vždy jsem si vážil stručnosti, přesnosti a logiky. Z tohoto hlediska bude mít můj spis značné vady krásy. Nemohu však dát svým otázkám systém, protože takový systém neexistuje. Je mi blízká snaha vědy vypovídat o světě pomocí přísně logického výkladu. Hloubka však omezuje šíři záběru a kromě toho je dokonalý systém zase jen ilusí. I nejpřesnější matematická kniha předpokládá, že slova a gramatické konstrukce mají určitý přesný význam, společný pro všechny lidi, počítá se správností formální logiky a podobně.
Existuje však i jiný způsob, zvaný v poesii metoda pásma. Mluvím o svých myšlenkách a dojmech a nesnažím se příliš, aby mé sdělení bylo úplné a jednoznačné, očekávám, že střípek pravdy vypluje sám na povrch. Volím-li tedy subjektivní výpověď, dělám to proto, že je to často jediná možnost, jak říci něco objektivního.
Kapitola 2. Hledání kocoura
Motto:
Věda je hledání černého kocoura potmě. Filosofie je totéž, jenže kocour vůbec není. Také marxismus je filosofie, ale křičí se při tom: Už ho mám!
(Anekdota)
Vše, co je, tvoří svět. Jsme částí světa, která může svět vnímat a zkoumat. Zjišťujeme, že ve světě platí jisté zákony, to jest, skromně řečeno, za podobných okolností probíhají jevy podobně. Tento fakt umožňuje vznik vědy. Neumíme však postihnout svět v celku, vybíráme si proto ke zkoumání určité třídy podobnými metodami zkoumatelných jevů. Nejlepší cestou k jejich popsání se pak ukazuje vytvoření modelu: zavádíme určité pojmy, odpovídající přibližně objektům světa, logické a matematické vztahy těchto pojmů pak odpovídají jevům. Model je pak tím lepší, čím více jevů dané třídy dokáže popsat a předpovědět.
Protože jsme se však omezili jen na jistou třídu jevů a dějů, nezahrnuje náš model celou skutečnost. Protože navíc nezachycuje vzájemnou souvislost různých tříd jevů, je deformovaným obrazem skutečnosti. Na pomezí jednotlivých tříd jevů zůstávají nezmapovaná místa, která se mohou stát východiskem spojení několika modelů (teorií) na vyšším stupni. Tak teorie relativity spojuje mechaniku a elektrodynamiku, kybernetika čerpá z techniky, matematiky a biologie. Lze snad vytvořit model, který by přesně popsal svět a umožnil předpovědět všechny jeho jevy? To jistě není možné, protože takový model by musel být sám světem.
Z tohoto hlediska se mi zdá nesmyslnou otázka, zda jsou všechny jevy zásadně poznatelné. Poznatelnost jevu dokážeme jedině tak, že jej poznáme, nikdy však nepoznáme vše a důkaz tedy neprovedeme. Naproti tomu nemůžeme uvést jevy zásadně nepoznatelné, protože je neznáme. Přátelé poznatelnosti nyní prohlásí, že v důsledku všeobecné souvislosti jevů musí se našim smyslům projevit i jevy přímo nepozorovatelné. Odpůrci poznatelnosti mi dají řadu otázek, které mají smysl, ale na něž přesto nikdy nikdo nebude moci odpovědět. To jen dokazuje, že sám pojem poznatelnosti je mlhavý, a dává za pravdu mému stanovisku.
Zjišťujeme také určité shodné rysy mezi různými modely. Hledáním těchto shod se zabývá například dialektika přírody, která zjišťuje rozpory a protiklady, jejichž střetání umožňuje pohyb a vznik nového.
Zdá se mi, že tu nejde o zákony v pravém slova smyslu, neboť nejsou formulovány tak přesně, aby umožnily předpověď nových jevů, dialektické rysy se naopak dají hledat v jevech značně libovolně. Mám dokonce všetečnou otázku, zda dialektické rozpory nejsou spíše vlastností našeho popisu světa než světa samého. Není rozpor jen lidskou kategorií, která mimo člověka nemá smysl?
Mluví se například o dialektické povaze světla, o jakémsi rozporu mezi částicí a vlnou. Při šíření světla nastávají různé jevy, které samy o sobě jsou sotva rozporné. Rozpor vzniká teprve tehdy, popisujeme-li světlo dvěma různými způsoby, které se jinde osvědčují, a zjišťujeme, že každý z nich je vhodný jen částečně. Mezi oběma popisy je rozpor, ne však v samém světle. Světlo není ani „vlna“ ani „částice“, nýbrž světlo.
Nepopírám ovšem nutnost hledání obecnějších zákonitostí, chci jen říci, že tyto zákonitosti musejí být hledány na základě pokroku vědy a nikoli pokrok vědy vtloukán do rámce již nalezených „zákonů“, jako se kdysi musely najít v každé vědecké disciplíně „dialektické rysy“, aby byla zachráněna před označením za buržoasní pavědu.
Svět dělíme na hmotu a vědomí. Obvykle se říká, že hmota je vše, co objektivně existuje nezávisle na našem vědomí. Není však universální „naše“ vědomí, ale jen isolovaná vědomí jednotlivých bytostí.
Řeknu tedy: „na mém vědomí“. Potom však vědomí ostatních lidí objektivně existuje nezávisle na mně a je tedy hmotou a jedině mé vědomí je pravým vědomím. Pojmy hmota a vědomí se tak stávají pojmy relativními. To samo o sobě není absurdní. Kdyby bylo možné nějaké objektivní hledisko, byla by z něho vědomí všech lidí rovnoprávná. Takové hledisko však není, jsou jen jednotlivá hlediska bytostí majících vědomí. Proto je každý člověk sám pro sebe středem světa a jeho vlastní vědomí je pro něho něčím zcela odlišným od vědomí ostatních lidí.
