Počteníčko: Chvilka klidu
Povídka Hectora Hugha Munroa, známého pod pseudonymem Saki, o tom, že i cíleně vyvolaný neklid může mít rekreační efekt.
„Pozvala jsem k nám Latimera Springfielda na neděli a pak přes noc,“ oznámila paní Durmotová u snídaně.
„Já myslel, že neví, kam dřív skočit s těmi volbami,“ poznamenal její manžel.
„Právě, volí se ve středu a do té doby z něho chudáka zbude jen stín. Představ si volební kampaň v tomhle lijáku, tahat se po rozblácených venkovských cestách a řečnit k promoklým posluchačům v průvanu školních tříd, den co den a celých čtrnáct dní. V neděli ráno má mluvit v nějaké modlitebně, takže hned odtamtud může přijet k nám a úplně vypnout ze všeho, co nějak souvisí s politikou. Nenechám ho na ni ani pomyslet. Sundala jsem na schodech ten obraz Cromwella, jak rozpouští Dlouhý parlament, a z kuřárny jsem dala pryč i portrét toho koně, co na něm jezdil vůdce opozice. A ty, Věro,“ obrátila se paní Durmotová na svou šestnáctiletou neteř, „si dej pozor, jakou si vezmeš do vlasů mašli; jenom ne modrou ani žlutou, to jsou barvy soupeřících stran. A smaragdová nebo oranžová by byly skoro stejně nevhodné, připomínat mu barvy Irska, když teď půjde o irské státní právo.“
„Při návštěvách státníků nosím vždycky mašli černou,“ odpověděla Věra s drtivou důstojností.
Latimer Springfield byl zachmuřený a obstárlý mladý muž, který bral politiku asi v tom duchu, jako jiní lidé nosí poloviční smutek. Třebaže však nebyl žádný nadšenec, byl houževnatý dříč, a paní Durmotová netrefila daleko od pravdy, když tvrdila, že ho volební kampaň pořádně vysiluje. Chvilka klidu, kterou mu vnutila, mu rozhodně přišla vhod, ale volby v něm vyvolaly příliš velké nervové napětí, než aby se ho dokázal úplně zbavit.
„Já vím, že prosedí půlku noci a bude si pilovat závěrečné projevy,“ poznamenala paní Durmotová s politováním, „ale aspoň jsme se dokázali politice vyhnout celé odpoledne a večer. Víc dělat nemůžeme.“
„To se ještě uvidí,“ řekla si Věra, ale řekla si to jen pro sebe.
Latimer za sebou sotva dovřel dveře ložnice, a už se pohroužil do spousty poznámek a brožur, s plnicím perem a s notesem v pohotovosti, aby mu pomohly v uspořádání taktických fakt i taktních fikcí. Pracoval tak asi pětatřicet minut a dům se zdánlivě oddal zdravému venkovskému spánku, když se z chodby ozvalo přidušené zakníkání a hluk nějaké tahanice, načež následovalo hlasité zaklepání na jeho dveře. Než stačil odpovědět, vrazila do pokoje Věra s plnou náručí a vyhrkla: „Můžu je tady nechat?“
A postavila na zem černého čuníka a bojovně načepýřeného černorudého kohouta.
Latimer měl zvířata dost rád a zvlášť se zajímal o chov drobného domácího zvířectva z ekonomického hlediska; po pravdě řečeno, jedna z brožur, jimiž se právě zabýval, horlivě propagovala další rozvoj chovu vepřů a drůbeže v našich venkovských okresech; projevil však omluvitelnou nechuť sdílet ložnici, byť i prostornou, s ukázkovými produkty kurníků a prasečinců.
„Nebylo by jim lépe někde mimo dům?“ zeptal se, taktně maskuje starost o své vlastní pohodlí zdánlivou obavou o pohodlí jejich.
„Mimo dům už nic neexistuje,“ prohlásila Věra dramaticky. „Nic než spousty černé vířící vody. V Brinkley se protrhla přehrada.“
„Já nevěděl, že je v Brinkley nějaká přehrada,“ poznamenal Latimer.
