Moře je svědek
Nad románem Kamela Daouda inspirovaným Camusovým Cizincem. Otázka viny, trestu a anonymity obětí válek a tragédií je v situaci, kdy na cestě do Evropy za lepším životem umírají stovky lidí, stále aktuální.
Ve slavném románu Alberta Camuse Cizinec je označení „Arab“ použito dvacet pětkrát, přičemž ani jednou není doprovázeno jménem. I vražda, při níž hlavní postava Cizince Mersault zastřelí neznámého člověka odpočívajícího na pláži, se odehraje jaksi mimoděk. Potyčka, která vraždě předchází a při níž je poraněn Mersaultův soused Raymond, je napjatým vrcholem celého příběhu. Mersaultovo následné náhodné a vlastně dost nepravděpodobné setkání s jedním z účastníků rvačky působí jaksi nadbytečně. Neznámý tasí nůž, přičemž se k ničemu jinému než k výhružce nechystá, Mersault ho ale několika ranami z revolveru zastřelí. Je odsouzen k smrti, ale dle soudce a přísedících se více než vraždou provinil tím, že neplakal při pohřbu své matky. Právě to představuje jeho hlavní zločin.
Kdo je vrah?
Mersaultovo chování bývá vysvětlováno úžehem, který má symbolizovat onu až k šílenství dohánějící samotu člověka na pozemském světě. Jean Paul Sartre prý považoval Cizince za nejlepší existencialistický román vůbec. Málokdy je Mersaultova vražda dávána do souvislosti se strachem nebo nenávistí, což jsou spojené nádoby, jejichž obsah se neslučuje s nihilismem či solipsismem, jak bývá Mersaultovo rozpoložení často charakterizováno.
Nedá se říct, že by Camus před čtenářem něco skrýval, přesto je pravdou, že realita koloniálního Alžírska je v románu jen načrtnuta, jako by šlo o obrysy krajiny, kterou pozorujeme v prudkém oslnění. V jejím středu je jedinec uvnitř nepřátelského prostředí. To ale není tvořeno všemi lidmi („peklo jsou ti druzí“, řekl by Sartre), nýbrž je zastoupeno konkrétně „Araby“, jimž Mersault nerozumí. Jednoho z nich dokonce zabije. Interpretace vraždy se ale místo na vztah vraha a jeho oběti soustředí výhradně na vrahovy myšlenkové pochody. Spokojí se s úvahou, že Mersault ztratil, lépe řečeno nikdy nenašel, smysl života. Nakonec se zdá, že Mersault sám je obětí.
A kdo je oběť?
Kamel Daoud, francouzsky píšící spisovatel žijící v alžírském Oranu, vydal v roce 2014 román, ve kterém vzdává hold Camusově románu a přitom impozantním způsobem přepisuje jeho obsah uložený určitým způsobem v hlavách čtenářů. Román Mersault, contre-enquête obdržel několik cen, naposledy pátého května jedno z vedlejších ocenění spojených s nejprestižnější francouzskou literární cenou Prix Goncourt. Kniha se dočkala i překladu do angličtiny pod názvem The Mersault Investigation.
Daoud vychází z faktu, že čtenář Cizince se o oběti Mersaulta nedozví nic víc, než že šlo o „Araba“. Lépe řečeno, získá dojem, jako by ani nešlo o člověka, ale jen o jakýsi výběžek vrženého stínu, totiž o jednoho ze „skupiny Arabů“. Daoudův román je zápisem vyprávění, které si během několika večerů u vína v jednom z posledních otevřených barů v Oranu vyslechne neznámý student literatury či začínající spisovatel. Jeho otázky můžeme jen tušit, jediným průvodcem příběhem je totiž Haroun, bratr mladíka zabitého Mersaultem v létě roku 1942 ve dvě odpoledne na pláži v Alžíru.
