O potřebě mostů
Poprvé vychází v českém překladu kniha básní německého autora Petera Huckaufa (narozen 1940 v Bad Liebenwerda).
Čta název sborníku překladů Huckaufových básní od několika překladatelůjsem si uvědomil, jak blízko si jsou některá slova. A že toto přibližování se je umožněno právě literaturou, poezií; jež takováto společenství vytváří zdůrazněním symbolického a obrazného potenciálu některých termínů, zvýrazněním souvislostí konotativních. Pokud se totiž lyrický subjekt veršů německého autora (s kořeny mj. lužickosrbskými) Petera Huckaufa cítí býti Mezumročanem, totiž člověkem rozkročeným mezi dvěma řekami (řekami nestejné šíře a rozličného významu: v našem případě Labem a Černým Halštrovem), můžeme v tom ovšemže zaslechnouti také rozsochu řečí, kultur, tradic…
… a vůbec rozeklání nikoliv jenom úzce etnické (neboť se nacházíme v prostorách stýkání se a potýkání, vzájemného ovlivňování Němců a Lužických Srbů), ale šířeji kulturní: řekněme, že to, co náš básník kdysi uskutečnil a rozhodl ve svém vlastním životě („O deset let později jsem opustil svět techniky a začal se věnovat knihovnictví.“), odehrává se dnes a denně v řeči stejně jako v aktuálním světě, v plánu synchronním i diachronním, existenciálně závažně. Rozhodování se mezi mít a být, přežívat a žít. Žít jako člověk.
Tělo osudově spojené s duší – a skrze ni vevázáno do paměti ducha, paměti arci kolektivní. Do níž patří – spolu s ukotvením etnickým – také vazba k dávným mýtům a pověstem, i jich dnešnímu projadřování se v živoucím komplexu krajinném. S vědomím tohoto stává se poezie vlastně jakousi hlubinnou ekologií; důsažnější možná výzkumů a soudů ryze vědeckých.
Neboť svede v jediném obraze zahlédnouti vzdálené s blízkým, dávné se současným (a budoucím), trvalé i pomíjející, věci vnějšího světa vedle jich transformace v prostorách tam za očima – neboť umí vidět, zachytit, pojmenovat i hodnotit v jednom. Přiznáme-li v Huckaufových básních primát řeči (před věcí), netvrdíme však, že jde o básnění abstraktní natolik, aby se stávalo hermetickým. Nikoliv bez vazeb k našemu Zdeňku Rotreklovi pravím: jde o zahlubování; v němž se rozličné vrstvy spíše umocňují, než popírají; od zkušenosti s aktuálním světem přistupuje tvůrce (řečí) k platnosti symbolné, od ní zase ku zcela konkrétním svým látkovým zdrojům. Přečtu-li si: „srdce ryb / se vplétají do větví / co čekají ptáky / a lidi“, vidím někdejší krajinu Srbské Lužice – pozdější hnědouhelné doly a nyní zatopená jezera plná ryb (v krajině ovšem ne-přirozené) – čekající (dosud marně?) na návrat přirozeného řádu i lidské úměry.
A když už tu padlo jméno Rotreklovo: Huckaufa toho s ním pojí ještě více. Například vědomí dynamiky tkvící už ve věci samotné, která se děje ze své vnitřní podstaty: proto i zde objevíme častá deverbativa. Také pro Huckaufa odehrává se v (paměti) řeči vlastně jakýsi polylog kultur a modů: tady a teď potkává se technicistní preciznost výrazová (postmoderně rozkládající slova v rytmické shluky nabízející v rozličné realizaci rozličný význam: „slova rozpouštím na slabiky / a zaříkávám hlásky“) se snovými vizemi pohanskokřesťanského dávnověku či (ještě pořád?) žitého folkloru („svým kořenům nemohu utéci“), hledání kořenů (včetně těch u – jazykově – Němce lužickosrbských) s ohledáváním budoucnosti (bez nabízení kýčovitě snadné naděje), přímé pojmenování s básnickým experimentem stejně jako intertextovými, interkulturními vazbami (s odkazem na někdejší Marxovo hodnocení náboženství jako opia lidstva dozvídáme se nyní, že ani „opium činů nás nespasí“).
Poněkud problematickým jeví se mi Huckauf tam, kde už vychovává a politizuje nejenom skrze plán jazykový a obrazný, ale jaksi bezprostředně, slovy stejně velkými jako ohmatanými: „jak malá je touha / velikášství / s právem pohrdat / vším menším“ –, kde se svého čtenáře snaží natolik přesvědčovat, až sám přestává býti básníkem. A stává se jenom veršujícím publicistou.
Dávám přednost místům, v nichž vidí problém v plnosti jeho možností, nástrah, ale také nabídek řešení: „Co nám jazyky předhazují / co zadržují / před čím ochraňují / pokud nás neohrožují“.
Pokud čtu: „vlaštovky vyřezávají Sprévu“, zahlédnu nádherně konkrétní básnický obraz, jehož vizualizace ponechává zazníti symbolům při jich ohledávání prostoru kótovaného dvojím pohybem (vlaštovek a řeky; ta však se zdá než objektem akce ptačích těl, tvořeným a stvořeným už ne jen jich činem, ale přímo jich bytím). Tady vskutku vím, že „mluvit znamená osvobození / obohacení“.
A básník je potom tím, který pro nás čtenáře klene mosty. Mezi kulturami, mezi národy. Mezi minulou tradicí a budoucím hledáním. Jistě. Ale také od člověka k člověku – a v nás samotných. Nad několika řekami (tož zcela publicisticky dodávám: německy píšící básník s lužickosrbskými kořeny, aktivní účastník mnohých Svátků lužickosrbské poezie – i těch, které se konaly v severočeském Varnsdorfu, přítel poetů polských i českých; básník stejně jako výtvarník: doprovodem námi recenzované sbírky jsou vlastní Huckaufovy ilustrace) – i od jazyka k řeči: tedy od možností a potenciálu k živé realizaci tady a teď.
Jsem tedy velmi rád, že Petru Huckaufovi konečně vychází knížka jeho textů v českém překladu – přestože se na ní podílelo více překladatelů, výsledek je nakonec stylově jednotný a přesvědčivý (supervizi nad celým projektem měl varnsdorfský literát Milan Hrabal).
Peter Huckauf: Mezumročan. Městská knihovna Varnsdorf 2014, 1. vydání, náklad 200 výtisků, cena neuvedena, 78 stran.