„Taky tam už není. Voda zaplavila celý kraj, a protože jsme v dolíku, trčíme teď právě uprostřed vnitrozemského moře. Řeka se totiž zároveň rozlila z břehů.“
„Panebože! Přišel někdo o život?“
„Hromada lidí, podle všeho. Mladší komorná už ve třech utopencích, co plavali kolem okna kulečníkové herny, poznala svého snoubence. Buďto je zasnoubená s rozsáhlým sortimentem okolních mládenců, nebo svého snoubence moc dobře nezná. Je ovšem taky možné, že toho jednoho utopence honí pořád kolem dokola vír; to mě dřív nenapadlo.“
„Ale neměli bychom se zúčastnit záchranných prací?“ probudil se v Latimerovi instinkt parlamentního kandidáta pro reklamu mezi voliči.
„To nemůžeme,“ prohlásila Věra rozhodně. „Nemáme žádné čluny a ten prudký proud nás odřízl od všech lidských obydlí. Teta doufá, že zvlášť vy zůstanete ve svém pokoji a nebudete zvyšovat zmatek, ale napadlo ji, že snad budete tak laskav necháte si tu přes noc Zázraka, víte, tohohle kohouta. Chápete, máme jich ještě osm a strašně se spolu perou, když přijdou dohromady, takže dáváme do každé ložnice po jednom. Kurníky totiž všechny odnesla voda. A mě přitom napadlo, že byste si snad vzal i tohle prasátko, je hrozně roztomilé, i když se dokáže strašně vztekat. To má po své mámě – ale nechci ji pomlouvat, když leží chuděra utopená ve chlívku. Ten siroteček vlastně potřebuje jenom pevnou mužskou ruku, aby ho udržela na uzdě. Pokusila bych se ho zkrotit sama, jenomže mám v pokoji svého psa čau-čau, a víte, ten je na prasata jako ras.“
„Nemohlo by to prase do koupelny?“ navrhl Latimer ochable a přál si přitom, aby dokázal zaujmout k vepřovému bravu v ložnici stejně rozhodné stanovisko jako zmíněný čau-čau.
„Do koupelny?“ vyvřískla Věra smíchy. „Ta bude až do rána plná skautů, jestli tak dlouho vydrží horká voda.“
„Skautů?“
„Ano, třicet jich nás přišlo zachránit, dokud záplava sahala jenom do pasu. Pak voda stoupla o další metr a my museli zachraňovat skauty. Koupou se po skupinách v horké vodě a suší si šaty v sušácích na ručníky, ale promočené šaty samozřejmě tak hned neuschnou a chodba i schodiště začínají vypadat jako výjev na pláži. Dva kluci se zabalili do vašeho vlněného převlečníku, doufáme, že vám to nevadí.“
„Ten převlečník je docela nový,“ řekl Latimer s důrazným náznakem, že mu to vadí náramně.
„Dáte na Zázraka dobrý pozor, viďte?“ požádala Věra. „Jeho máma vyhrála na výstavě v Birminghamu tři zlaté medaile a on sám loni v Gloucesteru stříbrnou v kategorii kohoutků. Nejspíš se usadí jako na hřadu v nohách vaší postele. Jestlipak by si připadal víc doma, kdyby tu měl aspoň některou ze svých žen? Slepice jsou všechny v přípravně vedle jídelny. Snad bych mu mohla přinést Helenu, tu má nejradši.“
Latimer projevil v případě Heleny opožděnou pevnost a Věra se vzdálila bez naléhání, když předtím usadila kohouta na improvizovaný hřad a něžně se rozloučila s čuníkem. Latimer se svlékl a co nejrychleji si vlezl do postele, veden úvahou, že čuník ustane v neklidném ohledávání pokoje, sotva zhasne světlo. Při první inspekci neměla ložnice čím nahradit útulný chlívek s podestlanou slámou, nespokojený čuník však náhle objevil zařízení, jaké chybí i v nejluxusněji vybavených vepřincích. Ostrá spodní hrana pelesti byla umístěna právě tak vysoko, že prasátku dovolovala drbat si nadšeně hřbet střídavým pohybem vpřed a vzad, s artistickým nahrbením v rozhodném momentu a s příslušným zachrochtáním