Pro Harouna, nyní už starého muže, je to poslední příležitost vytáhnout tělo svého bratra, jenž nesl jméno Moussa, oběti vraždy, o níž četly a dokonce se učily už miliony lidí, z bahnitého moře anonymity. Alespoň symbolicky, skutečné tělo jeho staršího bratra se totiž nikdy nenašlo, pravděpodobně si ho při jedné z větších vln vzalo právě ono moře. Moussovu vraždu připomíná kromě několika strohých vět v Camusově románu jen pár slov v černé kronice alžírských novin, ani tam však není uvedeno jeho jméno. Moussa znamená Mojžíš, a přestože měl Harounův bratr ještě druhé osobnější jméno Zoudj, vypravěč používá rozšířenější Moussa, právě proto, že zastupuje všechny bezejmenné.
Co je to zločin?
Moře je nepřítel a zároveň jediný svědek. Je schopné strávit vše. Haroun a jeho matka byli nuceni pohřbít prázdnou rakev. Matku, kterou Haroun oslovuje M’ma, opustil několik let před vraždou manžel. Nezemřel, ale zmizel, možná se ztratil někde ve Francii, tak jako spousta alžírských mužů. Skutečnost, že matka neměla možnost rozloučit se ani se svým synem, ji vedla k rozhodnutí zasvětit zbytek svého života smutku. Důsledky nesl především Haroun, který se stal mrtvým za živa. Až do chvíle, dokud sám nezabil.
Několik dní po vyhlášení nezávislosti Alžírska, to znamená dvacet let po vraždě svého bratra, zastřelil Francouze, jenž se chtěl ukrýt v zahradě domu, který Haroun a jeho matka po odchodu původní francouzské rodiny obývali. M’ma v něm předtím pracovala jako služka. I když Haroun Francouze osobně znal, a to i jménem, zažívá podobné pocity jako Mersault v cele po svém zatčení. Smíření sám se sebou a opět hlubší odcizení od ostatních. Text románu umí už takřka zpaměti, naučil se francouzsky, aby mohl pojmenovat svět jazykem vraha svého bratra.
Nechápe, proč by měl být odsouzen, když ještě před několika dny byla vražda jakéhokoliv Francouze hrdinským skutkem. Ve válce o nezávislost, do níž se jako jeden z mála mužů nezapojil, se odehrály hrůznější činy. Ale představa vězení či vlastní smrti ho nijak nevzrušuje, tak jako nevzrušovala ani Mersaulta. Nakonec ho zachrání M’ma, která vyšetřujícímu důstojníkovi vylíčí celý svůj příběh. Haroun v jejích očích právě dospěl a stal se jejím synem, nikoliv jen připomínkou Moussy, který byl vraždou Francouze konečně pohřben.
Výzva myslet jiným způsobem
Celý Daoudův román je myšlenkový experiment. Nejde v něm jen o intertextualitu, která se kombinací dvou výjimečných knih uzavírá sama do sebe. Naopak Daoud vyzývá čtenáře k přemýšlení o všech lidech, jimž nedáváme jméno a jejichž životy nechápeme jako svébytné příběhy. „Arab, nikdy jsem se necítil jako Arab. Je to jak černošství, které je vidět jen v očích bělocha“, říká u vína Haroun. Možná se to zdá banální, ale postavíte-li se k úvahám o vlastním vnímání lidí skutečně čelem, jako při čtení knihy, můžete realitu nahlédnout novýma očima.
Za Cizincova „Araba“ si lze dnes dosadit jiná označení, například uprchlík, migrant nebo přistěhovalec. V titulcích seriózních novin (jsou-li v Česku takové) se mluví v lepším případě o „vlnách uprchlíků“, v tom horším o „přílivu afrických přistěhovalců“. Už jen tyto „mořské“ metafory jsou tak symptomaticky podvědomým ponížením lidí, kteří v moři často zcela beze stop mizí.
Taková slovní spojení navíc vyvolávají dojem, že v Evropě došlo k jakémusi vylití z břehů, překročení limitů, což není pravda, protože žádné limity nebyly stanoveny, lépe řečeno neexistují, jsou nulové. Evropské státy nemají fungující, natož společnou, migrační politiku. Přijetí příchozích není ekonomickým problémem, přitom právě na něj se celá otázka neustále až kompulzivně, jako by se jednalo o tik, zužuje. Jako kdybychom chtěli za pomoci rozumu uniknout vlastnímu svědomí.
Kamel Daoud: Meursault, contre-enquête. Actes Sud, Arles 2014.