Počteníčko: Serenáda
Povídka George Bernarda Shawa z roku 1885 o dvou socích v lásce a jedné hudební skladbě.
Své čtyřicáté narozeniny jsem oslavil jedním z oněch ochotnických představení, jimiž je můj dům v Beckenhamu proslulý. Kus, který jsem jako obyčejně napsal sám, byla pohádková hra o třech dějstvích a zápletka se točila kolem kouzelného rohu v rukou hrdiny, mladého perského prince. Má díla jsou tak dobře známa, že je zbytečné, abych tu podrobně vypisoval děj. Stačí, abych čtenáři pouze připomněl, že důležitým mezníkem ve druhém dějství je okamžik, kdy slavnost přeruší zvuk rohu. Zatroubí na něj princ v nitru magnetové hory, kde ho uvěznila zlá víla. Pro toto zatroubení jsem si zajistil hornistu od vojenské hudby mého pluku a bylo dohodnuto, že zaujme postavení nikoli na jevišti, nýbrž dole v hale, aby se dosáhlo žádoucího dojmu převeliké dálky.
Zábava začala docela pěkně. Zavládlo sice jisté pochopitelné zklamání, když se rozneslo, že já sám hrát nebudu, ale hosté mi to milerádi prominuli, když jsem na omluvu poukázal na svou dvojí povinnost hostitele a režiséra. Nejlepší sedadlo v hledišti zaujala krásná Linda Fitznightingalová. Vedlejší křeslo, s nímž jsem počítal pro sebe, obsadil (dost drze) Porcharlester od Dvanáctého pluku, mladík milé povahy, jemuž trocha hudebního nadání umožňuje vytěžit co nejvíc z poněkud zženštilého barytonu; je však ve své samolibosti tak nekritický, že ho vydává za tenor.
Protože Lindina záliba v hudbě neměla daleko k fanatismu, tato jediná Porcharlesterova přednost ho v jejích očích stavěla nad muže solidnějších schopností a zralejšího věku. Rozhodl jsem se, že jejich rozhovor přeruším, jen co se uvolním. To však chvíli trvalo; je totiž mým pravidlem osobně dohlédnout, aby všechno, čeho je k představení v mém domě třeba, bylo včas po ruce a na patřičném místě. Nakonec si již slečna Waterloová, která hrála hlavní roli, stěžovala, že ji moje starostlivá péče znervózňuje, a prosila mě, abych šel do hlediště a odpočinul si. Ochotně jsem vyhověl a spěchal jsem sednout si k Lindě. Když jsem přicházel, Porcharlester vstal a řekl:
„Chtěl bych na chvilku nakouknout za kulisy – totiž pokud je to neúčinkujícím dovoleno.“
„Ale ovšem,“ přitakal jsem pln radosti, že se ho zbavím. „Jen prosím, abyste se laskavě ničeho nedotýkal. Sebemenší závada – “
„To se rozumí,“ přerušil mě. „Vím, že jste jako na trní. Celou dobu nevytáhnu ruce z kapes.“
„Neměl byste mu trpět, aby k vám byl neuctivý, pane plukovníku,“ řekla Linda, když Porcharlester odešel. „Mám určité podezření, že tam vzadu natropí spoustu neplech.“
„Kluci jsou kluci,“ odpověděl jsem. „Docela stejně se Porcharlester chová ke generálovi Johnstonovi, a to už je hodně starý člověk. Jak pokračujete ve studiu hudby?“
„Jsem teď zrovna plná Schuberta. Ach, pane plukovníku, znáte Schubertovu serenádu?“
„Ó, rozkošný kousek! Je to myslím nějak takhle: tralala lála tralala lála tramta tralalalá.“
„Ano, tak přibližně. Zpívá ji pan Porcharlester?“
„Snaží se. On ale skutečně uplatní svůj hlas jen tehdy, když zpívá lehkou hudbu. V ničem, co vyžaduje vážné zaujetí, hlubokou procítěnost, vyzrálé pochopení, to jest – “
„Ano, ano. Vím, že pana Porcharlestera považujete za lehkovážného. A vy máte tu serenádu rád?“
