Otázky bez odpovědi (2. část)
V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.
Kapitola 3. Relativnost jistot
Motto:
Kde je vysoký soud? Kde je soudce? Mám právo a povinnost, abych promluvil. Zvedám ruce.
(Kafka)
Dlouhá tisíciletí ovládalo náboženství kulturní a politický život lidstva. Přežilo utrpení, války, pošlapání spravedlnosti. Uprostřed všech hrůz bylo lidem hlubinou bezpečnosti; je-li bůh absolutním tvůrcem a absolutním soudcem, poslušnost a víra v něho dávají životu absolutní smysl.
Modernímu člověku bůh nevyhovuje. I kdybychom v něho věřili, museli bychom se ptát, proč máme poslouchat jeho přikázání. Není však lehké žít bez boha. Život nás stále staví před rozhodnutí, která jsou bolestná pro nás i pro lidi, jež máme rádi. Vidíme, že jiní naše jednání neschvalují a že by na našem místě jednali jinak. Není tedy divu, že většina lidí žije, mluví a jedná v domnění, že správnost či nesprávnost rozhodnutí, řečí, činů je přese všechno něčím absolutním. Nevadí, že si to často plně neuvědomují, vždyť zákonů logiky užívá i ten, kdo nikdy o logice neslyšel. Kdyby však neměli tohoto domnění, jednali by méně sebejistě. Jejich přesvědčení je ale skrytou vírou v boha, je-li otevřeně formulováno, stává se náhražkou náboženství.
Takovou náhražkou se stal v nedávné minulosti deformovaný marxismus a vedoucí státníci byli jeho zástupci na zemi. Není náhoda, že i vnější projevy tehdejšího „kultu“ byly blízké kultu náboženskému a že ještě „morální kodex komunisty“ je nápodobou Desatera.
Pro svá rozhodnutí máme určité důvody, dovoláváme se různých hodnot a ideálů. Ale i naši odpůrci mají hodnoty a ideály. Je-li mnoho bohů, budou se spolu přít. Ptám se, zda nelze najít jediné kritérium lidského jednání, které by aspoň v principu vždy rozsoudilo, zda jsme jednali správně, a bylo nám proto vodítkem v životě.
Podle filosofa Kosíka se nabízejí dvě základní možnosti: odvolat se na soud svědomí či na soud dějin. Obě tyto možnosti jsou však iluzí. Soud svědomí se zdá být lehce přístupný, jednám-li proti svému svědomí, poznám to podle pocitu viny. Vidíme však, že jiní lidé podle svého svědomí dělají pravý opak toho, co děláme my. Kdyby bylo svědomí od boha, nemohlo by takto klamat. Navíc i svědomí jednotlivce je s časem proměnné, čin, který jsme kdysi provedli podle svého nejlepšího svědomí, může nás později mrzet. Konečně je známo, že chceme-li vůbec aktivně žít, dopouštíme se kompromisů se svým svědomím. Podřízení se soudu svědomí by tedy vedlo k pasivitě.
Utečme se tedy ke zdánlivé objektivitě soudu dějin. Soud dějin (opakujeme a rozvádíme Kosíkovy argumenty) je ovšem podivný soud, nepomůže obětem a netrestá vrahy. Nevynáší konečný rozsudek, každá další epocha jej pozměňuje. Je proto relativní a již z toho důvodu může být zavržen.
Ježto se však dnes na něj mnozí spoléhají, uvedu ještě jiné námitky. Přijetí soudu dějin jako nejvyššího soudu je v rozporu s mravními představami většiny lidí. Kdo je pro něco proto, že to nakonec zvítězí, je kariérista. Soud dějin by byl přijatelný za nezdůvodněného předpokladu apriorního optimismu, víry, že vždy zvítězí to, co je dobré, a tudíž je dobré to, co zvítězí. Takový optimismus vede opět k pasivitě. Jestliže pravda nakonec zvítězí, říká pěkný aforismus, proč já bych se jí do toho pletl.
Nevzdávejme se předčasně a snažme se najít absolutní jistotu jinde. Říká se, že smyslem života je práce a láska. Bez práce a lásky zdá se život prázdný, to však ještě neznamená, že kdo pracuje a miluje, jedná správně. I razítkování dekretů o popravách je práce. Není snadné najít práci, která by byla ve shodě se zaměřením našeho intelektu a citů a byla tedy prací tvůrčí. Již při jejím hledání a ani při ní samé se nevyhneme konfliktům.
A láska? Co je to láska? Může jí každý dosáhnout? Jak ji hledat, abychom ji nezabíjeli již hledáním? A konečně, co činit při konfliktu mezi prací a láskou?
Lze najít jistotu v hledání pravdy, v poznání? Svou víru v „projevy nejhlubšího rozumu a nejzářivější krásy“ nazval Einstein kosmickým náboženstvím. Jeho český komentátor si pospíšil dodat, že tu jde jen o citový vztah vědce k objektu bádání, nikoli o náboženství, neboť to jest pavědecké. Einstein však dobře věděl, co píše, víra ve velkolepost zákonů přírody hrála u něho tutéž roli jako náboženství, dodávala životu absolutní smysl.
