Proč je škoda, že (ne)jsem Slovan
Přemítavá odpověď Sokratovi.
Na počátku bylo Slovo,
a to Slovo bylo u Boha,
a to Slovo bylo Bůh.
(úvod Evangelia svatého Jana)
Sen
Nedávno se mi zdál sen, který mi připomněl začátek některého z Platonových dialogů. V tom snu jsem stál proti samotnému Sokratovi, který se mě zeptal:
„Odkud jsi, příteli?“
„Jsem Slovan,“ odpověděl jsem já.
„Škoda…“ odpověděl smutně Sokrates.
Hned pak jsem se probudil.
Když jsem potom sen vyprávěl svým přátelům, zaznělo několik jeho humorných výkladů (přítel, který byl nedávno v Athénách, mínil, že Sokrates zareagoval na jméno vozu, jež je nyní v athénských ulicích nejpopulárnější, přítel – fanoušek fotbalu zas, že Sokrates asi fandí Spartě…). Těmto výkladům jsem se od srdce zasmál, ale neuspokojily mě. Zato mě můj sen donutil zamyslet se nad tím, co vlastně znamená být Slovan.
Symetrie
Tak jako ve výtvarném umění, i v etnografii s radostí nacházím symetrii. Když před půl druhým tisícem let slovanský kmen jako poslední z národů indoevropské jazykové rodiny přinesl do Evropy svůj dialekt, nejpodobnější bratrským jazykům Indie, Persie a Kašmíru, a když se pak rozšířil do celé střední, východní a jihovýchodní Evropy, vzniklo z jeho mluvčích postupně čtrnáct národů, které se dodnes podle náboženství a písma dělí na sedm a sedm.
Když svatý Cyril v byzantské Soluni vytvořil slovanské písmo, které pak poprvé použil na území naší vlasti, ve Velehradě, jeho žáci (kteří byli později z Velké Moravy vyhnáni) je postupně spolu s pravoslavím rozšířili mezi Bulhary, Makedonce, Srby, Černohorce a Malo-, Bělo- i Velkorusy.
Pro latinské písmo těch národů, jejichž vladyky pokřtili katoličtí kněží z Říše římské národa německého (tedy pro dnešní Čechy, Slováky, Poláky, Lužické Srby, Slovince a Chorvaty), pak před šesti sty lety háčky a čárky, nutné pro zapsání jejich měkkých slovanských jazyků, vytvořil tehdejší rektor Karlovy univerzity Jan Hus.
Sedmý (i když v mnohém první…)
Těm, kteří pozorně počítali, vyšel počet slovanských národů, které jsem uvedl ve skupině píšící latinským písmem, na šest. Toto číslo však není konečné.
Stejně tak jako byl svatý Cyril (první, kdo v Římě prosadil možnost kázat a psát náboženské spisy v živém jazyce lidu, v jehož středu působí), předchůdcem Husovým, byl bosenský národ, který už okolo roku 1200 založil první denominaci odštěpenou od pravoslavné Konstantinopole, Církev bosenskou, předchůdcem českých Husových následovníků, kteří v roce 1420 založili Církev husitskou, první denominaci odštěpenou od katolického Říma. Tradici středobalkánského bosenského národa, který byl otevřeností své víry dějinně tolik podoben našemu národu, se však během hrubých „protiheretických“ útoků, směřovaných z obou center tehdejšího institucionálního křesťanství, podařilo vykořenit podobným způsobem, jak se tomu stalo u mnoha pobělohorských protestantů, kteří z nesnesitelného tlaku rekatolizátorů raději přestoupili na židovství. Národním náboženstvím Bosňáků je tedy dnes islám, státní náboženství někdejší turecké Osmanské říše, která na prahu novověku na pět století ovládla drtivou část Balkánu. Bosenským národním písmem je však už od dob jejich „křesťanské hereze“ Janem Husem slavizovaná latinka.
