Maupassant růžový i klasický
Nakladatelství Omega znovuvydalo výbor z povídek Guy de Maupassanta Kulička z roku 1933, který přeložil Jiří Guth-Jarkovský.
Zakladatel českého olympijského hnutí a znalec a osvětář společenského chování Jiří Guth-Jarkovský (1861–1943) byl kromě jiných svých zájmů v neposlední řadě také velkým čtenářem a milovníkem literatury, básníkem, autorem cestopisů a pamětí a překladatelem z němčiny a francouzštiny. Francii miloval, to okouzlení je z překladu povídek Guy de Maupassanta (1850–1893) znát i po více než století. U knížky, která vyšla znovu v loňském roce v nakladatelství Omega (Dobrovský, s.r.o.), je totiž u výtisku z produkce nakladatelství Vilímek z roku 1933 uváděno již třetí vydání a doba intenzivnější překladatelské činnosti Jiřího Gutha-Jarkovského, to je konec devatenáctého a začátek dvacátého století. Překládal tehdy ještě Daudeta, Zolu, Balzaca – zřejmě „z libosti“ tlumočil něco ze svých oblíbených autorů, jeho činnost v jiných oborech ale posléze dostala přednost.
V nově vydané knize je uvedeno: „Jazyková korektura: Lucie Zelinková“. Pro srovnání starší a nové verze textu uveďme krátkou ukázku z úvodu povídky Krevní msta – z vydání z roku 1933:
„Na bílé hoře tvoří hromada domů skvrnu ještě bělejší. Vypadají jako hnízda dravých ptáků zavěšená tam na skále a ovládající hroznou tu úžinu, do které se lodi ani valně neodvažují. Vítr bez ustání bičuje moře a mrská holé pobřeží, jím vyžrané, sotva že porostlé trochou trávy; proniká do úžiny, jejíž oba břehy pustoší. Pruhy bledé pěny, visící na černých bodech nesčetných skalisek, prorážejících vlny všude kolkolem, vypadají jako hadry plátna, vznášející se a chvějící se na povrchu vody.“
A z vydání z roku 2014:
„Na bílé hoře tvoří hromada domů ještě bělejší skvrnu. Vypadají jako hnízda dravých ptáků zavěšená na skále. Pruhy bledé pěny, visící na černých bodech skalisek, prorážejících vlny všude kolem, vypadají jako hadry plátna, vznášející se a chvějící se na povrchu vody.“
Neboli popisy – zřejmě pro současnost „málo čtivé“ či „málo dějové“ – byly na řadě míst knížky zkráceny. Nicméně kouzlo češtiny fin de siècle zůstalo přesto jistým způsobem zachováno. Tak vyznívá třeba použití tvaru Středozemské moře či užívání pojmu vojín ve smyslu voják. Nebo takové jednotlivosti jako: „ale hned dostal velkou radost“, kde by se dnes řeklo nejspíš: „ale hned se zaradoval“.
Nostalgická je i grafická podoba vnitřku knížky (obálka je současná a příšerná), která zachovává podobu vydání z roku 1933 s ilustracemi autora jménem Pierre Georges Jeanniot (1848–1934), ve své době známého a úspěšného umělce: malíře, ilustrátora, karikaturisty, autora divadelních scén a kostýmů, nositele Čestné legie. Ač dnes jeho jméno z dějin umění – mimo jeho rodnou Francii – vypadlo, jeho kresby v knížce působí příjemně.
Jméno Guy de Maupassanta z dějin literatury – prozatím – nezmizelo. A nejméně jeho klasická povídka Kulička, podle níž je výbor nazván, v nich jistě ještě dlouho zůstane. Maupassantových próz u nás vyšla spousta. Nebudu předstírat, že jsem se o jeho dílo zajímal nějak hlouběji, Maupassant nikdy nebyl „můj“ autor. Nicméně přečetl jsem rozsáhlý, dvoudílný Výbor z díla, který vyšel v roce 1950 a na němž se překladatelsky podíleli Břetislav Štorm, Miloslav Jindra a Svatopluk Kadlec. V tomto velkém výboru je kromě románových próz i třicet povídek vybraných z důrazem na jejich uměleckou úroveň. A také s větším časovým odstupem, který hodnoty Maupassantova díla protřídil.
