V soukolí historie
Nakladatelství Paseka vydalo nový francouzský román, který je zajímavý nejen tím, že se jeho velká část odehrává v Čechách.
Dvacáté století přineslo řadu dramatických zvratů, které jsou dosud inspirací pro řadu spisovatelů (století následující sice není na lidské tragédie o nic chudší, ale zpravidla se odehrávají příliš daleko). Jedním z nich je Jean-Michel Guenassia, jehož Klub nenapravitelných optimistů se stal francouzským bestsellerem a slušný ohlas získal i jeho český překlad. Nově vydaný román Vysněný život Ernesta G. z této knihy přebírá jak některé postavy, tak námět absurdních osudů rozdělených železnou oponou. Hlavním hrdinou je Josef Kaplan (ano, nikoli náhodou Josef K.), lékař ze zámožné pražské židovské rodiny, který ve svém životě vystřídá několik rolí: je revoltujícím studentem i bezstarostným příslušníkem zlaté mládeže v Praze, Paříži i Alžíru, druhou světovou válku přečká jako výzkumník malárie v zapadlé africké vesnici, po ní se stane v Praze komunistickým poslancem, zažije deziluzi ze skutečné povahy režimu, stane se vedoucím odlehlé horské zotavovny a nakonec nenápadným penzistou bez ambicí.
V románu se objeví řada historických událostí a osobností: alžírská epidemie moru 1944, která inspirovala slavný Camusův román, slavný interpret tanga Carlos Gardel i další, ještě slavnější Argentinec, profesionální revolucionář, který se po své předčasné smrti stal předmětem celosvětového kultu, na němž ironií osudu vydělávají hlavně kapitalistické korporace. Zmíní i lední hokej jako specificky českou náhražku vlastenectví. Vedle velkých dějin hrají v knize roli motivy ryze privátní, jako Josefova záliba v tanci, kouření a arabských grilovaných klobásách merguez nebo dědičný zvyk žen v jeho rodině reagovat na stresové situace kartáčováním vlasů.
Guenassia využívá postup, který se osvědčuje už od časů Vojny a míru: historické plátno zalidňuje skutečnými historickými osobnostmi i fiktivními postavami. Na základě zpráv o údajném pobytu Che Guevary nedaleko Prahy v roce 1966 vyfabuloval setkání dvou mužů, které spojuje lékařská profese, ovšem zatímco Josef ze svých revolučních snů vystřízlivěl, Ernesto je stále přesvědčeným komunistou. Netuší, že je jen pěšákem v rozsáhlé politické intrice, která ho bude stát život. V knize působí inteligentním a okouzlujícím dojmem, v žádném případě jako omezený fanatik, až by mu soucitný čtenář tu trochu osobního štěstí přál – kdyby zároveň z historie nevěděl, že Che nebyl zdaleka tak nevinný, že za ním zůstala pěkná řádka mrtvol, a kdyby ho ti nesympatičtí kremelští aparátčíci nebrzdili, byl by schopen pro svou fixní ideu vyhodit do povětří celý svět.
Musím se přiznat, že mám celkem nedůvěru ke spisovatelům, kteří se zaklínají Franzem Kafkou: podle mých zkušeností většinou mají nevyléčitelný sklon k banalitám. Bohužel se stalo intelektuální módou převádět Kafkovo obtížně uchopitelné dílo na co nejnižší společný jmenovatel, zpravidla poplatný aktuální módě. Guenassia tyhle berličky ani nemá zapotřebí, je dobrý vypravěč, schopný přesvědčivě střídat různá prostředí, ať jsou to pařížské tančírny, zákulisí avantgardního divadla, kavárna Slavia, nebo mučírny tajné policie. Nezapře inspiraci Milanem Kunderou, s jeho chladnokrevným odstupem od postav a zálibou ve fabulaci, a nalezneme zde i cosi z mýtu věčného Žida: Josef se sice dokáže přizpůsobit prakticky všemu, nikde ale není úplně doma, všechny jeho vztahy působí dojmem provizoria.
Československo padesátých a šedesátých let v Guenassiově podání působí celkem věrohodně, nikoli jako laciná karikatura, jak se často stává zahraničním a stále častěji i domácím autorům. Každý detail nese stopy pečlivé rešerše. I když občas se chybička vloudí: například „koncem roku 1953“ byl Jiří Frejka už víc než rok po smrti (víc mi ovšem vadí to, že když už autor uvedl na scénu tohoto mimořádně talentovaného umělce s tragickým osudem, mohl mu přidělit víc než jen pouhý, jak divadelníci říkají, štěk). Je znát, že Guenassia Prahu dobře zná a má ji rád skoro stejně jako svůj rodný Alžír, který popisuje jako město příjemné tělu, ale ubíjející duši provinčním šosáctvím (je zajímavé, jak nikoho z místní smetánky, zaujaté žabomyšími spory a klepařením, vůbec nenapadne, že žijí na sopce a že už za pár let je odsud domorodá většina vyžene).