Slovo
Vždycky, když přijedu do své „druhé vlasti“, Švýcarska, mírové pevnosti, banky a křižovatky, založené kmeny, které zabydlily evropský germánský západ a románský jih, uvědomím si, čím se my Slované od těchto svých indoevropských bratrů lišíme. Když na přání svých tamních přátel promluvím svým jazykem, Švýcaři, nezávisle na svém vzdělání či stavu – a navzdory své až přepjaté slušnosti –, propukají v smích. Když se jich pak ptám na důvod, říkají, že se vlastně smějí sami sobě: tomu, že oni, kteří obvykle rozumějí několika jazykům, nejsou z mého slovanského jazyka schopni pojmout vůbec nic.
Jazyk je skutečně tím, co činí Slovany mezi zmíněnými kmeny výlučnými. Jazykověda používá termín „ekonomie jazyka“. Jde o pohyb, během něhož jazyk postupně ze své struktury vypouští všechny prvky, které nejsou nutné pro dorozumění. Slované nejsou co do jazyka ekonomové. Ze společného prajazyka si jako jediní ponechali ohýbání (časování a skloňování), přechylování (různou formu mužských a ženských příjmení) i složitý systém zdrobňování. Ačkoli český král a římskoněmecký císař Karel IV. (který si své přemyslovské slovanství po přeslici pěstoval nejen kvůli spojení s tehdejšími slovanskými říšemi jihu a východu Evropy) odvozoval jméno Slovanů od „slávy“, zatímco němečtí autoři ho posměšně spojovali s latinským „sclavi“ (otroci), podle posledních etymologických výzkumů bylo tím, co dalo Slovanům jméno, opravdu to, co pro ně bylo nejcennější, jejich Slovo. A bylo-li tu něco, co opět na přelomu osmnáctého a devatenáctého století osvobodilo slovanské národy žijící pod nadvládou německého, rakouského a tureckého impéria z hrobu asimilace, bylo to opět jejich Slovo, které si za své zvolili i velcí synové a dcery otců a matek mluvících německy: H. A. (Jindřich) Fügner, F. E. Tirsch (Miroslav Tyrš), J. N. Rott (Karolina Světlá), T. Langhause (Teréza Nováková), Karl-Faustin (Karel) Klostermann...
Nejednota
Starý sen KARLA IV., že jejich Slovo jednou spojí všechny slovanské národy do jednoho státního svazku, však vlastencům rozbil už KAREL Hynek Mácha, který přes Beskydy pašoval zbraně ujařmeným Polákům, povstavším proti samoděržaví slovanského Ruského impéria, a KAREL Havlíček Borovský, který ve svých dopisech ze Lvova seznamoval Palackého s otrokářskými praktikami, jichž se naopak Poláci dopouštějí na bratrských Ukrajincích. Slovany navzájem rozkmotřovalo staré dělení na národy katolické a pravoslavné (později i muslimské a protestantské), a také územní spory, které se v případě těch, jež ve svém regionu zatím nabyly hegemonie, daly nazvat spory imperiálními. To, že za časů tří světových zřízení byli Slované jediným jazykovým SVAZEM, který bezezbytku pobýval v „avantgardním“ táboře panzersocialismu, se dá vysvětlit spíše autoritou SVAZU sovětského (hegemona navazujícího na autoritu carského Ruského impéria) nežli jejich svobodnou vůlí. Všechny projekty soužití více slovanských národů v jednom státním útvaru (Československo, Jugoslávie, Sovětský svaz) definitivně skončily rokem 2006, kdy se od Srbska oddělil stát Černá Hora. I s ohledem na krev, která přitom vytekla, nevím, zda je to ona kýžená meta, k níž jsme v dějinách směřovali, ale od onoho roku má každý slovanský národ svůj národní stát…
Národ, který pochopil svůj smysl
… až na jeden. Jeho předci, pobaltští Slované z kmene Ránů, v osmém až jedenáctém století vybudovali na ostrově Rujána a v jeho okolí knížectví, které se svým uměním, ale také svou civilizací a mocí rovnalo Velké Moravě a Kyjevské Rusi. Pak ale slovanské kmeny na dolním Labi a jeho přítocích podlehly německé asimilaci, kterou „přežily“ jen dva větší rody, žijící v povodí Lužické Nisy a Sprévy. Přes obrovský asimilační tlak (po dlouhé časové období musel každý z daného kraje, kdo se chtěl oženit nebo se dát vyučit nějakému řemeslu, přinést dobrozdání, že je z dobré německy mluvící rodiny), poměrně velkou vzdálenost od dalších slovanských národů (nejbližší české osídlení bylo vzdáleno sto, polské čtyři sta kilometrů) a přes relativně velkou jazykovou různost (tamní jižní jazyk se podobá češtině, severní polštině) přijali zdejší Slované v devatenáctém století společné jméno Lužičtí Srbové (slovo „srb“ znamená v praslovanštině bratr po mléce, soukojenec, tedy ten, koho s druhými kojila tatáž žena) – a začali bojovat za svá práva rovnoprávného národa. Část z nich jim německý císař Vilém II. poskytnul až těsně před první světovou válkou. Sen o lužickosrbském sebeurčení však trval pouhých pětadvacet let – do příchodu Adolfa Hitlera. Ten všechna jejich práva zrušil, Lužické Srby prohlásil za poslovanštěné Němce a poslal je buď do koncentračních táborů, nebo do první linie druhé světové války.