Aby však nevznikl zmatek v termínech, budu trvat na tom, že rozdělení na hmotu a vědomí má být absolutní. Řeknu-li však, že hmota je vše, co existuje mimo vědomí lidí, upírám bezdůvodně vědomí zvířatům a stejně bezdůvodně popírám existenci jiných myslících bytostí, než jsou lidé. A tvrzení, že hmota je vše mimo vědomí, je jen prázdnou tautologií.
Musím se tedy spokojit s tím, že rozdíl mezi hmotou a vědomím je dán intuicí. Rád věřím, že hmota je prvotní a vědomí druhotné, to jest, že hmota existuje, i když ji nikdo nevnímá, naproti tomu vědomí bez hmoty je nemožné. Úmyslně říkám „rád věřím“, protože volba mezi materialismem a idealismem není volbou mezi věděním a vírou, nýbrž volbou víry.
Argumenty ateistů a racionalistů jsou zase jen citové, nikoli rozumové povahy. Klidně si mohu myslet, že vnější svět vůbec neexistuje, nebo že mi mé vědomí dává o něm představu stejně zkreslenou jako sny a halucinace. Tato domněnka není zcela nepřijatelná pro aktivního člověka, jak by se zdálo. I subjektivní idealista může být vědcem a věřit, že pro vlastní potěšení zkoumá zákony svého vědomí. Odmítám ji proto, že se podle ní nemohu a neumím řídit v životě. Odkládám tedy podobné pochybnosti na samé dno duše a souhlasím s Heisenbergem, že existence vnějšího světa, nezávislá na našem pozorování, by měla být postulátem vědce.
Proč nevěřím ani v objektivního boha, vědomí tvořící svět? Odpovím historickou anekdotou. Když Napoleon přečetl Laplaceovu Nebeskou mechaniku, tázal se vědce, proč se ve svém díle nezmiňuje o bohu. „Nepotřeboval jsem tuto hypotézu, občane první konsule,“ odpověděl Laplace. Také já nepotřebuji hypotézu, která mi v životě nijak nepomáhá a není u mne spojena s žádnou konkrétní představou. Stavím se proto v dalším na stanovisko materialismu.
To však neznamená, že souhlasím s brožurkovými „hmotaři“, kteří i zapomínají, že kdyby nebylo vědomí, nemohli by hlásat své rozumy. Redukují vědomí na jednoznačnou funkci hmotných poměrů a sotva mu milostivě přiznávají, že může hmotné poměry ovlivňovat.
Zdá se mi, že úloha vědomí v dějinách není správně oceňována. Vynález nových strojů je jistě vyvolán ekonomickou (hmotnou) situací. Kdyby však nebylo vědomí inženýrů, nemohla by hmotná situace sama o sobě stroje zplodit. A právě stroje, výtvor lidského vědomí, mění ekonomickou situaci, a ta si pak vyžaduje novou, dokonalejší techniku. Vědomí je tedy hybnou pákou dějin a způsobuje, že oproti nezměněným kosmickým a geografickým podmínkám má vývoj na Zemi i v krátkém období vzestupný ráz. Nestačí proto vyvozovat stav a vývoj vědomí z ekonomických podmínek. Je třeba se ptát, co je to člověk.
Myslím, že nejdále v poznání světa došla zatím fysika. Tato věda záměrně vylučuje člověka ze svého modelu. Mají však na to fysikové právo? Vždyť kdyby nebylo člověka, nebylo by fysiky. Einstein nepopíral, že jeho matematický aparát je do jisté míry svobodnou konstrukcí rozumu, která je pouze částečně omezena požadavkem, aby odpovídala skutečnosti. Bytosti žijící v jiných fysikálních podmínkách, vybavené jiným vědomím a jinými receptory, by popisovaly svět zcela odlišným aparátem. V dějinách vědy najdeme hodně příkladů teorií, popisujících tytéž jevy pomocí odlišných pojmů. Někdy lze dokázat jejich ekvivalenci (např. vlnová a maticová mechanika). Jinak fakta nutí rozhodnout se pro jednu z nich, případně vytvořit jejich syntézu. K poznání skutečnosti, nezávislé na člověku, se tak přece jen blížíme. Neřekl bych však, že je to blížení asymptotické, zdá se, že největší problémy budou stále před námi. Přesto je možné, že exaktní vědy budou i nadále usilovat o vyloučení člověka ze svých úvah, neboť jejich cílem je právě popis hmotného světa, nezávislého na vědomí.
Jinak je tomu se zkoumáním dějin a našeho nepatrného podílu na nich. Hluboké zkoumání přírody je doménou jednotlivců, ale každý z nás si musí klást nejhlubší otázky své existence: co dělat, čemu věřit, jak žít? Dosavadní nezávazné hloubání se nyní stalo věcí krvavě vážnou.
Cítím totiž, že i když mohu předvídat následky svého jednání, nemohu cíle vědomě jednat, nemám-li jasně vytyčeny cíle svého jednání. Má situace připomíná situaci zeměměřiče, který při své práci užíval různých receptů, pouček a vzorců, zatoužil však poznat, odkud vyplývají a jaká je jejich souvislost. Jsem na tom hůře než on, jeho poučky byly potvrzeny všemi autoritami a osvědčily se v praxi. Recepty, které mi dávají pro mé jednání, si však odporují a jednání, které pokládám za správné, se v praxi často neosvědčuje.
Člověk, který se ptá podobně jako já, začal hledat černého kocoura filosofie.
Jan Novotný (nar. 1944) je fyzik, popularizátor vědy a esejista, profesor Masarykovy univerzity v Brně, dlouholetý spolupracovník Listů.