prodlužované rozkoše. Kohout, který si mohl představovat, že se houpá v koruně borovice, snášel ten pohyb s větší odolností ducha, než to dokázal Latimer. Řadu pleskanců po svém hřbetě přijal čuník spíše jako další příjemné podráždění než jako kritiku svého chování nebo náznak, že by měl přestat. K vyřešení případu bylo zřejmě zapotřebí něčeho víc než pevné mužské ruky. Latimer vyklouzl z postele, aby se ohlédl po nějakém přesvědčovacím nástroji. V pokoji však bylo dost světla, aby čuník postřehl jeho manévr, a prokázal pak naplno rys zděděný po své utopené matce, jak strašně se totiž dokáže vztekat. Latimer skočil zpátky do postele a jeho přemožitel po několikerém hrozivém frknutí a zaskřípění zubů pokračoval s obnovenou horlivostí v přerušené masáži. Během dlouhých hodin následujícího bdění se Latimer pokoušel přehlušit své vlastní bezprostřední trampoty patřičně soucitným pomyšlením na ztrátu, která postihla mladší komornou, přistihl se však, že ho čím dál více znepokojuje otázka, kolik dalších skautů se podílí o jeho vlněný plášť. Nedobrovolná role svatého Martina mu nebyla nijak zvlášť po chuti.
Před svítáním čuník blažené usnul a Latimer by byl mohl následovat jeho příkladu, ale skoro zároveň se Zázrak mezi kohouty zvučně rozkokrhal, třepetavě sletěl na podlahu a okamžitě se pustil do ohnivého souboje se svým vlastním obrazem v zrcadle šatníku. Latimer si vzpomněl, že má kohouta víceméně na starosti, zahrál si na mezinárodní soud v Haagu a zastřel provokující zrcadlo ručníkem, dosáhl však pouze místního míru, který neměl dlouhého trvání. Kohoutova bojovnost si našla novou příležitost k vybití v náhlém prudkém útoku na spícího a dočasně mírumilovného čuníka, takže se strhl zoufale rozhořčený zápas, do něhož se nedalo účinně zasáhnout. Okřídlený bojovník měl tu výhodu, že kdykoli se ocitl v tísni, mohl se uchýlit na postel, a často té výhody využíval. Čuníkovi se nikdy nepodařilo vymrštit se tak vysoko, ale rozhodně to nebylo z nedostatku snahy.
Nikdo ze soupeřů si nemohl dělat nárok na definitivní vítězství a boj prakticky uvízl na mrtvém bodě, když se objevila komorná s ranním čajem.
„Proboha, pane,“ vykřikla s nepředstíraným úžasem, „vy tady chcete mít ty zvířata?“
Chcete!
Čuník, jako by si uvědomil, že se pohostinství nemá zneužívat, vyrazil ze dveří a kohout vyšel důstojnějším krokem za ním.
„Jestli to čuně uvidí slečnin pes –!“ vykřikla komorná a odběhla, aby odvrátila hrozící katastrofu.
Latimerovi se vplížilo do duše temné podezření. Přistoupil k oknu a vytáhl žaluzii. Venku sice mrholilo, ale nikde ani stopy po nějaké zátopě.
Půl hodiny nato potkal cestou na snídani Věru.
„Nerad bych se na vás díval jako na záměrnou lhářku,“ prohlásil chladně, „ale člověk někdy dělá i to, co dělá nerad.“
„V každém případě jsem vás na celou noc odvedla od politiky,“ odpověděla Věra.
A měla ovšem naprostou pravdu.
Přeložil František Vrba.
Hector Hugh Munro (1870–1916), známý pod literárním pseudonymem Saki, byl britský spisovatel. Sloužil u policie v Barmě, kvůli záchvatům malárie se musel vrátit do Anglie a živil se jako spisovatel na volné noze. Napsal knihu o dějinách Ruska, antiutopii o Británii pod německou nadvládou nebo divadelní hru Okno Karla Ludvíka, která se odehrává v Praze. Nejznámější jsou však jeho krátké povídky ironizující životní styl tehdejší britské aristokracie, vydané v českém výboru pod názvem Léčba neklidem (Odeon 1989).