Po válce žádali Lužičtí Srbové o připojení k Polsku nebo Československu, to ale bylo zamítnuto. Hranice Polska byly stanoveny na řekách Odře a Nise, díky čemuž se malá část Lužice stala součástí slovanského Polska. Většině Lužických Srbů, která zůstala na území Německa, dal Josif Vissarionovič Stalin dějinnou nabídku: Coby „spolehliví Slované“ obdrží vládu nad celým lužickým krajem (v němž už několik set let byla většinovým jazykem němčina) a částečně nad celou sovětskou okupační zónou. Němčina jako vyučovací jazyk bude zakázána, nahradí ji lužická srbština, v rujanské Arkoně budou obnoveny slovanské chrámy – 1100 let ústupu a asimilace, během nichž téměř skončila jejich národní existence, bude pryč, a němečtí Slované budou opět vládnout. Odsun Němců z nových území Sovětského svazu, Polska a z československých Sudet a Karpat tehdy vrcholil a němečtí uprchlíci po stovkách zaplavovali lužická města a vesnice…
Lužičané však – ústy předsedy svého národního výboru Domowina, jímž byl etnolog Pawoł Nedo – přesto odmítli. Zdůvodnili to následovně: „Právě my, kteří více než tisíc let známe útlak, jímž jsme trpěli, nebudeme podobný útlak způsobovat druhým.“ To se stalo v roce 1951, kdy Lužických Srbů bylo více než sto tisíc. Dnes je jich už jen šedesát tisíc (pro srovnání, počet Čechů od té doby narostl o jednu třetinu) a pro nedostatek žáků v kraji zanikají lužickosrbské třídy i celé školy. Osud těch, již jsou ochotni stát při svém dědictví, dnes (tak jako u nás na přelomu osmnáctého a devatenáctého století) drží ve svých rukou chudí venkovští katoličtí faráři a luteránští pastoři, kteří se jako jedni z posledních snaží zachovat při životě hluboce věřící národ, hrdý na svůj slovanský jazyk i své předky, kteří dokázali být i ve chvíli největšího pokušení věrni poselství Slova, jež se skrývá v jejich evangeliu.
Poselství
Kdybych se neprobudil tak brzo, jsem přesvědčen, že by Sokrates (největší filosof země, v níž vznikl základ písma pro polovinu slovanských národů) dopověděl:
„Škoda, že nejsi Lužický Srb…“
Poselství nejmenšího, vymírajícího slovanského národa je pro mě poselstvím a vrcholem veškerého (a tedy i mého vlastního) slovanství. To, co kdysi udělali oni, máme možnost udělat i my, jeho bratři od Plzně po Vladivostok a od Štětína po Plovdiv. Stejně jako v jejich, i v našich krajích přece stojí města a vesnice se jmény Brod, Most, Slatina, Luka, Újezd/Ujezd, Pole/Polje, Hora/Gora, Hořice/Gorica, Mlýn/Mlin, Melnik/Mělník, Žďár/Žiar/ Żory, Osek/Osijek, Kámen/Kamen, Hrad-iště/Grad-ište, Bystřice/Bystrica, Skalice/Skalica, Plánice/Planica, Lužice/Łužica...