Řecko: černá ovce Evropy? (1. část)
Situace Řecka a její geneze není tak jednoznačná, jak tvrdí některá média i politici. Při hlubším rozboru se ukazuje, že Řecko je do velké míry obětí současného deregulovaného globálního finančního systému, který přispívá ke koncentraci moci v rukou velkých korporací, včetně ratingových agentur, a omezuje státní suverenitu diktátem „trhů“.
„Řecko není jen černou ovcí eurozóny, ale spíš nenáviděným sousedem. Odmítá poskytovat údaje a ty, které dává, neodpovídají pravdě. Nechce restrukturalizovat podle doporučení věřitelů. A odmítá zdanit nejbohatší,“ napsaly nedávno o Řecku Hospodářské noviny (20.–23. března). Zařadily se tak mezi média, která mají jasno: Řekové si žili nad poměry na úkor eurozóny, zadlužili se, a proto si nyní musí „utáhnout opasky“ a splácet své dluhy, tak jako by to musela učinit jakákoliv běžná rodina.
Realita je ovšem taková, že analogie stát–rodina pokulhává. Situace státu je složitější. Tak především každá vláda je zadlužená a samotná míra zadlužení ještě nemusí nic znamenat. Řeckou krizi nenastartovaly dluhy vlády, ale dramatický pokles hodnocení spolehlivosti jejích dluhopisů ze strany velkých ratingových agentur Fitch, Standard & Poor’s a Moody’s, které mezi prosincem 2009 a dubnem 2010 prudce snížily své hodnocení solventnosti řeckého státu z nejlepšího hodnocení AAA na to úplně nejnižší, čímž vyhnaly úroky nových dluhů do takové výše, že Athény si už nemohly dovolit půjčit si další peníze na světových trzích a byly nuceny obrátit se na takzvanou „trojku“: Evropskou unii, Evropskou centrální banku a Mezinárodní měnový fond.
Černá ovce, nebo obětní beránek?
Proč tak drastické snížení hodnocení řeckých dluhopisů? Jedna z hlavních příčin spočívá v realitě finanční krize: Vlády řady zemí v letech 2008–2009 vyplatily krachující banky a samy se masivně zadlužily. „Trhy“ pak začaly být „nervózní“ a investoři se začali ptát: Která země je vlastně ještě solventní? Hledáček padl na Řecko, které mělo vysoký rozpočtový deficit a nepříznivou strukturu dluhů. Situace ale nebyla zas až tak tragická. Ratingové agentury, které před krizí nezachytily problematičnost podřadných hypoték ani později zkrachovalé investiční banky Lehman Brothers, nyní zareagovaly naopak přehnaně a svým hodnocení pomohly zahnat Řecko do propasti, kde se nyní nachází.
Řecko je tak do velké míry obětí současného deregulovaného globálního finančního systému, který přispívá ke koncentraci moci v rukou velkých korporací, včetně ratingových agentur, a omezuje státní suverenitu diktátem „trhů“ (ve skutečnosti globálních investorů, rozhodujících se podle hodnocení týchž ratingových agentur). Můžeme se také ptát, proč ratingové agentury nezbystřily dříve, tedy v době, kdy řecké vládě vesele poskytovaly vysoké úvěry německé a francouzské banky po vstupu Řecka do eurozóny v roce 2000.
Keynes by se divil – či spíše nedivil
Analogie stát–rodina pokulhává i v dalších ohledech. Pokud šetří na výdajích rodina, může se jí podařit omezit svou spotřebu a splatit dluhy. Pokud naopak vláda radikálně omezí státní výdaje a zároveň zvýší daně, může nastartovat či prohloubit recesi, v níž se daná země nachází, a své zadlužení zvýšit. Vzroste totiž nezaměstnanost, poklesne spotřeba i výroba a s nimi celkový objem daní, které stát může od občanů vybrat. A může dojít až k posilující zpětné vazbě či spirále, kdy se země dostává do stále hlubší krize.
Toto není nová, alternativní ani nijak zvlášť revoluční myšlenka. Přišel s ní britský ekonom John Maynard Keynes téměř před sto lety a navrhl opačné řešení: v případě krize je třeba naopak do ekonomiky pumpovat peníze formou státních výdajů, které ji povzbudí, posílí zaměstnanost a přinesou postupně větší příjmy i do státní pokladny. V praxi tuto politiku úspěšně využil Franklin Delano Roosevelt v rámci projektu New Deal v USA. Dnes ji prosazuje ve svých politikách prezident Obama a probíhá i formou takzvaného kvantitativního uvolňování peněz centrální bankou v USA a nověji i v Evropě.
