Z pamětí kriminálníka
Rodák z bývalého Sovětského svazu Nicolai Lilin, píšící v italštině, vydal u nás během posledních čtyř let tři knížky.
Jak už to většinou bývá, v sérii titulů, které jsou de facto „románem na pokračování“, je nejpřesvědčivější první díl a pak už jde o texty o něco slabší. Byť čtenáři chtějí od „svého“ autora v zásadě stále totéž a další a další pokračování přijímají vstřícně. Zvláště v kriminálním žánru, o nějž se u Nicolaie Lilina (* 1980) jedná. I když ne tak úplně, především v jeho prvotině Sibiřská výchova (česky 2011) jsou z uměleckého hlediska zajímavá místa.
K tomuto autorovi mě přivedla četba rozhovoru s německou spisovatelkou Stefanií de Velasco, o jejíž knížce Tygří mlíko jsem nedávno psal do Kulturních novin (viz zde). Stefanie de Velasco označila tvorbu Nicolaie Lilina za pozoruhodnou. Až pak jsem zjistil, že na prvotinu tohoto autora vyšla po jejím vydání v češtině celá řada recenzí, většinou od žurnalistů, a tedy mimo literárně-intelektuální kruhy. České novináře Sibiřská výchova evidentně nadchla a přijali ji jednoznačně kladně. Literární úroveň Lilinových textů ovšem není až tak úžasná a novináři si v jeho prvotině našli především její senzačnost vycházející z popisu kriminálního prostředí. Navíc z hlediska současné žurnalistiky je to vlastně „autentická“ zpověď, autobiografie, tedy něco, co novináři cení víc než vytříbenost literárního stylu. (Na motivy románu vznikl též italský stejnojmenný snímek (2013), v němž si zahrála i hollywoodská hvězda John Malkovich.) Pokračováním Sibiřské výchovy jsou romány Volný pád a Dech tmy.
Nicolai Lilin se narodil do kriminálního prostředí a neměl na vybranou: nikdo v jeho rodině nepočítal s tím, že by se mohl stát něčím jiným než profesionálním zločincem. Tak jako si typický – inteligentní – zločinec dokáže okamžitě získat toho, s kým chce navázat kontakt, dokáže si Nicolai Lilin získat čtenáře. A stejně tak jako zločinec rychle zapomíná na účelově navázaný kontakt, Nicolai Lilin coby spisovatel vůbec nevnímá propastné rozdíly mezi tím, jak jedná, a jak uvažuje jeho silně autobiografická titulní postava. Což v třetí knížce – Dechu tmy – vynikne především ve srovnání jednotlivých oddílů textu, jejichž hrdina je týž, ale jako kdyby šlo o tři různé postavy. Pro autora ostatně, se vší pravděpodobností, tyto rozdíly neexistují, kriminálník je zvyklý chovat se adekvátně danému prostředí a situaci a s nějakou myšlenkovou či morální kontinuitou svého života si starosti nedělá. Vnímá čas jinak, žije pouze okamžikem. A každý okamžik pro něj má svoji pravdu, kterou považuje za absolutní – a jako takovou ji Nicolai Lilin podává i ve svých prózách. Většinou velmi sugestivně. Takovýto způsob vnímání a reflektování skutečnosti ovšem pozoruhodně souzní se současným, doslova před očima se měnícím světem, jehož ideologové vyžadují od jeho obyvatel flexibilitu a žití přítomností. Nicolai Lilin se přitom – ve vnitřních monolozích svého hrdiny – vyslovuje právě proti takovému popírání tradic, a tedy i perspektiv. A vůbec protikladů je tu nějak příliš. Co jsou to ovšem protiklady? Z určitého filosofického hlediska vůbec neexistují, ba nejsou ani černou a bílou stránkou téhož, nejsou polaritou, ale prostě týmž.
