Počteníčko: Prastarý příběh o tom, jak se pět mužů vydalo na ryby

Obrázek nebo fotografie#14310

Povídka Stephena Leacocka o tom, jak se rybařilo v Americe v dobách prohibice. 

Toto je obyčejný popis jedné rybářské výpravy. Není to příběh. Nemá žádnou zápletku. Nic se v něm nepřihodí a nikomu se nic nestane. Jedinou pointou tohoto vyprávění je jeho univerzální pravdivost. Nepopisuje jen to, co se stalo nám – pěti zúčastněným –, ale co se stalo a stává všem ostatním rybářským výpravám, jež se vydávají v určitém období roku od Halifaxu až po Idaho za klidného chladu časného letního rána na plavbu po nezčeřené hladině našich kanadských či amerických jezer.

Rozhodli jsme se vyrazit za svítání, protože časné ráno je s oblibou považováno za nejvhodnější dobu pro lov okounů. Po ránu prý berou. Snad. Vlastně se to dá téměř vědecky odvodit. Je totiž ověřeno, že mezi osmou a dvanáctou rozhodně neberou. Od dvanácti do šesti odpoledne taky ne a od šesti do půlnoci už vůbec ne. To všechno jsou známá fakta, z kterých logicky vyplývá, že za rozbřesku musí okouni brát jako zběsilí.

Pokud jde o včasné vyplutí, byla naše výprava zcela jednotná. „Nejlepší bude si přivstat,“ řekl plukovník, jakmile padl návrh, že vyrazíme na ryby. „Každopádně,“ přidal se George Popley, ředitel banky, „musíme být na tom pravém místě dřív, než přestanou brát.“

Jen co to vyslovil, zajiskřilo nám v očích. To je zcela běžný jev. Ta slova mají totiž v sobě něco vzrušujícího. „Být za úsvitu, právě když berou, na tom pravém místě“ je představa, jejíž lákavosti neodolá žádný muž.

Když se zaposloucháte do rozhovoru mužů v Pullmanově osobním vlaku, v hotelové hale či ještě lépe u stolu v tříhvězdičkovém baru, nebudete muset napínat uši příliš dlouho, abyste zaslechli, jak někdo z nich říká: „Vyrazili jsme hodně brzy. Když vyšlo slunce, už jsme byli na tom pravém místě.“ A za okamžik, i kdybyste to snad neslyšeli, spatříte, jak rozpřáhne ruce a podrží je k obdivu ostatních asi tak ve vzdálenosti dvou stop od sebe. To ukazuje délku ryby. Ovšemže ne té, co chytili, ale té, co jim unikla. Měli ji už skoro na hladině: no jistě, až na hladinu byla pořád ještě zaseknutá na háčku. Počet obřích kusů vytažených z našich jezer až na hladinu je neuvěřitelný. Nebo aspoň býval, když ještě existovaly bary s barovými stolky, na které se servírovala ona odporná břečka nazývaná skotskou whisky či jiné patoky jako ginricky a John Collinsy. Člověku se dělá až špatně od žaludku, když si na to vzpomene, co? Ale rybařilo se, pravda, v takových barech celou zimu moc dobře.

Takže, jak už jsem říkal, rozhodli jsme se vyrazit za svítání. Charlie Jones, který pracuje u dráhy, tvrdil, že si pamatuje, jak se ve Wisconsinu, když byl ještě kluk, vyráželo na ryby už v pět ráno – ne že se v pět ráno vstávalo; v pět ráno už byli na tom pravém místě. Někde ve Wisconsinu musí tedy být to pravé místo, kde se prohánějí tisíce okounů. Kernin, právník, na to řekl, že když on byl malý, vstávalo se na jezeře Rousseau už ve čtyři. Na jezeře Rousseau tedy musí zřejmě být někde to pravé místo, kde chytíte okouna, jakmile nahodíte udici. Ovšem najít ho je těžké, velmi těžké. Kernin by ho tam prý našel, ale není jisté – jak jsem pochopil –, že by to dokázal i někdo jiný. Ve Wisconsinu se dá prý to pravé místo najít taky jen velmi obtížně. Když se vám to podaří, jste za vodou; ale najít ho není žádná hračka. Charlie Jones ho najít umí. Kdybyste s ním teď zajeli do Wisconsinu, bez váhání by vás k němu dovedl, ale nikdo jiný na světě by ho asi nenašel. Stejně tak i plukovník Morse prý zná jedno pravé místo kdesi na jezeře Simcoe, kde před dávnými lety rybaříval, a které, jak jsem vyrozuměl, by určitě dokázal stále ještě najít.

