Řecko: černá ovce Evropy? (dokončení)
Situace Řecka a její geneze není tak jednoznačná, jak tvrdí některá média i politici. Při hlubším rozboru se ukazuje, že Řecko je do velké míry obětí současného deregulovaného globálního finančního systému, který přispívá ke koncentraci moci v rukou velkých korporací, včetně ratingových agentur, a omezuje státní suverenitu diktátem „trhů“.
Morální argumentace jako politická hra
Média u nás i jinde nicméně nadále prezentují líbivý příběh o lenivých a nezodpovědných „nenáviděných sousedech“ na jihu Evropy, kteří žijí nad poměry, nepracují, podvádějí, zadlužují se a pak žebrají o peníze u bohatších a prozíravějších Seveřanů. Tento mýtus lze vyvrátit fakty: Mzdová úroveň se v Řecku na začátku krize, tedy ještě před většinou opatření austerity, pohybovala kolem 73 procent průměru eurozóny, řecký průměrný starobní důchod činil 55 procent průměru eurozóny, muži odcházeli v Řecku v průměru do důchodu později než muži v Německu a řečtí zaměstnanci měli v průměru nárok na 23 dní dovolené, oproti 30 dnům v Německu.
Naproti tomu v Řecku skutečně existuje korupce, což je velký problém. Je tu i nepříjemné dědictví politického klientelismu a oportunismu. Problémem je také nižší produktivita a konkurenceschopnost Řecka a jižních zemí všeobecně oproti severním. To je ale důsledkem společné měny. Kdyby každá z těchto zemí zůstala u vlastní měny, mohla by ji devalvovat a nastavit tak příznivější poměry pro export svého zboží, případně lépe chránit své podnikatele proti konkurenci. Celá krize eurozóny je dlouhodobým chronickým problémem, který za současného nastavení nemá snadné řešení.
Navzdory všem skutečnostem uvedeným výše, německá a další média i politici nadále prezentují Řecko a další jižní evropské země jako nezodpovědné, nerozumné, až dětské. Ty severní je musí jaksi usměrňovat, trestat a ukazovat jim správnou cestu. Jen ony vědí, co je správné. Jak upozorňuje Christos Zografos, tento způsob komunikace silně připomíná koloniální diskurs, který v minulosti převládal ve vztahu k zemím kolonizovaným evropskými mocnostmi (a také patriarchální diskurs, jaký byl v minulosti užíván vůči ženám). Řada citlivých Řeků cítí tento nadřazený moralizující tón úkorně a není se jim co divit. Přitom se asi ze všeho nejvíc jedná o německou politickou hru, kdy Angela Merkelová nechce či nemůže přiznat, že austerita ve vztahu k Řecku byla od začátku omyl.
Moje matka nepřispěje na záchranu Řecka už ani eurem!
Na rozdíl od příběhu o nezodpovědných Řecích, který zůstává evergreenem, málokdy zaslechneme příběh o nezodpovědných investičních bankách či o nezodpovědných ratingových agenturách, ačkoliv právě ony stály u zrodu současné akutní fáze krize eurozóny. Jak už jsem zmínila, ratingové agentury nevarovaly svět před podřadnými hypotékami a problematickými finančními produkty, nevarovaly ani francouzské a německé banky před poskytováním úvěrů řecké vládě. Vlády řady zemí poskytly ze svých rozpočtů bankám obrovské sumy, aby se nezhroutil finanční systém, který tyto banky svou nezodpovědností ohrozily. Vlády se silně zadlužily a dluh přesunuly nikoliv na banky, ale na své občany. Jak jsme viděli, obecné zvýšení zadlužení vlád nepřímo vedlo i k řecké krizi. Investiční banky i ratingové agentury ale povětšinou vesele pokračují ve svých finančních tanečcích a zdá se, že nikdo se je příliš usměrňovat, trestat a ukazovat jim správnou cestu nechystá. Naopak: všechna úsporná opatření nejenom řecké vlády, ale třeba i té naší, včetně krácení veřejných výdajů a všeobecné snahy o konkurenceschopnost za každou cenu, probíhají také proto, aby dané země získaly „důvěru finančních trhů“, jimž jsme v jistém smyslu všichni podřízeni.
