Jehla v kupce sena
Koláž odkazujících symbolů a příběhů v současném umění přinesla zdařilá výstava v Topičově salonu v Praze.
Všechno je příběh. Fabule. Nedávno jsem kdesi narazil na přirovnání čehosi k listu na říční hladině. List se hýbe, houpe, natáčí a točí, ale abyste získali komplexní informaci o jeho pohybu, musíte se podívat na řeku, sledovat její tvar, tempo, překážky a víry, ale když už se díváte na řeku, nesmíte zapomenout, že porozumění řece neurčuje všechno, je třeba se dívat na řeku i na list současně. Se zobrazovací funkcí znaků, s jejich odkazováním k určitým významům, se to má podobně, velmi často se v jejich čtení spokojíme pouze s „obrazem“, že hladina list houpe, ale už nám uniká, že tento pohyb může být místy jiný, natož potom, jaké síly pod hladinou ovlivňují konkrétní tvar (houpání) hladiny. Vidět celou řeku naráz, vidět ji současně s vodou i bez vody, je pro nás zřejmě nemožné, a proto jsou tu příběhy. Fabulativní zkratky, které vysvětlují pohyby listu. S Whitneyem Davisem můžeme uvažovat, že pokud „pravidla a kódy začnou v jistém smyslu nahrazovat skutečné historické porozumění a bádání“, je „úkolem historiků toto místní obecné povědomí o obrazech rekonstruovat“. Ale jaká je skutečnost této snahy? Není to jen jiný příběh?
Obraz něčeho v něčem
Umělce, které v Topičově salonu představila výstava Jehla v kupce sena, spojuje práce se symboly, s odkazujícími znaky, jejichž základní čtení je ovšem znejišťováno, znak je transformován nebo relativizován.
Janovského kontrastní forma spojující nevinné náměty s dekadentní estetikou již sama vychází z konzistentního konceptu vychýlení malířského média použitím průmyslových technologií stavebních materiálů. Živočišnost zvířecí srsti, která pokrývá a obmyká celý prostor iluzivních kreseb Dany Sahánkové, přeskakuje z klidných jakoby nezúčastněných domácích šelem na náhle citlivý nábytek, stěny, tmu, a nervózně coby jediná stopa (jehla) pulzuje celým formátem. Obrazy Vladimíra Vély zastavené někde uprostřed vlastního zrodu jsou naléhavě nekonkrétním, a přece hlubokým a přesným jazykem. Nebo (ne)zátiší Jakuba Tomáše, která zprvu mystifikačně, posléze přehledně, vedou s divákem rozhovor v několika souběžně vizualizovaných rovinách, včetně ironie k vlastnímu žánru.
Mýty a symboly nám umožňují porozumět světu, skrze ně, skrze jejich prožívání si snáze ujasňujeme svoji roli v univerzu, napojujeme se na řetězec ritualizovaného chování.
Symbol vždy čteme v historickém kontextu. Každá jeho interpretace, jeho veřejné převrstvení novými pohledy nebo i nepochopením jej rozšiřuje – vytváří pole pro další, a tedy i značně různé důvody k jeho zobrazení. Nezřídka se stává, že symbol existuje jen ve svém významovém detailu, v jedné ze svrchních vrstev. Bereme tedy jen určitou pro nás čitelnou část, kterou nadále používáme jako celek. Zcizení a převrstvení znaků, symbolů, mýtů, příběhů je tedy jevem všedním, stále se odehrávajícím a námi neustále pozorovaným. A nemusíme připomínat jen nedávné velikonoční svátky, symboly komunismu, fašismu nebo třeba takzvaně nezávislé kultury. V nejistotě tedy žijeme všichni. Operujeme na vodě plovoucími kódy, které se mohou již zítra houpat úplně jinak. Umělci tuto nejistotu odkrývají, tematizují, berou si ji k tělu.
Na aktuální výstavě v Topičově salonu je ale tato manipulace se symboly velmi obecná, či spíše široká – téměř se až zdá, že se pod její rozpřažená křídla vlastně vejde cokoli. V nejširším pojetí by se tak mohlo zdát, že jde o téma vizualizující význam samotných dějin umění, jako nástroje zmíněné rekonstrukce povědomí o obrazech, odkrývání jejich vrstev k zapomenutým významům. Až na výjimky však absentuje i angažovanost. Spíše je poodhalována osobní (introvertní) mytologie samotných umělců. Výstava tedy není v žádném případě apelativně důrazná, nenese své téma ani viditelně na štítu – jako činily výstavy podobného typu (namátkou: … a nezapomeňte na květiny v Moravské galerii, Houby v Brně v brněnské Redutě, Model v Rudolfinu, Kde domov můj? v DOXu nebo i nyní Tektonika paměti v brněnském Domě umění), téma se spíše schovává a s podobnou nezřetelností, s jakou dochází k proměnám symbolů a znaků v naší žité skutečnosti, pomalu zpracovává náš pohled.