„Hm, no abych řekl pravdu – máte ji ráda vy?“
„Já ji miluji. Sním o ní. Poslední tři dni jsem žila jen jí.“
„Musím přiznat, že na mě odjakživa působila jako mimořádně krásná skladba. Doufám, že budu mít to potěšení a uslyším ji v patřičném podání od vás, až skončí naše skromná hra.“
„Já a zpívat ji! Ne, to si netroufám. Vida, tady je pan Porcharlester. Musí mi slíbit, že nám ji zazpívá.“
„Greene,“ oslovil mě Porcharlester s nevychovanou žertovností, „nechci vás bezdůvodně znepokojovat, ale ten chlapík, co má troubit na kouzelný roh, se ještě vůbec neukázal.“
„Proboha!“ zvolal jsem. „Objednal jsem ho přesně na půl osmou. Jestli nepřijde, zkazí nám to celou hru.“
Krátce jsem se Lindě omluvil a spěchal dolů do haly. Roh tam byl, ležel na stole. Porcharlester se uchýlil k hanebnému triku, aby se mě zbavil. Už jsem se chtěl vrátit a žádat od něho vysvětlení, když vtom mě napadlo, že si tam hudebník možná nechal nástroj po ranní zkoušce a teď vůbec nepřišel. Ale sluha, kterého jsem si zavolal, mi řekl, že se muž dostavil s vojenskou přesností v půl osmé a on že ho podle mého příkazu zavedl do velké jídelny vedle haly a posloužil mu obloženým chlebem a sklenicí vína. Porcharlester mě tedy podvedl!
Když sluha odešel opět za svými povinnostmi a já zůstal rozzlobený v hale sám, lesklé obliny mosazného nástroje podivně zaujaly mou pozornost. Mezi okolními neživými předměty mi roh připadal, jako by se mlčenlivě a nehybně držel od všeho stranou, těhotný strašlivým zvukem a vědomě čekající na okamžik, kdy ho ze sebe vydá. Přikradl jsem se ke stolu a opatrně jsem se ukazováčkem dotkl jedné klapky. Po chvíli jsem se ji odvážil stisknout. Cvakla. Z jídelny se ozval nějaký zvuk a já provinile uskočil od nástroje. Potom zacinkal nápovědův zvonek. Bylo to znamení pro hornistu, aby se připravil na svou narážku. Očekával jsem, že se trubač zahanbeně objeví, a doufal jsem, že nepozná, že jsem si dětinsky hrál s jeho nástrojem. Trubač však nepřicházel. Mé obavy vzrostly; rozběhl jsem se do jídelny. Voják, usazený v čele stolu, tam tvrdě spal. Před sebou měl pět prázdných karaf. Popadl jsem ho za rameno a divoce jsem jím zacloumal. Zavrčel, opile se po mně ohnal rukou a znovu pozbyl vědomí. Ze vzteku jsem zaklel a přísahal, že ho dám zastřelit pro vzpouru. Vběhl jsem zpátky do haly. Opět zacinkal zvonek. Na toto druhé zazvonění měl zaznít roh. Jeviště čekalo. V té zoufalé situaci jsem viděl jen jediné východisko, jak hru zachránit před blamáží. Popadl jsem nástroj, vstrčil si užší konec do úst a zuřivě jsem do něho foukal. Ale škoda dechu, nevydal ani hlásek. Samou námahou se mi až dělalo mdlo a vypulírovný plech mi klouzal ze zpocených rukou. Katastrofální ticho znovu přerušil zvonek, tu jsem sevřel roh pevně jako kleštěmi, nadmul plíce, zaťal zuby, přirazil si nátrubek na rty, div jsem si je neprosekl, a zuřivě jsem do něho vyprskl. Výsledek byl strašlivý – zatroubení přímo titánské. Ohlušujícím zaduněním mi zalehlo v uších, sklo na lampách se rozdrnčelo, klobouky hostí padaly z věšáku; a zatímco voják, bledý, jako by ho byla zburcovala trouba posledního soudu, vyvrávolal ze dveří jídelny, svíral jsem v dlaních praskající spánky a zíral na hlouček užaslých hostí, který se objevil na schodišti.
