Jméno
Fejeton o tom nejcennějším.
Mudrci dávnověku měli jméno za magickou značku na lidské duši. Měli pravdu, protože jméno, jako každé slovo, v sobě nese informaci o celém světě i o svém nositeli. Po tisíce let byl proto za den zrození pokládán až ten den, kdy jedinec (během posvátných obřadů) získal své jméno. Rozdíl už byl ale v tom, jakou kvalitu by toto jméno mělo mít. Zatímco náčelníci přírodních národů pojmenovávali své syny Nikdo a Neviditelný, aby si jich zlí duchové nevšimli a neseslali na ně zlý osud, děti náčelníků naší kultury se rodily s božskými tituly Jeho Milost, Jasnost či Výsost, které si nesli z dob, kdy byl panovník určitého území zároveň místním bohem a později nejvyšším knězem (tedy tím jediným, kdo s Bohem komunikuje). Co měly obě kultury společné, byla možnost si během života, společně se změnou svého duchovního či společenského statusu, své jméno změnit. Příslušník přírodního národa tak učinil, když vykonal hrdinský čin, který popsal ve svém novém jméně, evropský mnich nebo asijský sanjásí si měnili jméno ve chvíli odchodu ze světského života do duchovního ústraní.
Hlavám moderních států už mnoho božských výsad nezbylo, ale vymysleli si jednu, na kterou panovníci dávnověku nepřipadli; osobovali si právo měnit jména svých poddaných bez jejich vůle – pouhým nařízením. Když římsko-německý císař Josef II. v 18. století zavedl povinnost učinit z přízviska, které upřesňovalo, o kterého Jana či Jindřicha jde, dědičné příjmení rodu, zahrnul do svého patentu i židovské obyvatele svých zemí – s dodatkem, že i Židé, jejichž jména byla do té doby hebrejská (Jehuda Löw ben Becalel), musí mít evropsky znějící příjmení. Protože věděl, že židovští obchodníci (podobni dnešním reklamním pracovníkům) znají magické vlastnosti vývěsního štítu, zadal svým úředníkům, aby vytvořili příslušný sazebník plateb za podobu jmen, díky čemuž se císařská pokladna utěšeně zaoblila, a dnešní Goldsteinové, Diamanti a Perlmannové, stejně jako Vohryzkové či Švábové, se stali živoucími památníky solventnosti či nesolventnosti svých předků. Izraelský humorista maďarského původu, který se původně jmenoval Ferenc Hoffmann (jeho předek v Josefově době tedy nejspíš vykonával tehdy časté židovské povolání dvorního finančníka, aniž měl na to si spravovaný kov pořídit i do jména), dal lidstvu skvělý příklad toho, jak si v době, kdy si člověk není jistý ani svým vlastním jménem, zachovat duši. Mému strýčkovi (s jehož otcem se znal z koncentračního tábora) vyprávěl vtipnou příhodu, která by neměla být zapomenuta. Humoristova nová vlast, mladý stát Izrael, po dvou stech letech od Josefova patentu zřídila obdobné úřady – které měly staré nařízení odčinit a evropská jména svých nových občanů znovu pohebrejštit. Humorista vzpomínal, že když na onen úřad dorazil, z rádia zněl zpěv Elly Fitzgeraldové (která – tak jako všichni američtí černoši – nosila příjmení bílého majitele svých otrockých předků), on stál s kufrem u přepážky a s loajálním úsměvem, který používal už na strážce hitlerovského a stalinského pořádku, podával úředníkovi svůj pas. „Vaše jméno nezní moc židovsky,“ řekl zamračený úředník. „Odteď budete Ephraim Kishon.“ A aby svému verdiktu dodal potřebnou vážnost, okamžitě jej ztvrdil odznakem novodobého suveréna, razítkem.
„Já vím, že to není moc košer,“ vyprávěl spisovatel mému strýčkovi ve svém posledním exilu, švýcarském kantonu Appenzell, „ale já jsem si v tu chvíli představil to svoje nový jméno jako střívko na klobásu. Už mi bylo fakt jedno, jaký ho mám – hlavně že mám zas něco ostrýho, co do něj dám!“