Počteníčko: Jak se líčily staročeské panny a paní
Pojednání Čeňka Zíbrta o krášlení za starých časů.
Přišeptává mně cosi, abych jen nechal líčidlo líčidlem a nepopudil proti sobě svou nešetrností spanilých čtenářek. Rady si nevím. Ať čtu jakékoli kázání staročeské, ať se probírám vetchým rukopisem, ať se obírám mravokárným výkladem, plno a jen se hemží brzy, že „panny barvou tváře líčí“, tu zase, že „líčidlem maží“, brzy opět, „že si barvou tělo fermežují“ — a tak, jako by si řekli, láteří, vytýkají, po dobrém, po zlém. Ještě nejmírněji horlí Komenský (Jan. 578), že „líčidlem tvář líčiti šereda jest“. Že by ze staročeského líčidla něco, třeba maloulinko pro pozdější, pro děvušky za naší doby zbylo, nepovím ani slůvka, — chraň bůh — a ani to nevím! Jen o staročeském chci vyprávěti — a proto snad již se zamračené čílko povyjasní. — Abych si ještě více laskavé čtenářky udobřil, vyčtu mládencům a mužům staročeským, že nebyli ani za mák hodnější, než jejich vrstevnice. Což málo na ně touží Hus, jak se strojí, fintí? Aby se líbili svou statností, silou, „kabátu muž vlny přidává, aby mněli, by byl prsatý a tak silný a smělý“ (Erb. I. 68). To bylo za dob Husových… Že se nepolepšili a prováděli stále, co jim Hus vytýkal, poptali jsme se o tom u rýmovníka Šim. Lomnického. Pěkně si jich dobírá a neomaleně vyčítá:
„Jsa vycpaný bavlnou,
někdy třebas vovčí vlnou,
nadejmá se co holub!“
(Instrukcí, 182.)
O slavném hvězdáři Tychovi de Brahe známo, že v souboji uťali mu hodný kousek nosu a proto nosíval nos falešný z jakési smíšeniny stříbra se zlatem. K tomu měl vždy při sobě ve zlatém pouzdře líčidlo životní barvy, kterým po chvilce umělý nos natíral (Mikovc. Brahe 7, 54.). Marnivým mládencům vytýká s kazatelny kněz Tanner na sklonku XVII. stol., že „přirozenou sličnosť svého obličeje přišlechtiti se vynasnažují“.
Nyní se obrátíme ku líčení panen a paní.
Proč se líčily, odpověď na snadě — ale místo odpovědi hodí se nám lépe doklad a svědectví kronikáře Dalimila (Kap. 9.). Mužatka Vlasta, chtíc se svými družkami přemoci muže, rozkázala jim, aby se pěkně strojily, svůdně zdobily, či jak Dalimil praví:
„Krasším káza se líčiti
a chytrej řeči učiti.“ — —
Za doby pozdější panny české neválčily již proti mužům, ale líčka malovaly si stále, aby svou půvabností muže ubožáky okouzlily. Široce jim vykládá a je kárá rozšafný otec Štítný, že „s pilností své okrasy ukazují“, činí „líčko mlado“… Jako by hrách na stěnu házel!… Horlí proti nim, proti strojené ozdobě křehkého těla Hus, že se líčí, že vlasy cizí sobě strojí (Erb. III. 179.), posmívá se jim neznámý kněz v Litoměřicích (Rukopis z XV. stol. v Univ. knih.), že si chodí „malované jako loutky“, touží ve své postille Chelčický, že „mnozí vždy se opravují, chtíce krásni býti a jinou tvář sobě připravují“ — kázali, vytýkali — panny a ženy je vyslechly, ale barvily si tváře dále.
Zlomyslný skladatel „Desatera káz.“ kousavou jizlivostí tepe ženy líčilky.