*
Následující tři měsíce jsem se pod vedením zkušeného hudebníka učil troubit na roh. Šel mi na nervy svými mravy nižších maloměšťáckých vrstev a notorickým únavným omíláním, že horna, jak rohu říkal, je „ze všech inštrumentů“ nejvíc podobný lidskému hlasu. Ale svou věc znal a byl svědomitý, a já zase, bez ohledu na reptání sousedů, vytrvalý, a tak jsem se ho nakonec odvážil zeptat, zda mě pokládá za dostatečně vyspělého, abych mohl v soukromí zahrát příteli sólo.
„Pane plukovníku,“ odpověděl, „řeknu vám pravdu, nemáte na to ten správný pysk, aspoň ne ještě teď. A taky, víte, strašně do toho foukáte, fakt. Věřte mi, pane, do toho se nemusí dávat tolik síly, to jen kazí tón. Co byste to vlastně rád svému příteli zahrál?“
„Něco, co mě musíte teprve naučit. Schubertovu serenádu.“
Vyvalil na mě oči a zavrtěl hlavou. „To není vůbec pro hornu psaný,“ řekl. „To nikdy nezahrajete, pane plukovníku.“
„Až to poprvé zahraju bez chyby, dám vám k obvyklému honoráři navrch pět liber.“
To jeho pochybnosti umlčelo. Zahrát celou serenádu mi připadalo i po usilovném cvičení velmi obtížné a cítil jsem se nejistý. Nakonec se mi to ale přece jen jakž takž povedlo.
„Být vámi, pane,“ prohlásil můj učitel, když strkal těch pět liber do kapsy, „nechal bych si tenhle kousek pro sebe a přátelům bych zahrál něco jednoduššího. Tady to teď umíte zahrát docela dobře, když to napřed půl hodiny cvičíte, ale až nebudu stát vedle vás, uvidíte, že vám to nepůjde zdaleka tak hladce.“
Dnes jsem sice plně přesvědčen, že to byla rada prozíravá, ale tenkrát jsem ji bral na lehkou váhu. Umínil jsem si totiž, že konečně provedu dlouho hýčkaný plán – zahrát Lindě dostaveníčko. Její dům, poblíž severního konce Park Lane, měl k tomu účelu příznivou polohu a také jsem již podplatil jednoho sluhu, aby mě pustil do parčíku mezi domem a ulicí. Ke konci června jsem se dozvěděl, že si Linda chce jeden večer odpočinout od nepřetržitého únavného chození do společnosti. To byla moje příležitost. V devět hodin jsem strčil roh do cestovní kabely, a když mě povoz dovezl k Marble Arch, vystoupil jsem a dál šel k cíli pěšky. Zarazil jsem se, když jsem uslyšel Porcharlesterův hlas: „Haló, plukovníku!“ Protože jsem nechtěl, aby se mě vyptával, pokládal jsem za nejlepší, když ho sám předejdu otázkou, kam má namířeno.
„Jdu navštívit Lindu,“ odpověděl. „Včera se i odhodlala naznačit, že dnes bude celý večer sama doma. Říkám vám to otevřeně, plukovníku, protože jste čestný muž a víte, jaké má Linda kvality, já ji přímo zbožňuji. Jen kdybych měl jistotu, že to jsem já a ne jenom můj hlas, co má ráda! To bych byl potom nejšťastnějším mužem v Anglii.“
„Docela určitě to nemůže být váš hlas,“ ubezpečil jsem ho.
