Domove, domove drahý
Německý novinář a spisovatel (1901–1969), rodák z Bolatic na Hlučínsku, jenž se později usadil v Berlíně, ironicky popisuje poslední dny války, americké zajetí a vykročení do nabyté svobody. Text je první ukázkou z díla tohoto pozapomenutého a ve své vlasti opět objevovaného autora. Další ukázky a Scholtisův medailon uveřejníme v příštím čísle.
Moje naprosto směšná, ba dětinská očekávání, že Američané přišli jako mimozemšťanská Armáda spásy do Evropy, aby mě vykoupili z fyzického a psychického hitlerovského dilematu, se rozplynula v ranní páře toho vlahého, nadějného dne v předjaří. Voják-nevoják jako já si představoval to americké zajetí jako nepřetržitý akt zdvořilosti Američanů, jako pobyt v letovisku nebo švýcarském hotelu, zatímco mi Američani skládají poklony s přilbou v ruce, vyptávají se mne na mé nejctěnější zdraví a tu a tam se znovu obdivně ptají, jestli opravdu patřím k tomu pověstně příliš přičinlivému německému národu. To všechno bujelo v mé fantazii podobně jako interview s bývalým korunním princem při věčném rozdělování banánů, cigaret, jižních plodin, žvýkaček, panáků kořalky a tak dále. Později jsem střízlivě uvažoval, že nás nějaký nafoukaný německý kapitán ještě před dvěma dny ohrožoval svou pistolí, aby nakonec, převlečený do civilu, vzal roha. Zběhl a my ne.
Nikdy nezapomenu na tu šílenost, jak se nějaký ožrala, který venku jako pomatený střílel kolem sebe, vrátil s páskou na ruce do přístřešku a starému, těžce zkoušenému kamarádovi, kterého jsme si všichni vážili, řekl: „Ernste, tak jsem právě pomstil tvého padlého syna.“ Člověku se z toho chtělo blít. Po tom ještě vyhodili do vzduchu všechny mosty ve městě. Za deset minut tu byli Amerikáni. Jejich tón byl drsný, ale srdečný. Putovali jsme za bojovou zónou sotva hodinku, když nás nabraly náklaďáky. Přesně tak, jako Norimberčani nikoho nepověsili, koho neměli, tak Američané nenechali nikoho běžet, koho ještě neměli.
V Naumburku, kde nás vyložili a kde jsme táhli ulicemi, nás různé cituplné dámy oplakávaly. Strážný je odehnal mávnutím ruky a jedna z těch bab na něho křičela: „No tak vystřel, ty svině!“ Později obdivoval můj polský kamarád Pawel ten postoj, který já neobdivoval. Fandil Piłsudskému a miloval takovéto projevy. Stráž té ženě určitě nerozuměla, a když jsem se Pawla zeptal, zda by na Američanově místě střílel, protože mu nadala do sviní, opáčil: „Jo.“
Naše cesta ubíhala pekelným tempem. Všiml jsem si, že mnohé z nás ta pekelná jízda nejspíš baví, podle Clemenceauova výroku o německé smrti pěšmo, koňmo nebo na náklaďáku. (1) Někteří proti mně záhadně reptali. Prý jsem jim zajetí líčil v růžovějších barvách. Nic se nedá dělat, pár tuctů lidí čichalo ke kytkám zdola. (Bylo to správně, mezi nimi i jeden namol ožralý, který vystoupil proti Američanovi, když ho vyslýchal, s pozdravem „Heil Hitler“.) K tomu všemu se nedalo moc dodat. Byli jsme zajatí sotva čtyři plné hodiny. Tak daleko ovšem dospěje známá německá povaha, když hledá viníky svých bezvýchodných situací. Byl jsem sice v zajetí, ale konečně svobodný.
A náhle na hřebeni jednoho kopečku se naskytl pohled na grandiózní malbu hemžícího se, lezoucího a běhajícího tranzitního tábora. Výjev jako z biblického podobenství: Desky zákona na hoře Sinaj. Do toho hemžení nás vezou. Muži, vyrovnaní v zákrytu, dřepí těsně vedle, ale také nalepení na sebe, očekávajíce věci příští. Čekám na Mojžíše a proroky.