„Takéž ty, ježto se líčie,
v ďáblóv sě vafnrok obláčie…“
A s „vafnrokem ďáblovým“ dobírá si jich dále, že si hněvají pána boha, líčidlo — „ďáblóv klejnot“ na tváři nosíce. Podivnou čertovinou zdálo se líčidlo také Štelcarovi (Duch. a 8.). Láteří na marnivou pýchu ženskou a na konec vyjel si na panny „ulíčené“… „Ať prý jest na tváři líčidlo, aby vždy dokonaly šlecht ďábla…“ Kněz Ad. Plzeňský nechal čerty, ďábly na pokoji a přibral ku pomoci raději dlouhou řadu svatých otcův, aby mu dosvědčili, jak je bohu protivno „fiflování a líčení“ tváří ženských (Rozk. pan. D 5—7.). Doklady ze sv. otců brojí také farář u sv. Jiljí v Praze, Havel Žalanský (O čist. 114—119, vyd. 1606.), touží na „líčidla převrácená, lživá, lstivá a svodnická, malování líce, tváří, očí…“
Laskavá čtenářka by se podivila, kdybychom tu začali uváděti citáty z písma sv., které snesl Math. Vodňanský (Div. boží, 1606, 371, 372 a j.) proti těm, ježto chtí jinačími býti, než je bůh stvořil, proto líčidly a barvami tváře si mění, „líčidlem a podobnými fermeži barví, oči plejveisem natírají“…
Šimon Lomnický sice kazatelem nebyl, ale proto přece rád si zakázal, rád horoval o mravopočestnosti. Líčení ženské bylo mu trnem v oku. Líčí prý se jen na potupu svého stvořitele. „Jako malíř když vidí, že mu kdo jeho dílo štrafuje a hyzdí a nerozumějíce tomu nic, napravovati je hledí, nad tím nemálo bývá těžek a hněviv, jako Apelles malíř na onoho ševce, kterýž mu na to odpověď dal: ‚Ne sutor ultra crepidam. Ševče, přes kopyta nemudruj, sprav svý doma, cizího neštrafuj.‘“ Tak dle sv. Ambrosie:
„Boží stíráš malování,
když pro lidské milování
tvář tvou barvy přirozené,
od pána boha stvořené,
na vzdoru mu zastiňuješ,
líčíš, barvíš, okrašluješ.“
(Pejcha 79, 80.)
Neklevetal jsem tedy a nepovídal z ničehož nic jen tak ledabyle, že si panenky staročeské rády tváře „ufiflovaly, přifermežovaly“ (Válecí, káz. l. 4.)…
Podíváme se z blízka na ulíčené tvářinky. U skladatele „Spisu o zraku“ (vyd. 1550, c 5.) zvěděli jsme, že si tváře malují, shánějí s tváří vrásky, pihy, mnohá že si je „bílí“… Lomnický rozumuje, že „majíce tváře bledé, chtějí sobě udělati bílé a červené“ (Pejcha 81.). Toho všeho málo! Chcemeli poznati, čím, jakou barvou si líčka malovaly, zajděme ke krámu „Mastičkáře“. Má tu všelico na výběr. Právě vykřikuje o masti, kterou o sv. Máří přinesl z Benátek ze zámoří, jež má velikou moc. S rozpustilou čtveračivostí vykládá zvědavým paním:
„Líčíteli se, paní, rády,
túto mastí pomažete lička i brady:
tať se masť k tomu dobřě hodí —
ale dušiť velmi škodí.“
(Musejn. ruk. f. 5 b.)
Z Benátek přicházely k nám mnohé a všelijaké ozdobnůstky — a mezi nimi oblíbené „mejdlo benátské“, nazváno po městě, z něhož nahoře Mastičkář masť přiváží. „Benátského mejdla“ užívali v staročeských domácnostech, jak svědčí četné zápisy kšaftovní. Truhlářka Bartošová (v býv. knize pam. chrudimské, b. 43.) měla ve sklepu pro domácí potřebu kromě jiného „mejdla benátského 5 taflí“. Radí tedy Bětka, služebná v domě Koubově, selské dcerušce Johance, jak má tvář hebkou, jemnou nalíčiti, aby se mládenci líbila (Strč. div. hry, 142):
„Měla’s také vody zhříti,
benátským mejdlem se zmýti.
Tu bys teprv pěkná byla,
ach, jak bys se mu líbila!“
Jindy poradila na tvářinky „pleveis“:
„Což nemáš doma pleveisa? —
Kýž’s sobě zbarvila líce!
Kýž’s mejdlem čelo zlíčila,
abys se tím líp svítila.“
(tamže 136.)
Tak to bývá na světě! Jeden učí druhého nectnosti, či jak lépe, než my, o tom zarýmoval si starý Lomnický:
„K tomu některá se líčí
a jedna druhou v tom cvičí,
aby se fermežovaly,
pěknější, krásnější zdály.“
(Pejcha 5, 6.)
Dvě líčidla — „benátské mejdlo“ — a „pleveis“ — již známe. Jiné radí Partlicius ve svém kalendáři r. 1617. (str. 88.): „Můžeš měsíce března žabí vejce sbírati a to dystyllírovati — činí pěkné tělo i tvář!“ Komu by nebylo „žabí vejce“ po chuti, ať si udělá masť podle receptů lékařského rukopisu univ. knih. pr. (II C 2.)… Snad tuto: „Bielá múka, kozie žluč a jarný med — a maž tiem tvář a budeš lepí.“ Nebo snad lépe prospěje masť proti uhrovité, trudovité tváři. „Vezmi vína vlaského jako čtvrtý diel žetlíka a vezmi bielek dvú nebo tří vajcí nových. Bielek rozdělaj… a vezmi dobrého zázvora a bobek nový a to oboje ztluč v moždieři, ať toho obojího bude jako žalud zvieci — a to vše směs s vínem a bielkem v novém hrnečku. Zvař to, ať bude husto jako kaše a k tomu vezmi kafru jako pecka višňová a to spolu směs“ a potom „která panna si takovou mastí tvář nepěknou namazala, měla líčko pěkné, hlaďounké, ulíčené“.