Vědec však nebádá pro samo bádání. Věda je též poznáváním myšlenek jiných lidí a konfrontací s nimi. Již proto se vědec nemůže odtrhnout od lidí. Kdyby všechnu svou činnost nesouvisející přímo s vědou považoval jen za prostředek k činnosti vědecké, byl by spíše myslícím strojem než člověkem. Sama láska k poznání nedává žádný předpis na řešení konfliktů vzniklých odcizováním vědce a lidí, kteří jeho bádání nechápou. Dnes ostatně útěk do světa vědy nemůže být ani iluzorní záchranou, neboť právě vědci nejhlouběji prožívají rozpory politické.
Lze snad učinit nejvyšší metou našeho jednání humanismus? Humanistům se namítá, že má málo smyslu pobíhat uprostřed bojiště a volat: „Nestřílejte, volové, jsou tady lidi!“ Humanisté na to mohou odpovědět, že i ozbrojený boj proti fašismu je bojem za člověka. Rozpor tu však opět je. Krédem humanismu je tvrzení, že blaho člověka je nejvyšší věcí. Není však jen člověk, jsou lidé. Jejich představy o blahu se liší, často lidé sami nevědí, co chtějí. Na otázku, co je člověku ku prospěchu, navazuje otázka, k čemu je člověk, a tu může zodpovědět jen jeho tvůrce, bůh. A této hypotézy jsme se již zřekli.
Lze snad najít nějaké kritérium, na němž se všichni shodneme. Takové kritérium však jistě bude natolik vzdáleno praxi, že je stejně nebudeme moci aplikovat ve skutečných konfliktech. „Mé ideály, které přede mnou vždy zářily a znovu a znovu mě naplňovaly radostnou životní odvahou, byly dobro, pravda a krása,“ napsal Albert Einstein. Víme, že dobro a krása jsou pojmy relativní a subjektivní. Jsou situace, v nichž bez výčitek lžeme. Proč se nám přesto citovaný výrok líbí? Proč si vážíme člověka, který jej napsal? Zdá se, že v každém období dějin existují základní hodnoty: dobro, spravedlnost, láska, krása, statečnost… Jsou dále nezdůvodnitelné, na otázku, k čemu vůbec spravedlnost, není odpovědi. Přesto za ně lidé vždy bojovali. Jsou-li však tyto hodnoty jen něčím relativním, neurčitým, proměnným v čase, jaký má smysl za ně bojovat? Nemáme důvodu věřit v nějaký „svět idejí“, v němž by spočívaly vzory hodnot, a my se k nim tedy mohli aspoň přibližovat. Tyto hodnoty jsou dány dějinami a životem. Jestliže nás spojují nejen se současníky, ale i s lidmi dávné minulosti, znamená to, že smysl pro ně tkví v samé dřeni lidskosti, ptáme-li se po nich, ptáme se sami po sobě. Ale i ony se mění, od člověka k člověku, z pokolení na pokolení…
Bojuji-li za spravedlnost, bojuji za svou představu o spravedlnosti. Mohu ovšem přesvědčit jiného člověka, že opatření, které pokládal za spravedlivé, je nespravedlivé, jestliže v něm dokáži vzbudit svůj ideál spravedlnosti. Stejně však může přesvědčit i on mne.
Jednáme-li v konfliktní situaci, tážeme se, zda naše jednání bylo správné. Ptáme se marně, protože není absolutní správnosti. Lze nanejvýš říci, zda jednání bylo správné vzhledem k našim cílům, a pak se musíme ptát, zda jsou správné cíle a zda je správné užít k jejich dosažení všech prostředků. Není černého kocoura. Jeho nalezení bylo (a ještě bude) mnohokrát halasně proklamováno. Nakonec se však vždy ukázal být jen kusem hadru.
Co dělat ve světě bez jistoty? Nemůžeme se již vrátit k empirickým kritériím a k povrchním jistotám, svými otázkami jsme si tuto cestu navždy uzavřeli. Můžeme si ovšem jisté hodnoty postulovat jako absolutní a zakázat si o nich jakékoliv pochybnosti. Tento postoj nutně vede k absurdnostem, neboť jak řekl Weizsäcker, ničí hodnoty tím, že od nich žádá, co mu dát nemohou.
Zvolit naprostý nihilismus a neusilovat o nic? To nelze provést do důsledků. Předvídáme-li důsledky svého jednání, musíme si je vybrat podle nějakých kritérií. Zbývá jediné: bojovat za své ideály s vědomím jejich relativnosti. Jedině s tímto vědomím budu psát další kapitoly. Relativnost neznamená zhroucení, subjektivnost libovůli, konečnost nicotu. Protože však jsou mé jistoty relativní, mohou mne vždy přivést k rozporu, který pro mne bude tragický a neřešitelný. Toť vše.
Pokračování příště
První část tohoto textu si můžete přečíst zde.