Roky a dny
Až na druhý pokus vznikl příspěvek ostravského básníka Petra Hrušky do projektu Jedna věta. Nabízejí se úvahy o tom, že literatura, ač je pokusem lidské bytosti přesáhnout vlastní pomíjivost, je vlastně sama o sobě nesmírně křehká a pomíjivá. Tento paradox psaní autor shrnuje slovy: „Jedna ze smrtí básníka: příliš ví, že píše báseň“.
Redakce Revolver revue oslovuje od roku 2008 rozmanité osobnosti české kultury s požadavkem, aby si zapisovaly po celý rok jednu větu denně. Vznikne tak osobní svědectví o přesně ohraničeném úseku lidského života, které vyjde jako součást knižní série, neskrývající ambici být výpovědí konkrétní generace. Zápisky Petra Hrušky potvrzují bonmot, že knihy mají své osudy: vzbudily totiž ohlas v rámci českého literárního života nebývalý ještě před svým napsáním, když bylo loni v lednu oznámeno, že hotový text Hruškova deníku za rok 2013, připraveného k odevzdání do redakce, se ztratil ve vlaku. Veřejnost ocenila potvrzení tradičního stereotypu o básníkovi jako nepraktickém podivínovi (přibývá lidí, kteří nezvládají současný svět, a mohou být asi už potěšeni jen tím, že někdo ho zvládá ještě méně), žurnalisté zase spekulovali o tom, zda nejde jen o dobře vypočítaný reklamní trik.
Jaká byla kniha, která nejspíš skončila někde ve směsném odpadu, se tedy můžeme jen dohadovat. Nebyla jistě první ani poslední, kterou něco podobného potkalo: písemnictví celých velkých civilizací dnes rekonstruujeme z pouhých zlomků. Na jednu stranu nám tato skutečnost dost nepříjemně připomíná naši vlastní pomíjivost, na druhou stranu je to možná úradek osudu, který má duševní zdraví lidstva chránit před zahlcením informacemi – a fragmentům řekněme mayské poezie to dává půvab, který v naší vlastní kultuře už najít nedokážeme. Petr Hruška každopádně napsal knihu novou, odehrávající se mezi lednem 2014 a lednem 2015. A to dá rozum, kdyby se neztratil předcházející rukopis, nevznikla by zase tato kniha.
Hruškovy věty odrážejí události minulého roku: veřejné, jako komunální volby a válku na Ukrajině („Mladí ukrajinští i ruští kluci hovoří o odhodlání jít do války s nějakou zvláštní úlevou, jako by na to čekali spoustu let.“), i osobní, jako pobyt v nemocnici či životní jubileum: „Tak, a jsem padesátník (Česká národní banka mě už dávno zrušila).“ Dny přinášejí pokaždé jinou inspiraci: autor glosuje literární dění („Angažovaná poezie: samý halas, žádný Halas.“), zmíní i svoji neblahou zkušenost se současným vysokoškolským systémem, který se už ani neobtěžuje předstírat, že by mu záleželo na vědomostech (podrobnosti zmíněné kauzy najdete třeba zde). Zapisuje si sny, dojmy z cest či výroky náhodně zaslechnuté na ulici či v hospodě, které vytrženy z kontextu znějí jak úryvky básní. Důležitou roli hraje rodina, ze svého vztahu k nejbližším se Hruška vyznává slovy, kterým se většinou vyhýbáme. Objeví se i snaha rytmizovat text motivem „vymahače dluhů“, přízračně neosobní postavy, která jako by symbolizovala neúprosnost ubíhajícího času (a můžeme se domýšlet, zda nebyla inspirována Darmodějem Karla Šiktance).
Není to vlastně protimluv, psát deník se záměrem vydat ho knižně? Je možné popsat své nejosobnější pocity a nepřestat být srozumitelný? Můžeme být při odkrývání vlastního nitra opravdu poctiví – vždyť i otevřenost je jistým druhem předvádění se? Některé zápisy je asi nejlepší brát jako haiku a nesnažit se jim přijít na kloub; jiné zas mohou být úvodní větou k románu, který si už musíme domyslet sami. Hruška se občas neubrání kazatelství, jež se tváří v tvář materialistické prázdnotě zmocňuje kdekoho: někdy jsou to jen předvídatelné tirády, jindy však dokáže tenkým dobře mířeným paprskem osvítit dosud neviděné. Atmosféru doby přesně vyjadřuje zápis, pořízený asi nikoli náhodou 17. listopadu: „Většina lidí má v současnosti dostatek materiální spokojenosti, ale nemůže si ji uvědomovat přes plíživě depresivní pocit, že jsou denně nějak zneužíváni, klamáni, přechytračováni, že s nimi neustále někdo hraje nějakou levárnu, že jsou v obecném slova smyslu oběťmi.“
Jednověté zápisy Petra Hrušky v podstatě potvrzují obraz, který známe z autorovy básnické tvorby, jsou zde stejná témata i způsob zpracování; plebejský smysl pro paradoxy, které přináší dnešní doba a město Ostrava, prolínající se s potřebou navázat na tradici poezie jako způsobu, jak přesáhnout všednost. Často je ovšem přechod od drsných mikropříběhů ze života ke zobecňujícímu poučení spíše založen na předem dohodnutém porozumění mezi čtenářem a jeho oblíbeným autorem, než aby byl univerzálně platným zjevením.
Něco tato obliba miniaturních útvarů o nás vypovídá: o neustálém rozměňování na drobné, o tom, že místo vytvoření komplexního díla dokážeme už jen glosovat. Píší se mikropovídky, vycházejí marginálie, deníky, dopisy, skicy. Spisovatelé reflektují svoje psaní tak důkladně, až ztrácejí chuť k psaní. Ztrácí se víra ve slovo, které by mohlo pohnout světem. V ustavičném šumu masmediálního blábolení zanikne jak racionální analýza, tak morální gesto: oboje může oslovit jen toho, kdo je schopen přemýšlení či studu. Na oboje je doba asi příliš praktická, což Hruška diagnostikuje: „Těžko se divit, že poezie téměř nikoho nezajímá, když život dělíme pouze na práci a odpočinek – při práci je poezie nepoužitelná a při odpočinku namáhá.“
Petr Hruška: Jedna věta. Revolver revue, Praha 2015.