Hrdinové hudby
Nedávno spatřilo světlo světa CD Heroes, na němž se protíná renesanční vokální hudba s folklorem a jazzem, a to způsobem, který v tuzemsku nemá obdoby.
Píšu v Kulturních novinách o všem možném, co považuju (já nebo redakce) za nějak důležité, ale v zásadě se programově vyhýbám oboru, s nímž je spojena více než polovina mého profesního života – a tím je hudba. Mám na mysli hudbu samu o sobě. Důvod je prostý – mám za to, že psát o hudbě (podobně jako o výtvarném umění) je neobyčejně obtížné: Jak přenést hudební zážitek do slov?
Přes svou veškerou naznačenou skepsi chci ale i tak alespoň stručně představit jedno nové CD, které považuju za vrcholný počin nejen v československém, ale i v mezinárodním měřítku. Počin, který je přes svou vnitřní sofistikovanost a na naše poměry i nebývalou interpretační úroveň vysoce sdělný, přirozený ve vyznění a může přinést intenzivní radostný zážitek i hudebnímu laikovi, který se nevyžívá v pitvání v detailech.
Aktéry CD Heroes jsou dva svým zaměřením velmi rozdílné soubory. První z nich, Societas incognitorum (SI), se pod vedením Eduarda Tomaštíka dlouhodobě věnuje interpretaci a objevování takzvané staré hudby – v tomto případě hudby renesance a raného baroka. Takových souborů je na naší i mezinárodní scéně více. Výjimečnost SI tkví v objevování hudebních děl české a moravské provenience, jež byly sice překryty nánosy hudební tvořivosti dalších století, ale při jejich „znovuzrození“ se ukazuje, že jsou neméně hodnotná než díla skladatelů, která se berou za reprezentativní pro danou epochu a běžně se hrají. Diskografie SI je úctyhodná a jednotlivé tituly se dočkaly i řady ocenění.
Druhým tělesem je slovenské etnojazzové Trio Pacora, jehož vedoucí a mediálně nejviditelnější postavou je excelentní houslista Stano Palúch. Pro pořádek je třeba uvést, že nejen Palúch, ale i původem moldavský cimbalista Marcel Conendant a kontrabasista Robert Ragan patří k absolutní špičce slovenské jazzové scény s přesahem do dalších žánrů (klasika, folklor). Všichni tři jsou současně zdatnými skladateli a aranžéry, což prokázali v programech, kde své instrumentálky a jazzové standardy spojili s orchestrálními party v podání Filharmonie Brno, Slovenské filharmonie, Filharmonie Bohuslava Martinů a dalších. A právě v jednom z těchto společných pořadů se potkali s Eduardem Tomaštíkem, který v něm působil jako dirigent. Slovo dalo slovo a Tomaštík s Palúchem nalezli společnou řeč v oblastech, které je oba dlouhodobě zajímají a které jsou vnitřně komplementární: stará hudba – folklor – jazz.
Co má společného renesanční hudba s jazzem a folklorem?
Pro ty, které překvapuje uvedená komplementarita, stručně shrnu: Hudba období renesance a raného baroka se lišila od hudby, jak ji známe dnes. Měla více užitý charakter – to znamená, že se využívala při různých společenských a obřadních příležitostech. Některé její formy odpovídaly dobovým tancům (mnohé z nich přežily v lidové tradici až dodnes), z čehož plyne používání pevné rytmické struktury – to je společné s lidovou hudbou i jazzem. Rozvolnění a proměny rytmiky během skladby, stejně jako emočně nabitý způsob interpretace přinesly až pozdější epochy, zvláště romantismus. Kromě toho se ve staré hudbě využíval princip momentální variace, ornamentace a improvizace, který se z pozdějších pevně kodifikovaných hudebních partů také víceméně vytratil.
