Problémy s inkontinencí? Šindelka říká: Nevadí
Kritické ohlédnutí za jedním autorským čtením.
Řeč bude o inkontinenci slovní, resp. myšlenkové. Mohli jsme jí být svědky na prvním autorském čtení literárního pořadu Pulsujíce pořádaného 2. dubna časopisem Pulsy v brněnské kavárně SKØG Urban Hub. „Postiženou“ osobou nebyl pak nikdo jiný než hlavní protagonista večera Marek Šindelka.
Pro názornost to vezměme chronologicky. SKØG Urban Hub je rozhodně zajímavým a přitažlivým místem pro pořádání autorského čtení. Otevřený prostor kavárny s vysokými stropy, prosvětlený skrze stěnu z ulice, která je z větší části prosklená, je spíše opakem klasických „jeskynních“ prostranství, kde se akce podobného typu s oblibou odehrávají. Čistota a jednoduchost celého konceptu umožňují naplnit prostou formu neobyčejným obsahem, a o to by zde mělo jít především.
Na místo jsem dorazil půl hodiny před proklamovaným začátkem a podnik už doslova praskal ve švech. Stoly před pódiem uvolnily místo asi osmi řadám židlí, které byly až na výjimky zaplněny. Úderem osmé hodiny, kdy v prostoru kavárny korzovala či posedávala snad dobrá stovka návštěvníků, nebylo jasné, má-li se v následujících minutách na pódiu odehrát autorské čtení nebo spíše rockový koncert. Rozhodně výborná zpráva pro českou literaturu!
Po další půlhodině začalo napjaté očekávání v sále skutečně připomínat tzv. „kotel“ tvořící se před příchodem rockové celebrity. Poněkud „nevychytaně“ působil bohužel fakt, že, zatímco hudební hvězdy si časový prostoj a vření publika vychutnávají v klidu v zákulisí, ve SKØGu nic takového jako zákulisí nejspíš nemají, takže autoři nervózně usrkávali svoje nápoje přímo na pódiu či pod pódiem. Trocha toho čekání na hvězdný večer, budiž.
Po krátkém úvodu a představení účinkujících konečně začalo samotné čtení. Brněnský básník Petr Mezihorák četl ze svého loňského debutu Sraženiny. Jeho verše jsou maximálně úsporné a přitom úderné, „neplýtvají decibely“ (text z webu distributora). Podobně proběhl i následující rozhovor s autorem: stručné a důkladně promýšlené věty s patřičným „tahem na branku“, vše do sebe perfektně zapadlo. Posluchač mohl blaženě zavrnět nad intelektuální výzvou, která v nejlepším skutečně přestala.
Druhým autorem a zároveň hlavní „kapelou“ večera byl Marek Šindelka, jenž četl ze své poslední knihy Mapa Anny. Bylo znát, že Šindelka svůj přednes ovládá znamenitě. Četl v patřičném tempu, prokládal pauzami, vytvářel napětí, dokázal ale i naopak pracovat s odstupem a ironií. Přinejmenším část publika mu visela na rtech. Skončil po šesti stranách první kapitoly. Bouřlivý potlesk. Mělo se pokračovat rozhovorem. Ale nepokračovalo, četlo se dál. Kratičká kapitolka o délce tří a půl stran. Šindelka pak poodstoupil od mikrofonu a zdálo se, že by mohla nastat diskuse. Když v tom zasáhl jako hlas shůry moderátor Jan Němec a agitoval pro další kus textu. Únava v řadách literárních nadšenců byla už jasně patrná. Když na obligátní otázku: „Vydržíte to se mnou ještě?“ (či něco na ten způsob), přišla asi dvě rozpačitá „hmm, tak jo“, autor se vytrvale vrhnul na kapitolu Reality. Jelikož jsem už nebyl schopen udržet pozornost, netuším přesně, kolik z ní bylo přečteno (předpokládám, že plná délka 22 stran nikoliv). Nejhutnější zážitek měl však teprve přijít.
Nezastírám, že jsem měl při četbě Mapy Anny smíšené pocity. Na řadě argumentů bych se shodnul s Evou Klíčovou, na řadě dalších naopak ne. Po absolvování autorského čtení včetně diskuse s Markem Šindelkou mi ovšem také řada věcí zvláštním způsobem „secvakla“ a najednou začala dávat nový smysl.
Použití termínu „diskuse“ je zde spíše formální, neboť ve skutečnosti se odehrálo něco na způsob autorova monologu tu a tam přerušeného jednovětými „dotazy“, což je rovněž formální označení, neboť dotaz předpokládá zpětnou vazbu, a k té nedošlo. Co považuji za symptomatické, je Šindelkova aplikace „bezpříběhovosti“, totiž že nic jako příběh člověka s jasně daným začátkem a koncem neexistuje, na něm samém. Po hlavě se vrhaje do zjevně rozbouřených vod vlastního myšlení, autor jako by se pokoušel fantastické a mnohdy brutálně nadsazené románové metafory naživo poupravit a dovysvětlit za použití metafor ještě fantastičtějších.
Nenechme se ovšem mýlit: i když Šindelkovo „vyprávění“ nemělo začátek ani konec, rozhodně mu nechyběl příběh. Totiž v přeneseném smyslu narativ, anglicky narration. Šindelkův narativ spadá do kategorie tzv. tragických narativů. Spousta věcí kolem se mu nelíbí, tak o nich mluví (a píše) nahlas. V tragickém narativu věty začínají např. „To už není“, „To bylo“, nebo „To nebude“. Minulost (kterou, všimněte si, známe jenom z vyprávění) přála spokojenému a láskyplnému životu, zatímco současnost je předznamenáním úpadku starých dobrých hodnot a budoucnost už je vůbec tak temná, že jenom její představa vyvolává hluboké deprese. Vzpomeňme třeba na velká díla autorů ze sedmdesátých let jako Guy Debord, Gilles Lipovetsky, Christopher Lasch. Nemožnost autentického prožitku, fragmentárnost, individualizace a atomizace, nemožnost skutečně altruistické (neinstrumentální) sociální vazby…, přičemž společným jmenovatelem pro všechny takto deklarované příznaky současnosti je ztráta něčeho z minulosti.
Tragický narativ má vedle analytického ještě potenciál terapeutický. Zanadávat si na špatný stav věcí vezdejších, s nostalgickým odkazem (byť ne explicitním) na věci minulé, tak nějak pomáhá přežít tu „každodenní prudu“. Šindelkovo mluvené i psané slovo se vyznačuje důrazem na tento terapeutický aspekt, který je zároveň kamuflován za cosi analyticky prosvětlujícího. Jeho metaforické eskapády a míchání tzv. „všeho se vším“ (například holocaustu a transformers) dávají dohromady zvučnou a atraktivní sofistiku (připomínající, naštěstí, přece jen více transformers než holocaust).
To by samo o sobě nejspíš ničemu nevadilo. Terapeutické nadávání na nereálnost moderní reality a nevztahovost moderních vztahů jako zábavná show pro diváky – proč ne. Problém nastává v momentě, kdy se ona zábavná show začne brát vážně. Pokud Šindelka říká, že současnost je roztříštěná plytká šeď bez návazností a zajímavých příběhů, pokud se podle toho i sám zařídí a pokud si s takovým poselstvím najde i početné publikum, pak se do Šindelkova absurdního světa myšlenkové inkontinence můžeme jednoho dne skutečně probudit.