Moře vodky
Téma Rusko a alkohol nabízí českému čtenáři antologie Opilé povídky, v časové šíři od první třetiny devatenáctého století až po současnost.
Na četbu této knížky jsem se opravdu těšil. Ruskou literaturu mám rád, antologie slibovala řadu mých oblíbených autorů. K alkoholu mám rovněž vřelý vztah, byť vodka, která se na stránkách této knížky především prolévá hrdlem, mi mnoho neříká a kráčím ve šlépějích národní pivní tradice.
Mám také rád překlady Libora Dvořáka, který přeložil čtrnáct z dvaceti tří povídek této knížky, zbývající překlady jsou od Pavly Boškové. Opilé povídky ve mně ale euforický čtenářský zážitek nevyvolaly. Není to špatná knížka, to určitě ne, na druhou stranu o žádný literární skvost také nejde.
První tři povídky v knížce mne nadchly. Ta úplně první je známý Kočár od Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Prostě klasika, smekám. Další dvě povídky jsem četl poprvé, první (v knížce v pořadí druhá) je rovněž od klasika, Ivana Sergejeviče Turgeněva, zatímco druhou (v knížce v pořadí třetí) napsal Nikolaj Semjonovič Leskov, autor u nás ne příliš proslavený, nicméně do češtiny překládaný. Obě povídky jsou vynikající. Tento úvod knížky ovšem jaksi zastiňuje, co přijde dále, předpokládám-li, že čtenář bude číst od začátku do konce, nikoliv na přeskáčku.
Povídky dalších autorů, známých (Čechov) i u nás takřka neznámých (Garšin, Skitalec), takové úrovně nedosahují. A čtenářský zážitek jako u prvních tří textů v knížce jsem měl už jen u povídky Maxima Gorkého Hrůza a neštěstí, kterou jsem kdysi četl v překladu Taťjany Haškové pod názvem Psoty lopoty.
Monotematičnost knížky je jí jaksi na závadu, typické situace i typické postavy se opakují – svět tohoto výboru má jaksi příliš úzké hranice. Většina povídek vidí na alkoholu a alkoholismu především jeho temnou stránku a celkové vyznění je v tomto směru hodně pesimistické.
Alkohol jistě může člověka dovést ke špatnému konci, obecně jej ovšem lidé zpravidla nepijí kvůli fyzickému sebezničení či zmarnění svého talentu. Tato destrukce osobnosti je přitom líčena takřka ve všech povídkách výboru. Kdyby lidem alkohol nepřinášel i něco velmi příjemného, těžko by se jako droga tak masově rozšířil a těžko by si udržel své postavení na drogové scéně po tisíce let. Antologie si přesto záměrně vybírá především texty s tragickým akcentem, kde je alkohol příčinou ubití toho dobrého v člověku a jeho vyřazení na okraj společnosti. V jejím podtitulu stojí: „Národní tragédie v ruské literární klasice“, což lze vzhledem k obsahu knihy těžko brát jen jako ironickou poznámku, neboť příběhy povídek jsou opravdu většinou plné zoufalství a beznaděje.
Z knížky se vlastně nedá vyčíst informace, kdo ji uspořádal, ač je víceméně jasné, že to byl Libor Dvořák, nejvýraznější současný překladatel z ruštiny v oblasti prózy. Kromě tragické tóniny výboru, která zdůrazňuje negativní následky alkoholismu a upozaďuje radosti alkoholového opojení, je tu patrná výrazná obecná společensko-kritická linie. Lidí na dně společnosti v současnosti stále přibývá, i příslušníci „středního stavu“ ztrácejí životní jistoty, budoucnost už není, co bývala. Beznaděj a deziluze obyvatel Ruska devatenáctého století má velmi blízko k pocitům, jaké panují teď a tady. S čímž ruku v ruce jde cynismus, bezohlednost a zlodějina.
Idyličnost, tak typická pro ruskou literaturu, která se neodmyslitelně pojí s její kritičností, je v Opilých povídkách zastoupena sporadicky. A hodně tu chybí. Vždyť ruská literatura, to zdaleka není jen negace a zmar, ale také bukolické opěvování přírody a nekonečné snění o lásce a o krajinách ráje.
Zatímco ruská literatura devatenáctého a začátku dvacátého století je v antologii zachycena reprezentativně, ze současné ruské literatury je zde představen jediný autor, Zachar Prilepin (* 1975), jehož tři povídky knížku uzavírají. Skok je to od datem narození Prilepinovi nejbližšího autora zastoupeného ve výboru Daniila Charmse (* 1905) opravdu veliký. A závěr knížky je to problematický. Snad by se dal přijmout jako varování před současným ruským imperiálním nacionalismem, pokud čtenář poslední tři povídky, které jsou víceméně jeho oslavou, přečte způsobem „mezi řádky“. Ale to už je hodně komplikovaný přístup, jak nabubřele nacionalistický tón Prilepinových povídek zlidštit.
Ruské prózy u nás v současnosti vychází hodně, po dvacetileté pauze jsou Rusové opět tady. Jejich literaturu mám rád. A líbí se mi, že se její hlas na amerikanizovaném českém knižním trhu zase hlásí ke slovu. Aby ale ruský medvěd opět pohltil malé Česko, to by se mi moc nelíbilo. A nevidět imperiální snahy za ruskou podporou překladů ruské literatury, to jaksi úplně nejde.
Opilé povídky jsou knížkou s několika mistrovskými texty. Jako celek však nepůsobí příliš přesvědčivě. Je to neurovnaná skica se světlými momenty, nikoliv výbor, který by se pokusil vydat se cestou směřující k ucelenějšímu tvaru.
Opilé povídky. Národní tragédie v ruské literární klasice. Přeložili Pavla Bošková a Libor Dvořák. Mladá fronta, Praha 2014.