Večer krouží kolem ohnišť. Obraz se co chvíli mění. Teď to působí jako zbožné napomenutí, jako doma na slezském venkovském hřbitově o Dušičkách. Je to poslední den soudu, vzkříšení těl z puklých hrobů, rozdělení na spravedlivé a nespravedlivé? Pawel, ten polský kamarád, do mne šťouchne a kroutí hlavou: „Jéžiš, Jéžiš, strašná dráma německé armááády … Jéžiš, Jéžiš.“
Pomalu je noc. Stojící lidé se spojují v hrozivě vypadající slepenec. Krasová měsíční krajina sestoupila na zem. Dav lidí, náš německý Herrenvolk, pokořený a čekající na zázračné rozmnožení chlebů, na Ježíše Krista nebo Mahátmu Gándhího. Nikdy jsem nepociťoval lidskou záhadu víc než v tomto hladovém setrvávání. Žádná včerejší hodnost a žádná šarže tu už nic neznamenaly. Komandování přešlo i ty největší odvážlivce. Všichni chtějí domů k matce. (2)
Za chvíli se pokračuje na korbě dál, k Rýnu. Tady nás povolává u svých nohou Loreley. Že by kromě mne musel ještě někdo tolik vzpomínat na Heinricha Heina? (3) Američané nás vykrmují nejvybranějšími pochoutkami. Uprostřed noci si můžu uvařit silné mokka. Vousy mi na bradě čím dál víc houstnou, vlasy mi čím dál víc šedivějí a v nočním klidu, kdy se ukrývám přede všemi hádavými desetni-, setni- a tisícninami do svého hrobového lochu, abych studoval hvězdy, přepadá mne přehršel choutek, chuťových bludů a chutí.
Na konci těch infernálních dní, kdy mne vyřazují do civilu a kdy Němci, ano, němečtí lékaři si ještě dělají legraci, že „tomu chlapovi se před jeho starou ten jeho už nepostaví“, visí na mně už jen chlebník ztvrdlý od hlíny. Roztrhaný kabát se mi plandá kolem končetin až na kost a pomačkaná lodička mi plave na hlavě. Ptají se mne, kde jsem doma. Nemůžu jim na to dát žádnou odpověď. Rozbombardované a vymazané z mapy je všecko, co bývalo kdysi. Bleskurychle krámuji ve všech explodovaných iluzích a nacházím ještě jednu nerozbitou, nádhernou mezi nimi, jednu osvěcující a zaslibující. A tak křičím: „Výmar!“ Jméno plné tajemné touhy, s kterým se pojí bujará touha z uplynulých horkých žní, kdy jsem mladý a horečnatě zapálený a pyšný stál na tržištích, kde profesoři a jim podobní slavili ústavu, kterou měli později tak hanebně zradit. Tady teď, na konci Hitlerových špinavých, krvavých kšeftů, pod doutnajícími troskami nacházím domov, drahý domov.
Ve Výmaru vylezu z vozu a nikdo se už o mne nestará. Protože jsem musel léta absolutně poslouchat, zapochyboval jsem o svém štěstí a zeptal se kamarádů, kteří se rozběhli do všech světových stran: „A to jsem teď opravdu svobodný?“ – „Jo, seš opravdu svobodnej, ty osle stará,“ volali na mne pobaveně a brzy jsem osaměl. V drahém domově.
Text byl poprvé zveřejněn 17. února 1947.
Z knihy Augusta Scholtise Feuilletonistische Kurzprosa (Berlin, 1993) jej přeložil Roman Kopřiva.
poznámky překladatele
Název textu Domove, domove drahý je odkazem na báseň Domov Josefa Václava Sládka ze sbírky Skřivánčí písně. Původní titul Am tröstenden Heimatziel byl patrně narážkou na píseň Paula Gerhardta, autora německého baroku.
(1) Clemenceau, jeden ze strůjců versailleského míru, připisuje Němcům satanský sklon ke smrti.
(2) Patrně narážka na goethovské matky ve Faustovi. Faust musí z říše smyslnosti sestoupit k matkám, do tvořivého duševna.
(3) Heinova Loreley proslavila Loreleyinu skálu na Rýně. Báseň zakázaného Heina byla vydávána během nacistického režimu za anonymní lidovou píseň.