Obraz hledání ve výstavě
Rozostřenost tématu výstavy spolu s instalačním řešením přináší pozoruhodné výsledky. „Takové skupinové výstavy umělci nikdy neposlouží,“ řekl mi před pár dny jeden malíř, aniž by myslel na Jehlu, a myslel tím přirozeně často zavádějící vytržení vystaveného obrazu z kontextu umělcovy tvorby. Přístup kurátora Petra Vaňouse ale popírá strohou motivickou či tematickou direktivnost takových řezů. Umělci v kupce sena skutečně reprezentují sebe a nikoli jen svého kurátora. Téma je ušito spíše na předem zvolené autory než naopak. A na konec se musím postavit také za počet vystavujících. Jedenáct malířů je na prostor Topičova salonu opravdu moc, ale jak krásně moc! Pokud máte ve zvyku zhlédnout výstavu jako celek a teprve ve druhém čtení se vracet k detailům, pravděpodobně nabudete dojmu, že vystavujících je maximálně polovina, nežli je uváděno. Kurátor totiž rozhodně nedopřává všem umělcům alespoň přibližně stejný prostor k prezentaci. Někteří suverénně opanovali oltářní místa galerie, kdežto o jiné se, shodně s metaforou hledané jehly, můžete jen náhodou zranit někde za rohem. Organismus výstavy působí svobodnou živelností.
Když přibližně před půl rokem strávil italský umělec Sven Sachsalber dva dny hledáním jehly v kupce sena v pařížské galerii Palais de Tokyo, netušili jsme, že hledání se brzy přesune do nám blíže položeného Topičova salonu. Pozoruhodným posunem ovšem je, že oproti pařížské realizaci, kdy jehlu do sena schoval galerista a umělec ji hledal, v Praze jehlu schovávají umělci a hledá kurátor, případně hledá kurátor a k nalézání vybízí i diváky. Přestože charakter situace se mění, na galerijní úrovni vnímáme řešení odkazujícího znaku jehly v kupce sena. Ovšem pozor na slova. Přes vědomí toho, že význam historicky prvního zobrazujícího znaku nebudeme s to nikdy odhalit, a tedy vždy zůstaneme na úrovni fabulací a v čase líbivě proměnlivých zkratek, je zjevné, že lidé ve všech obdobích neustále vytvářejí nové počátky řetězců opakování vidění něčeho v něčem. Jakým způsobem proměnil Petr Vaňous vnímání znaku jehly v kupce sena?
Shodně se Sachsalbrem spojuje hledání jehly s uměleckým vyjádřením, s marností, „s kterou se musí umělec na své cestě utkat“. V instalaci mu dosazuje onu nerovnoměrnou mnohost pohledů a vyjádření, nahodilost, nespravedlnost, pestrost, spíše konkrétní, ponejvíce figurativní formu. Přitakává dobovému odbarvení malby, kdy většina prací těží z černé a valérů šedi – snad pod prapory zde nepřítomného Vladimíra Houdka či Ondřeje Basjuka. Jediní výrazní koloristé výstavy jsou Jakub Tomáš a Veronika Holcová (o níž se však lze jen poranit), specificky pak Vladimír Véla nesmírně silnou gradací barvy z monochromně nepestrých odstínů. Naopak zcela v šedi tone cyklus sportovců Jakuba Hubálka, disponující sice určitou logikou inspiračního materiálu v archivních fotografiích, ale marnotratně přeestetizovaný pseudosurovými zásahy barvy.
Výstava neposkytuje rekonstrukci povědomí o obrazech, po jaké v úvodní citaci volá Davis, ale kurátorským konceptem živě a zároveň kultivovaně rozhrabává pořádek konvenčně přijímané kupy příběhů. Obnažuje alternativy, současný hledačský potenciál a v osobnostech umělců pak existenci reálné možnosti sevřít v hrsti sena hrot ostré jehly.
Jehla v kupce sena, Topičův salon, Praha, 8. dubna – 30. dubna 2015.
Vystavující autoři: Jonáš Czesaný (1972), Veronika Holcová (1973), Jakub Hubálek (1983), Jakub Janovský (1984), Julia Koudela Hansen-Löve (1975), Andrea Lédlová (1990), Dana Sahánková (1984), Adriana Sarnová (1993), Adéla Součková (1985), Jakub Tomáš (1982), Vladimír Véla (1980).
Text byl napsán pro časopis Ateliér (Ateliér, 10 / 2015, s. 16).