Dnešní absolvent hudebního školství je zpravidla schopný interpret zapsaných not, ale jako flexibilní a tvořivý improvizátor je víceméně nepoužitelný – pokud se nevěnuje „za školou“ speciálně jazzu či jiným „nevážným“ žánrům, jako je třeba rock. V lidové hudbě – v našem geografickém kontextu – je schopnost variace a ornamentace snad nejvýrazněji pozorovatelná u středoslovenských folklorních primášů, k nimž má Stano Palúch velmi blízko, stejně jako má blízko k interpretaci staré hudby i k jazzu. Eduard Tomaštík naproti tomu není jen zpěvákem, dirigentem a expertem na starou hudbu, ale současně i cimbalistou a je dobře obeznámen s folklorním materiálem.
Takže na první pohled překvapivé spojení stojí na sdílených formálních a tvůrčích principech a šlo jen o to, dát společné věci nějaký tvar. Koncert v kostele svatého Šimona a Judy 17. února 2011 v cyklu Symfonického orchestru hlavního města Prahy, jejž se podařilo zaznamenat právě na toto CD, byl výsledkem několikaletého vzájemného „přibližování“. Renesanční vokální party v podání pěveckého kvarteta se tu prolínají s jazzovými a folklorními pasážemi instrumentálního tria, které je schopno své nástroje využít nejen k melodickému hraní, ale i k perkusním doprovodům. Vedle lyrických melodií zazní rychlé pasáže na hranici zpívatelnosti, stejně jako dechberoucí improvizace houslí a cimbálu na hranici hratelnosti (pro valnou většinu našich hudebníků za hranicí). Posluchač vůbec nevnímá nějakou stylovou kontroverzi, vše plyne a navazuje se záviděníhodnou lehkostí a hravostí. A když zpěváci zazpívají mezi renesančními polyfoniemi základní melodii jazzového standardu Caravan Duka Ellingtona nebo úchvatně krásnou a prostou melodii moldavské milostné lidové písně Mocirita cu trifoi (Jezírko s trojlístkem), otvírají se v člověku snad všechny prostory, které zázračný hudební klíč může odemknout.
Pravděpodobně nejchytlavější a „nejhitovější“ skladbou je kompozice Barbara, celarent, kterou jako dobový edukativní materiál složil plodný skladatel Jacobus Handl Gallus. Narozen roku 1550 a vzdělán ve Slovinsku, působil pak především v Čechách a na Moravě a zemřel ve věku pouhých jednačtyřiceti let v Praze. Stačil však po sobě zanechat kolem pěti set děl náboženského i světského charakteru, z nichž pět dominuje CD Heroes (název je zřejmě inspirován titulem jedné z Händelových skladeb – Heroes, pugnate viri fortissimi – Bojujte, hrdinové, mužové přestateční!).
Povzdech na závěr
Na jedné straně po všech stránkách excelentní počin excelentních interpretů (v to počítám i rovnocenný podíl zkušeného brněnského mistra zvuku Karla Špalka, který záznam pořídil a zpracoval), na straně druhé neadekvátní situace v médiích a ve veřejném prostoru. Titul vyšel zásluhou vydavatele, agentury J&M, jejíž jádro činnosti zjevně nespočívá v systematickém vydávání. V této oblasti dělá občasné dobré skutky. Zaplať pánbůh za to, ale kde jsou všechny ty Supraphony, Bontony a další? Když projíždím Google – kde jsou odkazy na veřejnoprávní média, která by tento typ produkce měla prioritně medializovat, kde jsou recenze v dobrých hudebních časopisech a rubrikách mainstreamových médií? Jediný, kdo zatím o tomto projektu napsal, je bývalý šéfredaktor časopisu Opus Musicum, hudební vědec a hudebník Martin Flašar na portálu Opera Plus. Jako člověk s nepopíratelným přehledem nachází pro CD Heroes jen slova uznání.
Na hudebním počinu roku – troufám si bez pocitu nepatřičnosti použít toto označení – se ukazuje stav společnosti a jejích institucí, které medializují kdeco, ale hodnotové ukotvení a dlouhodobě konzistentní a kompetentní názor v nich chybí. Anebo – že by Heroes byli výjimečným přehlédnutím a jinak je vše v pořádku?
Uvidíme v budoucnosti.
Pacora Trio, Societas Incognitorum: Heroes. J&M agency, Praha 2014. Celkový čas 50:38.