Jiří Guth-Jarkovský byl ale jen o jedenáct let mladší než Guy de Maupassant – teoreticky by se mohl s francouzským spisovatelem osobně setkat. A tak výbor Kulička obsahuje i texty, které dnes už nelze označit jinak než jako dobové. Většinou jde o rozvedené anekdoty, často s erotickým námětem. Ty by do výboru ze stalinistického počátku padesátých let samozřejmě nemohly projít. Naopak dnes jsou nejspíš jedním z hlavních důvodů, proč byl výbor Kulička vydán – totiž kvůli textům, v nichž Maupassant vychází vstříc méně náročnému čtenáři. Nejsou tu ale jen takovéto povídky. Nicméně celkové vyznění tohoto výboru je smířlivě proměšťácké a příjemně lechtivé a oslavuje tělesné požitky, sex v jeho manželské i nezávazné podobě a dobré jídlo a pití. Je tu ovšem i jedna povídka drsně naturalistická o mladém čeledínovi, který umoří hlady oblíbeného starého koně svého pána. Je tu klasická Kulička, jedna z mistrovských Maupassantových próz. Je tu Maupassant v mnoha podobách, lepších i horších, kritický i opěvující, nikoliv strohý pozorovatel jako ve zde zmíněném Výboru z díla. Pro mne byla objevem povídka Štěstí, do výboru z padesátých let nezařazená. Mistrovský kousek, z nějž vyjímám část jednoho velmi zvláštního popisu:
„Byla hodina čaje, ještě než se rozsvítily lampy. Vila stála nad samým mořem, zapadající slunce zbarvilo nebe do růžova, posypalo ho zlatým prachem a Středozemské moře bylo bez jediné vrásky, bez jediného rozčeření, hladké, lesknoucí se ještě v odumírajícím dni, vypadalo jako hlazená, kovová deska…
… Na moři vzadu na obzoru vystupovala šedivá, obrovská, neurčitá hmota. Dámy vstaly a dívaly se na tu překvapující věc, kterou nikdy neviděly a které nerozuměly.
Někdo řekl: ‚To je Korsika!‘…
… A všichni byli překvapeni, rozrušeni, skoro vyděšeni tímto náhlým zjevením světa, tímto fantomem, který se vynořil z moře. Takové podobné zvláštní vidění měli asi ti, kteří vyjížděli jako Kolumbus přes neprobádané oceány.“
Maupassant uměl vykreslit atmosféru, pokud chtěl. Uměl přesně vystihnout lidský typ, uměl vystavět dramatickou situaci. Líčení atmosféry ale také uměl proměnit v sentiment, charakteristiku v povrchní karikaturu a omezit příběh na laciný vtip. Maupassant byl ve své době svými čtenáři milován. Jeho kritika měšťáků byla umírněná a jeho měšťáčtí čtenáři cítili, že autor je jedním z nich. Z hlediska dobového úspěchu to bylo plus, z hlediska uměleckého jde ovšem o jednu z autorových slabin, stejně tak jako o nedbalost, která čiší z některých evidentně ve spěchu psaných textů, jež musely být odevzdány v termínu do tisku.
Maupassant své době okouzleně podléhal, v čemž se lišil od svého racionálního učitele Flauberta, jehož nenásledoval ani v jeho posedlé preciznosti. Dozajista byl ale Maupassant ve svém okouzlení světem, o němž netušil, že dohasíná, jedním z předchůdců Hledání ztraceného času, jehož autor Marcel Proust si už byl zániku světa salónů, kurtizán, venkovských sídel, šněrovaček a buržuů v kavárnách plně vědom, nicméně stále jím byl fascinován. Zřejmě právě pro dneškem idealizované kouzlo doby, která je v naší zemi označována za cimrmanovskou, si Maupassant v růžové obálce najde i dnes své čtenáře.
Guy de Maupassant: Kulička. Omega, Praha 2014.