„Děkuji vám,“ zvolal a stiskl mi ruku, „jste úžasně laskavý, že to říkáte, ale netroufám si tomu vůbec uvěřit. Div se nezalknu, když se na ni jen dívám. Věříte, že od chvíle, co mi řekla, že její zamilovanou melodií je Schubertova serenáda, jsem dosud nenašel dost odvahy, abych ji zazpíval?“
„Pročpak? Nelíbí se jí snad, když ji zpíváte?“
„Vždyť vám povídám, že jsem se ji ještě nikdy neodvážil zazpívat, i když mě o to ustavičně žádá! Málem na tu proklatou melodii žárlím. Jsem ale schopen všeho, abych jí udělal radost, a zítra ji tou serenádou překvapím u paní Locksly Hallové. Bral jsem hodiny a dřel jako kůň, jen abych ji dovedl zazpívat opravdu prvotřídně. Jestli ji uvidíte, tak ani muk o tom, nezapomeňte! Má to být překvapení.“
„V nejmenším nepochybuji, že ji důkladně překvapíte,“ řekl jsem rozradostněn, že s tím přijde o den později. Věděl jsem, že by bylo třeba lepšího hlasu než jeho, aby snesl srovnání se zádumčivou něhou, chmurnou hrozivostí a zdrželivou silou, jimiž dovedný hudebník rozezvučí nástroj, který jsem si nesl. Rozloučili jsme se a viděl jsem ho vejít do Lindina domu. Za malou chvíli jsem byl v zahradě i já a díval se ze svého místa ve stínu, jak ti dva sedí u otevřeného okna. Co hovořili, jsem neslyšel; připadalo mi, že Porcharlester vůbec neodejde. Noc byla trochu chladná a země vlhká. Odbilo deset – čtvrt na jedenáct – půl jedenácté – málem jsem se již rozhodl, že se vrátím domů. Nebýt toho, že mi únavnou nudu zpestřilo pár kousků, které Linda zahrála na piano, určitě bych to nebyl vydržel. Konečně se zvedli a tu jsem již mohl jejich slova rozeznávat.
„Ano,“ řekla, „je čas, abyste šel.“ Nemohl jsem s ní souhlasit vřeleji. „Mohl jste mi ale zazpívat tu serenádu. Já jsem vám ji zahrála třikrát.“
„Jsem silně nachlazen,“ odpověděl. „Opravdu nemohu. Dobrou noc.“
„To je úplný nesmysl! Není na vás vidět nejmenší známku nachlazení. Ale nevadí – víckrát vás už o to nepožádám. Dobrou noc, pane Porcharlestere!“
„Nebuďte na mě krutá,“ řekl. „Možná že ji ode mne uslyšíte dřív, než myslíte.“
„Ale! Říkáte to nějak významně. Dřív než myslím! Jestli pro mě chystáte překvapení, tak vám odpouštím. Doufám, že vás zítra uvidím u paní Locksly Hallové.“
Přisvědčil a odchvátal ke dveřím; podle mého se asi bál, aby nějak neprozradil svůj plán. Když odešel, přistoupila Linda k oknu a dívala se na hvězdy. Při pohledu na ni mě přešla všechna dřívější netrpělivost; zuby mi přestaly jektat. Vytáhl jsem roh z kabely. Linda vzdychla, zavřela okno a stáhla bílou roletu. Už jen pohled na její ruku, když stahovala roletu, by mě byl povzbudil, abych předčil všechny své dřívější výkony. Sedla si tak, že jsem viděl stín její postavy z profilu. Udeřila moje hodina. Park Lane byla skoro úplně tichá; ruch dopravy na Oxford Street byl příliš daleko, než aby rušil.
Spustil jsem. Při prvním tónu jsem viděl, že sebou škubla a poslouchá. Když z ucelené melodické fráze poznala, jakou skladbu hraji, odložila knihu. Nátrubek mého nástroje byl jako led a rty jsem měl ztuhlé a zmrzlé, takže přes nejvypjatější pozornost, kterou jsem hře věnoval, melodii nejednou přerušil ohavný kloktavý zvuk, jemuž se někdy nedovede vyhnout ani nejlepší trubač. Uváží-li se, že jsem byl zmrzlý a krajně nervózní, dařila se mi hra celkem slušně. S postupem hry jsem pomalu nabýval sebejistoty a počáteční nedokonalost jsem částečně napravil tím, že jsem závěrečné takty přednesl s opravdu vynikající plnozvučností, ba na předposlední notě se mi dokonce podařil docela přijatelný trylek.