Moralizující tón vůči Řecku je naproti tomu i v našich médiích na vzestupu. V Hospodářských novinách se v článku Řecko chce peníze dříve, nutné reformy ale nezavádí (20.–22. března) dočteme: „Pokračovat v ústupcích Athénám ale nikdo nechce. ‚Moje matka má důchod 450 eur a nepřispěje na záchranu Řecka už ani eurem,‘ razantně řekl skupině novinářů vysoce postavený diplomat jedné ze zemí eurozóny“. Z tohoto a podobných výroků se zdá, jako by země eurozóny peníze Řecku v rámci „pomoci“ snad darovaly. Ve skutečnosti se jedná o úvěry, které jsou v určité lhůtě splatné i s úrokem. Vlády navíc nemusí brát tyto peníze ze státního rozpočtu, ale mohou si je půjčovat na finančních trzích, což byl případ Německa přinejmenším v případě prvního úvěrového balíčku v roce 2010. Německá vláda si peníze prostě vypůjčila s úrokem 1–3 procenta a poskytla Řecku, Irsku a Portugalsku úvěr s úroky v rozmezí 4,2 a 6 procent. Pro některé vlády tak mohou být tyto úvěry potápějícím se ekonomikám (pokud peníze skutečně dostanou zpět) docela dobrý obchod.
Řecké dluhy – a co ty německé?
Médii se letos v březnu mihla zmínka o tom, že se nová řecká vláda obrátila na Německo s požadavkem na splacení válečných reparací a úvěru, který nacistickému Německu nuceně poskytla v roce 1942 na financování vlastní okupace. Tato žádost, vyslovená v době napjatého jednání o poskytnutí dalších prostředků výměnou za ústupky „trojce“, vyvolala v Německu bouřlivou reakci a odpor. Němci v zásadě prohlásili, že válečné reparace (s výjimkou uvedeného nuceného úvěru nacistům, jenž byl odložen na neurčito) byly vyřešeny v roce 1953 na jednání v Londýně a že tedy není o čem diskutovat.
Právě uvedená historická dohoda mezi Německem (přesněji tehdejší Spolkovou republikou Německo) a jeho věřiteli ale může být inspirací k účinnějšímu a humánnějšímu přístupu k řešení dnešní vleklé dluhové řecké krize. Věřitelé Německu v roce 1953 odpustili polovinu všech dluhů (včetně dluhů za reparace z první světové války) a navíc se dohodli, že Německo bude svůj zbylý dluh splácet nikoliv z nových úvěrů, ale pouze ze svého obchodního přebytku, a to ještě do výše pouhých tří procent příjmů z vývozu. Mezi velkorysými věřiteli u jednacího stolu byli tehdy zástupci Španělska i Řecka, tedy zemí, které dnes Německo na oplátku nemilosrdně deptá. V nedávném článku uvádí profesor Jeffrey Sachs, který mimochodem jednoznačně podporuje požadavky Syrizy, že v roce 1953 nešlo o to, zda si Německo zasloužilo odpuštění dluhu, ale o to, že toto odpuštění potřebovalo pro svůj další zdárný vývoj, který byl spjatý se zdárným vývojem celé (západní) Evropy. Podobný přístup dnes navrhuje „trojce“ řecký ministr financí, keynesiánský ekonom a akademik Yanis Varoufakis. Evropští a zejména němečtí věřitelé mají ale, jak se zdá, příliš úzké a příliš neoliberální obzory, než aby mohli projevit podobnou státnickou prozíravost. I když je jasné, že jsou s Řeckem propojení podstatně úžeji, než byli kdysi propojení s Německem jeho vlastní věřitelé.