Zmínil jsem se o tom, že Kernin je právník, Jones pracuje u dráhy a Popley v bance. Ale ani jsem nemusel. Každý čtenář by to stejně považoval za zcela samozřejmé. V každé rybářské výpravě je totiž vždy jeden právník. Poznáte ho na první pohled. Je to ten, který má podběrák a skládací prut s navijákem. Naviják slouží k vytahování ryb na hladinu.

A bankéř v takové výpravě také nikdy nechybí. Poznáte ho podle toho, že je vždy jaksepatří oblečen. V bance nosí Popley bankovní oblek. Když vyrazí na ryby, tak jedině v rybářském obleku. Ten je samo sebou mnohem zachovalejší, protože bankovní oblek má potřísněn skvrnami od inkoustu, zatímco na rybářském obleku žádné skvrny od ryb nemá.

Pokud jde o železničáře – což čtenář zajisté ví stejně jako dobře jako já –, poznáte ho podle dlouhého klacku, který si uřízl někde cestou v lese, a provazu za deset centů uvázaného na jeho konci. Jones tvrdí, že s touto výbavou dokáže chytit stejně tolik ryb jako Kernin se svým patentním prutem a navijákem. Což je pravda. Na chlup stejně.

Kernin ovšem argumentuje tím, že když s jeho patentní výzbrojí zaseknete rybu, můžete si ji povodit. Jones oponuje, že na nějaké vodění on kašle: zasekněte mu na provaz rybu a vytáhne ji raz dva. Kernin na to, že se mu vyhákne. Ale Jones se pře, že ne. Dušuje se, že rybu zaručeně vytáhne. Kernin tvrdí, že si mockrát (tam na jezeře Rosseau) povodil rybu i víc než půl hodiny. Bohužel si nevzpomínám, proč toho vždycky nechal; asi to rybu přestalo bavit.

Kernin a Jones se dokážou dohadovat o svých dvou prutech, neboli o tom, kterým z prutů se dá ryba vytáhnout lépe, někdy třeba i půl hodiny. Možná, že jste takovou rozepři už také někde slyšeli. Neznám způsob, jak by se dala vyřešit.

Naše rozhodnutí vyrazit na ryby padlo v našem každoročně navštěvovaném letovisku na verandě malého golfového klubu, kde po večerech obvykle sedáváme. Je to jen takový obyčejný klub, nic honosného: golfové hřiště není pro golf zrovna vhodné; ostatně golf se tam ani moc nehraje; k jídlu tam rozhodně nic nemají a samozřejmě tam nepodávají žádný alkohol – máme přece prohibici. Ale přesto tam chodíme a po večerech sedáváme. Na sezení je to docela fajn místo a co jiného se dá koneckonců při současném stavu zákona dělat?

Takže tam jsme se dohodli na výpravě.

Všem nám to tak nějak padlo do noty. Jones řekl, že doufal, že někdo z hochů s takovým nápadem přijde. Bylo to zřejmě přesně to, po čem zrovna toužil. Pokud šlo o mne, byl jsem rád, že mohu vyrazit s partou zkušených rybářů, jakými byli právě tito čtyři, zvláště když jsem nebyl na rybách už skoro deset let, ačkoli rybaření je jedna z mých největších vášní. Neznám větší radost, než když vám zabere čyřlibrový okoun a vy ho vytáhnete na hladinu a potěžkáte si ho. Ale, jak říkám, nebyl jsem na rybách už deset let: samozřejmě trávím každé léto přímo u vody a rybařím vášnivě rád, vždyť to říkám, ale prostě jsem se k tomu nějak nedostal. Každý rybář ví, jak to chodí. Léta běží, ani nevíte jak. Přesto musím přiznat, že mě dost překvapilo, když jsem zjistil, že takový sportovec jako Jones nebyl na rybách, jak se v tu chvíli ukázalo, celých osm let. Představoval jsem si, že musí být na vodě doslova zabydlený. A plukovník Morse a Kernin, jak jsem s úžasem shledal, nebyli na rybách dokonce celých dvanáct let, od toho dne (jak vyplynulo z debaty), kdy spolu vyrazili na jezero Rosseau a Kernin vytáhl skutečného macka, opravdové eso, pět a půl liber, jak tvrdili: nebo vlastně ne, myslím, že ho tak úplně nevytáhl. Ne, vzpomínám si, že ho nevytáhl. Chytil ho a býval by ho mohl vytáhnout, už už ho měl skoro venku, ale nakonec ho nevytáhl. Ano, tak to bylo. Vzpomínám si, že s Morsem tak trochu diskutovali, samozřejmě v zcela přátelském tónu, o tom, jestli Morse nastavil nešikovně podběrák, anebo jestli se Kernin, celá debata opravdu probíhala v čistě kamarádském duchu, projevil jako největší packal, když „nezasekl“ včas. Celá ta událost se stala už tak dávno, že o ní mohli mluvit samozřejmě bez jakékoli hořkosti či jedovatosti. Ve skutečnosti je ta vzpomínka pobavila. Kernin řekl, že v životě nezažil nic směšnějšího, než když viděl chudáka Jacka (tak se Morse jmenuje), jak šmátrá ve vodě obráceným koncem podběráku. A Morse řekl, že nikdy nezapomene, jak chudák Kernin mrskal udicí sem a pak zas tam a nevěděl, na kterou stranu zatáhnout. Musel se smát, když si to znovu vybavil.