Zcela chybí zmínky o tak typickém fenoménu poválečné doby nejen v Československu, jakým byl nedostatek veškerého zboží, fronty a přídělové lístky. Snad to lze vysvětlit tím, že je řeč o prominentech (diplomat, vědec, herečka). Jenže právě v tom je problém knihy. Postavy prostě nejsou obyčejní lidé semletí rozmary velké historie, které by čtenář mohl litovat. A pokud je má brát jako kritické intelektuály, dala by se od nich čekat hlubší analýza situace, nikoli jen občasné povzdechy, že takhle si tu sociálně spravedlivou společnost nepředstavovali. Jsou to vesměs idealisté, ale zároveň dost sebestřední, takže dokáží o svém idealismu převážně jenom mluvit. Josef například plánuje, že půjde bojovat za španělskou republiku, ale pak z toho nějak sejde; paradoxně se mu to nakonec vyplatí, protože jak známo bývalí interbrigadisté patřili v padesátých letech k prvním obětem čistek (ať už bylo důvodem Stalinovo špatné svědomí, byzantinská nedůvěra ke každému, kdo měl něco společného se Západem, nebo cokoliv jiného).
O výjimečnosti postav se dovídáme většinou z pásma vypravěče, nikoli z jejich vlastních výroků a činů. Na čtenáře spíše než jako nonkonformní intelektuálové působí jako lidé schopní užívat si světa, až poněkud frivolně, jako z Manetova obrazu Snídaně v trávě. Je možné, že kdyby své mládí prožili v době, která by měla pro uvolněné sexuální mravy a další bohémské výstřelky větší pochopení, ani by je nenapadlo zabývat se politikou.
Hrdinové čtou Kafku ve třicátých letech, kdy toto jméno znal jen málokterý francouzský literát. Stejně tak v červnu 1966 jeden reformní komunista hovoří o Dubčekovi jako o nadějném politikovi. Mohlo se to oboje samozřejmě stát, ale právě tato nadlidská předvídavost bere postavám uvěřitelnost.
Občas dokáže autor přiblížit francouzským čtenářům exotické reálie ve výmluvném detailu, jako je scéna dokumentující strach, který Státní bezpečnost vyvolávala i v šedesátých letech:
„‚Poslouchejte všichni. Jsem poručík Šourek ze Státní bezpečnosti‘ – každou slabiku vyslovoval pečlivě, jako by každé slovo pečlivě vážil – ‚Teď se máte dívat na mě, ne na auto. Máme tu speciálního pacienta, potřebuje klid. Ozdravovnu zabíráme, spoléhám na vaši naprostou mlčenlivost. Zůstane tu jen pár z vás. Ostatní půjdou domů. Nemějte obavy, dostanete normální plat. Dělníci se vrátí později, dáme vám vědět. Nějaké otázky?‘
Počkal tři vteřiny, otáčel se kolem své osy a prohlížel si každou tvář.
‚Škoda, nikdo se nikdy na nic neptá.‘
Zdálo se, že ho to všeobecné mlčení zarmucuje.“
Takových momentů je bohužel málo. Daleko častěji Guenassia vysvětluje dobový kontext způsobem těžkopádným a nenápaditým, věty vypadají jako opsány ze středoškolské učebnice dějepisu:
„Politická situace byla nevídaná, ještě nikdy se nevyskytlo takovéto uspořádání: v zemi vládla Národní fronta, nesourodá koalice od slovenských konzervativců po české komunisty, prezidentem byl Edvard Beneš, jemuž dodávalo váhu působení v londýnském exilu a podpora Stalina. (…) Benešovy dekrety na základě kolektivní viny zbavily majetku a občanství přes dva miliony sudetských Němců a přes čtyři sta tisíc slovenských Maďarů, a ti všichni pak byli vyhnáni do Rakouska, Německa a Maďarska.“
Po přečtení knihy se vnucuje ona vysmívaná školometská otázka: Co tím chtěl básník říci? Na první pohled vypovídá o bezmocnosti člověka vůči nepředvídatelným zvratům dějin a o tom, jak neslavně končívají velké sny. Jako by tu rezonovalo cosi z nálad doby, která nevěří žádným ideálům a univerzální řešení vidí v kultu soukromí. Josef nalezne vyrovnanost teprve poté, co začne místo napravování světa usilovat o to, aby jakžtakž fungovala alespoň jeho rodina. Román se ale dá interpretovat také jako analýza toho, proč tehdejší revolta ztroskotala: její aktéři vlastně o žádnou velkou změnu nestáli, plány na sociální revoluci nepřekročily rozměr apartní koketérie a vlastně je zaskočilo, když se jejich sny o rovnosti splnily.
Jean-Michel Guenassia: Vysněný život Ernesta G. Přeložila Helena Beguivinová. Argo, Praha 2014.