K analogii mezi ekonomikou Řecka a Německa se vrací i již zmíněný Paul Krugman. V jednom ze svých četných blogů na stránce The New York Times graficky porovnal dopad austerity na ekonomiku Řecka (2007–2014) s dopadem krize na konci první světové války na ekonomiku poraženého Německa (1913–1920). Pokles HDP byl v obou případech stejný – pětadvacet procent. Zde je třeba zmínit, že věřitelé Německa po první světové válce nebyli tak prozíraví jako ti v roce 1953. Napařili Německu v rámci Versailleské smlouvy tak vysoké reparace, že Německo stáhly do dalších vleklých krizí, což zřejmě přispělo i k Hitlerovu nástupu k moci. Dodejme, že už dnes v Řecku narůstá počet voličů, kteří se kloní k fašizující straně Zlatý úsvit.
Krize jako příležitost?
Článek o řecké krizi by nebyl kompletní, kdyby vynechal jeden její důležitý aspekt, který zároveň ilustruje vhled, že krize je současně ohrožení i příležitost. Pravda je taková, že řečtí občané nejsou jen pasivními oběťmi austerity a že jen nesedí a nehledí do zdi. V Řecku se jako reakce na humanitární krizi vzedmula vlna solidarity: Lékaři pracují přesčas a zdarma, aby pomohli lidem, kteří už nemají zdravotní pojištění. Dobrovolníci nosí do komunitních zdravotních center přebytečné léky a třídí je tak, aby byly k dispozici pacientům. Podobná solidární klinika funguje i ve zmíněné čtvrti Perama v Pireu, i když lékaři zdůrazňují, že to není systémové řešení.
Mnoho Řeků se řídí příslovím „sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo“, a ač bez peněz, vysedávají nadále družně v kavárnách, bráníce se tak depresi a úzkostným stavům. Jiní zakládají alternativní projekty, jako jsou komunitní měny, které existují na více místech v Řecku a umožňují směnu bez použití eura. Jedna z nejúspěšnějších komunitních měn, označovaná jako Tem, funguje v přístavním městě Volos. Projektu se v roce 2013 účastnilo třináct set lidí a byli mezi nimi nejen občané, ale i místní drobní podnikatelé. Systém organizuje pravidelné trhy, kde lidé nabízejí třeba olivový olej, cédéčka, elektroniku, mýdlo či vlastnoručně upečené koláče. Autorka článku v deníku The Guardian cituje nezaměstnanou matku pěti dětí, která označuje systém Tem za důležitý nejen materiálně, ale i psychicky, zvláště pro ženy, „které jsou recesí zasažené nejvíc, a přitom nemůžou vysedávat v kavárnách jako chlapi“. Další aktivity zdola zahrnují přímá propojení mezi zemědělci a spotřebiteli, semenné banky, komunitní zahrady a využití veřejných prostor pro komunitní projekty.
V souvislosti s rozkvětem alternativních ekonomických projektů proběhla v únoru 2015 první řecká konference o nerůstu, organizovaná Fakultou architektury Národní technické univerzity v Athénách. Šest set padesát účastníků – vědců i aktivistů – po tři dny diskutovalo o tom, jak může a má vypadat společnost, která má za cíl ekologickou udržitelnost a sociální spravedlnost namísto ekonomického růstu a získávání důvěry anonymních trhů. K důležitým tématům patřila produktivní obnova venkova, obnovitelné zdroje, přímá demokracie a aktivity zdola, solidární a kooperativní ekonomika, zaměstnanost a sociální péče, oddělení prosperity od ekonomických indikátorů, práva lidí, ostatních bytostí a Matky Země. Výsledky konference – konkrétní náměty k politické podpoře těchto projektů – budou organizátoři šířit a odešlou je i nové vládě Syrizy. Malé a těžce zkoušené Řecko se tak může stát inspirací pro mnohem větší – a majetnější – země Evropy.
První část tohoto textu si můžete přečíst zde.
Pokud máte zájem o verzi článku s citacemi, kontaktujte autorku na adrese johaniso(zavináč)fss.muni.cz.