K takovému filosofickému pohledu je ovšem nutné dospět, což se od běžného čtenáře Dechu tmy očekávat spíše nedá. Co naopak od běžného čtenáře tohoto typu literatury očekávat lze, je ocenění dobrodružné linie textu. Jenže ta není zdaleka taková jako ve vyprávění o kriminální komunitě v Sibiřské výchově, ani jako ve svědectví o válce v Čečensku v knížce Volný pád.
Dech tmy je třetí knížkou Nicolaie Lilina a je z ní znát, že se něco ze spisovatelského řemesla naučil. To textu jistě prospívá, jenže to nejpodstatnější ze svého života či ze života svého bezprostředního okolí už popsal ve své prvotině, která pojednávala o jeho dětství a raném mládí. Témata Dechu tmy, stále autobiografická, už nejsou tak silná. A zachytit svět jinak než pohledem autobiografického vypravěče a dojít k nějaké obecnější rovině, to se Nicolaii Lilinovi přes zjevnou snahu nepodařilo. Dech tmy tvoří tři příliš spolu nesouvisející uzavřené tematické celky. První zachycuje psychické problémy vojáka, který po dvouletém válčení v Čečensku vystoupil z armády. Druhý vypráví o vypravěčově cestě na Sibiř za dědou, do míst, kde v tajze strávil řadu letních měsíců svého dětství. Třetí, v níž autor nejvíce fabuluje (což se mu příliš nedaří), zobrazuje prostředí soukromých bezpečnostních služeb chránících ruskou mocenskou špičku.
Nicolai Lilin píše dobře především o svých bezprostředních zážitcích či o něčem, co zná z vyprávění ze svého nejbližšího okolí. Doma je v kriminálním prostředí a svět, který se nachází za jeho hranicemi, jako kdyby v jeho textech neexistoval. Toto zúžené vidění je značně omezující. Autorovi ovšem nelze upřít, že dokáže ve čtenáři navodit dojem absolutní věrohodnosti, pokud jde o popis zacházení se zbraněmi, vřelý vztah k násilí, včetně zabíjení, či věrné zachycení různých typů pěšáků zločinu.
Zločin fascinuje. A literatura o zločinu má bohaté tradice. O zločinu psal fascinovaně i Balzac, nicméně na rozdíl od něj Nicolai Lilin nedokázal vyjít za hranice kriminálního světa, v němž vyrostl. Těžko říci, zda je to vůbec možné. Jack London nebo Charles Bukowski, kteří jsou u nás velmi známí a jejichž styl psaní je v něčem textům Nicolaie Lilina blízký, vyrůstali v jiném prostředí a díky tomu měli možnost dívat se na svět šířeji. A posléze intenzivně pracovali nikoliv na tom, jak se stát mladými úspěšnými zločinci, ale na tom, aby naplnili svou ideu a stali se se dobrými spisovateli. Pro Nicolaie Lilina není psaní nejspíš tím nejdůležitějším v jeho životě, i když literární talent nepochybně má. A ze zločineckého prostředí se zřejmě dokázal částečně dostat, což jistě nebylo snadné. V současnosti žije v Itálii a vede tam prosperující tetovací salón. Snad v některé ze svých dalších knih vysvětlí, jak se během několika let v emigraci naučil italsky tak dobře, že v tomto jazyce začal psát literaturu.
Ale nerad bych tuto recenzi končil bonmotem. Za prvé: popis Ruska devadesátých let dvacátého století viděný očima „spravedlivého kriminálníka“ Nicolaie Lilina nejméně potvrzuje to, že zdánlivě fantasticky působící příběhy současné ruské literatury mají zcela reálný základ. A za druhé: Nicolai Lilin je vypravěč se značným, byť nebroušeným nadáním. Silný v detailu, nikoliv v celku svých textů.
Nicolai Lilin: Sibiřská výchova. Přeložila Alice Flemrová. Paseka, Praha 2011.
Nicolai Lilin: Volný pád. Přeložila Helena Lergetporer. Paseka, Praha 2013.
Nicolai Lilin: Dech tmy. Přeložila Helena Lergetporer. Paseka, Praha 2014.