Kdyby snad laskavá čtenářka pro podívanou jen chtěla si takové zázračné líčidlo staročeské poříditi, pro všechno aspoň ještě jeden recept z téhož rukopisu přidáme: „Chcešli mieti dobrú barvu na tváři, vařiž kamandrian v silném víně a to pí a mý sě tiem!“…
Kdož ví, kolik by chtěli kupci za „kamandrian“, vinárníci za „silné víno“ — — lacinější líčidlo spatřili jsme u bodrých Hanaček. S kazatelny jim vytýká kněz Boh. Bílovský na sklonku XVII. stol. (Káz. coel. viv. 933.), že „hanácké děvečky v den sváteční syrovátkou se myjí, aby se v hospodách mládencům blištily“… V naší národní písni líbí se roztomilá dcerka šenkýřova všem hochům — a proč se líbí? „Vínečko vypije, mlékem se umyje“… Proč by tedy dívka hanácká nemohla si tváře mýti syrovátkou? Trochu nezdvořilý kazatel Bílovský prozrazuje ovšem dále (t. 366, 367.), že mnohé panenky mají líce „pomazané cinobrem“, jiné „umyté syrovátkou“, a přidává prapodivné přirovnání, že se nalíčeným pannám „třpytí tváře jak Pardubská věž v Čechách“.
Vedle tváří „malovaly, barvily, čerností okrašlovaly si obočí aneb řasy“ — jak rozhorlil se na takové panny a ženy Vavř. z Březové (Snář, d 3), vyhrožuje, že „všem od toho vlasové na obočích a na řasách zředí aneb vypadají“.
Plete se nám do péra ještě kratinká poznámka, že vedle barvení tváří mnohé panny a paní „majíce vlasy černé, chtěly míti rusé, majíce vlasy rovné, dělaly sobě kučeravé“ (Lomn. Pejcha, 81.). Známý již nám poeta Lomnický durdí se několikráte na takové marnivé ženské pohlaví. Ba prozradil ještě více: „Je těchto let zkušení, že netoliko cizí barvou, ale i cizími vlasy mnohé ženy a panny nestydí se ozdobovati, od živých i mrtvých vlasů sobě vypůjčovati a v nich pejchati.“ (Pejcha živ. vyd. 1605, 80.)… Tak
„vlasy cizí kradou, berou,
ozdobují se touž měrou!“
(t. 5. 6.)
Co se stalo kdysi paní, jež nosila cizí vlasy, vykládá na výstrahu pěknou historkou: „Nějaká paní v Paříži dala jedné mrtvé mladici její pěkné vlasy uřezati; kterýmiž když se okrášlila a pyšně na processí šla, v tom vopice na ni z jednoho domu vyskočila a s hlavy její zavití i ty vlasy strhla, takže ona oholená jako vrána oškubaná zůstala a hanbu velikou přede všemi lidmi z toho měla.“ (t. 81.)
Lomnický rád vyhrožuje pannám a paním staročeským, kde jen čím může s patrnou zálibou a přiznává se, že se „nesmí s nimi na ulici potkati, aby mu neřku těch kučeravých vlasů nevyrvaly, ale aby jej snad i neukamenovaly“ (Fil živ. 58.)… Proto však přece bez obalu jim povídá, jaké následky budou míti k stáru z líčení tváří. „Kdo — zvláště ženy — v mladosti se líčívají a starosti v tom dočekají, velmi mrzuté, šeredné, žluté a škaredé bývají, až na ně bývá těžko hleděti. Nikda žádný hrnec ani kotel nebyl tak černý, jako budou tváře těch lidí, kteří se líčí. Naši staří Čechové říkali: ‚Tvář třikrát líčená tváři boží nikdy neuhlídá!‘“ (Pejcha 82, 83.)
Bylo by tedy líčení dovoleno jen dvakrát bez věčného trestu, a to věru nestojí za to. Raději nebarviti tvářičky ani jednou — a za odměnu dostati se pak do radosti nebeské.
Text vyšel v Literární premii Umělecké Besedy v Praze na rok 1888.
Čeněk Zíbrt (1864 – 1932), vlastním jménem Vincenc Jan Zíbrt, byl český kulturní historik, etnograf a bibliograf. Roku 1891 založil etnologický časopis Český lid, který vychází dodnes. Jeho životním dílem se stala monumentální Bibliografie české historie (1900–1912), již v pěti dílech dovedl od roku 1419 až do roku 1679. Vedle krášlení žen se v rámci své bohaté publikační činnosti zaměřil i na další „populární“ témata: vánoční zvyky, staročeské recepty, dějiny tanců a krojů, dějiny hraní šachů u nás nebo na pivo v českých lidových a zlidovělých písních.