Keynesiánský přístup pro Řecko ve svých textech pro New York Times dlouhodobě navrhuje laureát Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman. Krugman v jednom z těchto článků upozorňuje, že tvrdá restrukturalizační politika „trojky“ (anglicky zvaná „austerity“, což v překladu znamená zhruba úspornost či strohost) v Řecku selhala. Ne však proto, že by Řekové „nechtěli restrukturalizovat podle doporučení věřitelů“, jak se domnívají Hospodářské noviny. Naopak: Řecko omezilo veřejné výdaje nad rámec původních požadavků „trojky“ a současně výrazně zvýšilo daně. Přesto vinou drastického poklesu HDP vybralo méně daní než dříve. Je třeba si přiznat, že politika austerity selhala, uvádí Krugman, a v tomto je podle něj premiér nové řecké vlády Alexis Tsipras mnohem realističtější než evropští úředníci a politici, kteří „chtějí pokračovat ve výprasku, dokud se nezvedne morálka“.
Austerita chudým bere a bohatým dává
Řecká restrukturalizace, respektive politika austerity pod taktovkou „trojky“, není vlastně nic nového. Jedná se o klasická neoliberální opatření, která se již mnohokrát neosvědčila – viz například programy strukturálních úprav (structural adjustment), které naordinoval Mezinárodní měnový fond africkým zemím v osmdesátých letech a které zde vedly k označení těchto let za „ztracenou dekádu“.
Řecká austerita zahrnuje snížení státních výdajů, včetně výrazného snižování starobních důchodů, mezd státních zaměstnanců a sociálních dávek, přičemž velká část řeckých rodin dnes nemá nárok na zdravotní ošetření ani na nutné léky. Zahrnuje též nárůst daní, které nepoměrně více dopadají na chudé a střední vrstvy. Podle studie německé nadace Hans Böckler Foundation z roku 2015 se během let 2008–2012 zvýšily daně nejchudších Řeků o tři sta třicet sedm procent, zatímco daně nejbohatší skupiny obyvatel vzrostly o pouhých devět procent. Zde má tedy výše uvedený komentář Hospodářských novin pravdu: bohatí nejsou adekvátně zdanění. Je ovšem demagogické obviňovat z tohoto stavu novou vládu sdružení Syriza, která je u moci něco přes dva měsíce a která o pomoc nejchudším vrstvám a o zdanění bohatých programově usiluje.
Řecká austerita zahrnuje také povinnou privatizaci státního majetku. Bývalá řecká vláda například prodala za pět set milionů eur dvě třetiny doků v přístavu Pireus čínské společnosti Cosco. V docích vlastněných Číňany obchod vzkvétá, ale dělníci zde přišli o mnoho ze svých práv, nemají odbory a pracují za podstatně nižší mzdu než dříve. Číňané chtěli koupit i přístav v Soluni a státní řeckou železnici, ale s nástupem Syrizy k moci jsou tyto a další plány na privatizaci státních aktiv prozatím dány k ledu.
Syrová lidská zkušenost
S austeritou souvisí i plánované otevření obřího zlatého dolu ve Skouries v severovýchodní části země kanadskou firmou Eldorado Gold. Projekt, který hrozí likvidací sto osmdesáti hektarů lesů a poškozením podzemního zdroje pitné vody, se setkal se silným odporem místních lidí a vedl již k řadě konfliktů s policií. Firmě však nahrává nová legislativa, zjednodušující správní řízení, které předchozí vláda zavedla ve snaze povzbudit podnikání, i vidina osmnácti set pracovních míst po plánovanou dobu dvaceti sedmi let životnosti dolu. „Zahraniční investice“ navíc patří k mantrám konvenčního ekonomického vnímání světa, které je podhoubím celé nucené restrukturalizace řecké země.
Jak upozorňuje britská komentátorka Heather Stewart v deníku The Guardian, „ekonomika země není jen o státu, veřejných financích či HDP, ale také o syrové lidské zkušenosti v domácnostech a v rodinách“. I když zkušenost je do velké míry nepřenosná, zkusme si na chvíli představit, jak se cítí otec mého řeckého kamaráda, jemuž byl důchod snížen o třetinu. Či jak se cítí jedno z více než tří set tisíc řeckých dětí, které dnes nemá přístup k dostatečnému množství jídla. Na svazích kopců kolem korintského průlivu, který odděluje řeckou pevninu od Peloponésu a pyšní se známým visutým dálničním mostem, jsou dvě třetiny místních vinařů a pěstitelů citronovníků v bankrotu, ať už z důvodů vyšších daní, omezení dotací či hypoték, které nemohou splácet. Sebevraždy jsou tu na vzestupu. A v Peramě, na předměstí Pirea, je navzdory čínským dokům sedmdesát procent lidí bez práce a každá třetí domácnost žije z darovaných potravin. Téměř nikdo z těchto lidí nemá zdravotní pojištění a mnozí přežívají v chatrčích bez elektřiny a bez topení.
Podle řeckého ekologického ekonoma Christose Zografose, s nímž jsem měla možnost nedávno hovořit při jeho návštěvě Brna, se řecká společnost ocitá „materiálně i psychologicky v troskách“.
Pokračování příště
Pokud máte zájem o verzi článku s citacemi, kontaktujte autorku na adrese johaniso(zavináč)fss.muni.cz.