Když jsem skončil, prozradil mi pochvalný potlesk z ulice, že se tam shromáždil dav posluchačů a že okamžitý útěk tedy nepřipadá vůbec v úvahu. Schoval jsem roh zase do kabely a chystal se odejít, jakmile se diváci rozejdou. Zatím jsem se díval na stín na roletě. Linda něco psala. Je možné, přemýšlím, že by psala mně? Vstala – a stín zastřel celé okno, takže jsem její pohyby již nerozeznával. Uslyšel jsem zvuk zvonku. Po chvíli se otevřely domovní dveře. Ustoupil jsem za velký dřevěný květináč s aloí; když jsem však poznal, že vyšel sluha, kterého jsem předtím podplatil, tiše jsem na něj hvízdl. Zamířil rovnou ke mně. Srdce se mi silně rozbušilo, neboť jsem v jeho ruce uviděl dopis.
„Všechno v pořádku, pane,“ řekl. „Slečna Linda mi nakázala, abych vám odevzdal tohle. Nemáte to ale prosím otevřít, dokud nebudete doma.“
„Tedy věděla, kdo jsem,“ vyhrkl jsem dychtivě.
„Myslím, že ano, pane. Když jsem ji slyšel zazvonit, šel jsem k ní úmyslně sám. Potom mi řekla: ‚Někde v zahradě najdete jednoho pána. Dejte mu tenhle dopis a požádejte ho, aby šel ihned domů. Ať ten dopis tady nečte!‘“
„Jsou venku ještě nějací diváci?“
„Všichni už odešli, pane. Děkuji! Dobrou noc, pane.“
Běžel jsem celou cestu až na Hamilton Place a tam jsem si vzal drožku. O deset minut později jsem již seděl ve své pracovně a rozechvělýma rukama otvíral dopis. Nebyl v obálce, nýbrž jen natřikrát složený a jeden jeho roh potom přeložený. Rozložil jsem ho a četl:
714 Park Lane, pátek
Vážený pane Porcharlestere!
Zarazil jsem se. Připisuje tedy mou hru jemu? Důležitější otázkou však teď bylo, mám-li vůbec právo číst dopis, adresovaný někomu jinému. Ale zvědavost a láska tuto pochybnost přemohly. Dopis pokračoval:
Je mi líto, že má záliba v Schubertově serenádě pro Vás byla jen předmětem posměchu. Snad byla přehnaná, ale nebyla bych se Vám s ní svěřila, kdybych se nedomnívala, že jste schopen jí porozumět. Najdete-li uspokojení ve vědomí, že jste mě z této záliby dokonale vyléčil, pak prosím věřte, že už nikdy nebudu schopna tuto serenádu poslouchat bez podivné směsice veselí a bolesti. Netušila jsem, že lidské hrdlo dokáže vydávat takové zvuky, a když jste mi sliboval, že uslyším Váš hlas dříve, než si myslím, vůbec mi nenapadlo, že mě zamýšlíte oblažit takovým přednesem. Mám pro Vás již jen jediné slovo: Sbohem. Nebudu mít potěšení setkat se s Vámi zítra u paní Locksly Hallové, protože mi jiné závazky nedovolují tam přijít. Z téhož důvodu si bohužel musím odepřít i potěšení Vašich dalších návštěv v mém domě v této sezóně.
Zůstávám, vážený pane Porcharlestere,
Vaše v úctě oddaná
Linda Fitznightingalová
Uznal jsem, že poslat tento dopis Porcharlesterovi by znamenalo jen mu zbytečně způsobit bolest. A dále jsem uznal, že můj učitel měl pravdu a že opravdu nemám pro lesní roh ten správný pysk. Proto jsem ho také potom zanechal.
Linda je dnes mou ženou. Někdy se jí ptám, proč tak zatvrzele přehlíží Porcharlestera, který se mi zaručil čestným slovem důstojníka a gentlemana, že si není vědom, že by jí byl kdy zavdal sebemenší příčinu k tomu, aby se cítila uražena. Ale tvrdošíjně mi to odmítá říci.
Přeložila Eva Kotulová.
Z knihy G. B. Shaw: Nebeský fotbal a jiné povídky, Melantrich, Praha 1973.