Byli by se smáli ještě dlouho, kdyby je Charlie Jones nepřerušil a neřekl, že podle něj je podběrák zbytečný krám. V tom je s ním vždycky Popley zajedno. Kernin ovšem namítá, že když nemáte podběrák, sklouzne vám ryba u boku lodě do vody. Jones tvrdí, že ne: zasekněte mu háček důkladně do rybí tlamy a dejte mu do ruky dost silnou šňůru, a on rybu zaručeně vytáhne ven. Popley přitakává. Podle něj stačí, když je háček důkladně zaseknutý, šňůra dost krátká a silná a člověk (tedy Popley) stojí na jejím opačném konci, a ryba se vytáhne. Musí. Jinak by Popley musel vědět, proč ne. Buď, anebo. Buď se ryba vytáhne, anebo musí Popley vědět, proč se nevytáhla. To je přece naprosto logické.

Ale možná, že někteří čtenáři už diskusi na toto téma někde slyšeli.

Takže, jak říkám, byli jsme rozhodnuti vyrazit příštího rána, a to hodně brzy. Všichni hoši v tom byli zajedno. Když říkám „hoši“, používám slova z rybářského slangu, které znamená kohokoli ve věku, dejme tomu, od pětačtyřiceti do pětašedesáti. Rybaření má v sobě cosi, co dělá člověka stále mladým. Když chlap vyrazí jednou za čas, řekněme jednou za deset let, pěkně zrána na ryby a zapomene na všechny své obchodní starosti, cítí se stále čerstvý.

Rozhodli jsme se najmout si otevřený člun, tedy parník, mám-li být přesný, vlastně ten největší ve městě. Mohli jsme jet na pramicích, ale pramice se pro rybaření moc nehodí. Kernin prohlásil, že v pramici si nemůžete rybu pořádně „povodit“. Bok lodi je totiž tak nízký, že ryby mají sklon vklouznout do lodi, když jsou jen zpola „povoděné“. Popley zase tvrdí, že v pramici nemá člověk žádné pohodlí. V parníku si můžete natáhnout nohy a vychutnat si to. Charlie Jones řekl, že v parníku si člověk může opřít záda a Morse dodal, že i hlavu. Mladí nezkušení hoši, v hanlivém slova smyslu, o těchto věcech nikdy nepřemýšlejí. Vyrazí a po několika hodinách je začne bolet za krkem, zatímco parta ostřílených rybářů v parníku si může opřít záda i hlavu a dokonce si v pauzách, kdy ryby přestanou brát, trochu dáchnout.

Všichni „hoši“ se ovšem shodli, že největší výhodou parníku je možnost najmout si člověka, který nás vyveze. To znamená, že obstará dostatek žížal a zásobu náhradních vlasců a každého z nás osobně vyzvedne – všichni jsme bydleli u vody. Čím víc jsme přemýšleli o výhodách nájemného „člověka“, který nás vyveze, tím víc se nám ten nápad zamlouval. Když hoši přijdou do let, rádi si dopřejí někoho k ruce, kdo za ně udělá nezbytnou práci.

A Frank Rolls, člověk, pro kterého jsme se rozhodli, má nejen největší parník ve městě, ale navíc jezero zná. Zavolali jsme mu do hausbótu a nabídli mu pět dolarů, když nás hned ráno vyzvedne, pokud ovšem ví, kde je to pravé místo. Řekl, že ví.

 

Upřímně řečeno, nevzpomínám si, kdo z nás se o whisky zmínil jako první. Dnes je třeba si dávat v tomto směru trochu pozor na jazyk. Řekl bych, že všichni jsme už nějakou dobu před tím, než to slovo padlo, na to mysleli. Bývá totiž tak nějak zvykem, že když člověk vyráží na ryby, měl by s sebou mít trochu whisky. Všichni rybáři se tváří, že v šest ráno nepotřebují nic jiného než pravou, vychlazenou whisky. Používají se pro to různé, citově zabarvené výrazy. Někteří tvrdí, že než vyrazíte na ryby, musíte si v první řadě dát pořádný „hlt“ whisky. Jiní to nazývají pořádným „frťanem“ a ostatní se shodují v tom, že bez „panáka“, „lomcováka“ nebo „životabudiče“ se rybařit ani nedá. Každý se dušuje, že sám by si nikdy nic takového nedal. Všichni však mají pocit, že v kolektivu to „hoši“ potřebují.

Ani my jsme nebyli výjimkou. Plukovník navrhl, že s sebou vezme „nějakou láhev“. Popley na to, že ne, že ji vezme on, Kernin řekl, že on taky, načež Charlie Jones prohlásil, že ji může klidně vzít i on. Ukázalo se, že plukovník má doma láhev opravdu kvalitní skotské, kterou by rád vzal; kupodivu i Popley měl doma kvalitní skotskou; a byť se to může zdát dost zvláštní, nějakou tu skotskou měli doma všichni hoši. Když debata skončila, bylo jasné, že každý z naší pětice pojal úmysl vzít s sebou láhev whisky. A samozřejmě že každý z naší pětice počítal s tím, že ostatní čtyři vypijí v průběhu dopoledne jednu a čtvrt láhve.

Počítám, že jsme na té verandě diskutovali dost dlouho. Muselo být něco po jedné hodině ráno, nebo spíš ke druhé, když jsme se zvedli k odchodu. Ale dohodli jsme se, že to na věci nic nemění. Popley prohlásil, že ho tři hodinky spánku, tedy toho pravého spánku, posilní mnohem víc než deset. Kernin tvrdil, že právníci si pro sebe umí ukrást chvilku na spánek kdykoli, a Jones dodal, že práce na dráze člověka naučí občas se bez spánku obejít úplně.

Nebylo tedy proč se obávat, že bychom nebyli v pět ráno všichni připraveni vyrazit. Náš plán byl jednoduchost sama. Muži v tak váženém postavení jako my dokáží věci zorganizovat snadno. Popley dokonce tvrdí, že právě díky této schopnosti jsme to dotáhli tam, kam jsme to dotáhli. Celý plán prostě vycházel z toho, že Frank Rolls se pro nás staví v pět ráno, před každou chatou zvlášť zahouká na lodní píšťalu a na tento signál každý z nás sejde s prutem a výstrojí dolů k vodě, takže budeme moci vyrazit na to pravé místo, aniž bychom se nějak zdržovali.

Ujasnili jsme si i otázku počasí. Bylo rozhodnuto, že plán platí, i kdyby náhodou pršelo. Kernin prohlásil, že v dešti berou dokonce líp. Všichni jsme se navíc shodli na tom, že když má člověk v sobě pár hltů dobrého pití, trocha mrholení mu nemůže uškodit.

S tím jsme se rozloučili, všeobecně nadšeni smluveným podnikem. Ani teď si nemyslím, že by v plánu té výpravy bylo tehdy něco chybného či nedomyšleného.

Ďábelský hvizd parníku Franka Rollse jsem před svou chatou uslyšel v nějaké nekřesťansky brzké ranní hodině. Ani jsem nemusel vstávat z postele, stačilo, abych se podíval z okna, a hned jsem věděl, že na ryby není vhodný den. Na déšť to nevypadalo, ale byl jeden z těch divných dnů, ani moc nefoukalo, bylo naopak úplné bezvětří, ale ve vzduchu viselo něco, co každému, kdo jen trochu rozumí okounům, řekne, že vůbec nemá smysl někam vyrážet. Bylo mi naprosto jasné, že by vůbec nebraly.

Zatímco jsem se užíral mrzutostí z takového zklamání, slyšel jsem Frankovu píšťalu hvízdat i před ostatními chatami. Dohromady jsem napočítal třicet hvizdů. Pak jsem upadl do lehké dřímoty, ne přímo spánku, ale jen takové dřímoty, nemohu pro to najít lepší výraz. Bylo mi jasné, že ostatní „hoši“ to vzdali. Nemělo smysl, abych někam vyrážel sám. Zůstal jsem tedy, kde jsem byl, a dřímal až do deseti.

Když jsem později ráno vyrazil do města, nemohl jsem se ubránit podivu nad vývěskami v řeznictví a restauracích: RYBY, ČERSTVÉ RYBY, ČERSTVÉ JEZERNÍ RYBY.

Kde k čertu ty ryby vždycky seženou?

Přeložila Jana Melicharová.

Stephen Leacock (1869–1944) byl kanadský humorista a vysokoškolský profesor politické ekonomie. Napsal řadu ekonomických, politologických a historických prací, celosvětově jej však proslavily až jeho humoristické prózy, jež publikoval nejprve časopisecky a od roku 1910 knižně. Podle statistik byl v letech 1915 až 1925 nejpopulárnějším humoristou v anglicky mluvících zemích. Povídka o zaručeně zkušených rybářích pochází ze sbírky Staré krámy za nové peníze (Granit, Praha 1998).