Článek Karla Havlíčka Borovského, který vyšel v Národních novinách 22. prosince 1849, má co říci i k současným sporům o budoucnost státní správy.

O čem tedy velmi mnoho, zvlášť patrimoniálních úředníků až do nejposlednější chvíle pochybovalo – to jest nyní nade všechnu pochybnost. Nové politické úřady jsou již ustanoveny, a brzy budou následovat i soudy. Co se týče nových politických úřadů, nechceme obsazení ani hanit ani chválit: kdybychom haněli, řeklo by se, že jim kazíme již napřed důvěru, a kdybychom chválili, možná, že bychom si sami důvěru pokazili. Budeme tedy čekat, jak se věc ve skutečnosti ukáže.

Nedá se hned na první pohled nepozorovati, že to vlastně nejsou noví úředníci, nýbrž skoro všechno buď starý Kreisamt neb Oberamt v nové uniformě: jinak také skutečně býti nemůže; odkud by se nových úředníků nabralo? Doufejme však, že těmto panům změna povětří dobře poslouží a že těm z nich, kde toho zapotřebí, vytáhne zdravý vítr nové krajiny staré bürokratické vrtochy z hlavy.

Jaký jest úředník, to hlavně závisí od občanstva k jeho správě náležejícího: občané mohou si úřednictvo takřka sami vychovati. Kterak to, moudrá hlava ustanovená od nejvyšších vysoce slavných instancí k řízení a spravování celého okresu, má se snad dát teprva vychovávat od nevzdělaného lidu jemu podřízeného? Není to urážka pro důstojnost úřední? Inu, mnohý venkovan má tak nazvaný zdravý rozum, jenžto zas chybí mnohému pánovi, který v bázni boží u papínka práva absolvoval, jako ouhoř se skrze úskalí zkoušek protáhl, a pak zase mnoho let v kanceláři podle starých formulářů nové spisy plodil. Co tedy míníme tímto vychováním úřadů, jest následující: Občanstvo starej se především o to, aby mělo u úředníka vážnost. Vážnost tato se však nenabude nezdvořilostí a hrubým chováním k úředníkům, jak mnozí sprosťáci myslí, nýbrž naopak slušnou zdvořilostí a uctivostí, při tom však nezadáváním svého práva. Znej každý dle možnosti zákony, které se jeho věci týkají, a nedej si pak učiniti od úředníka bezpráví, zároveň ale varuj se, abys to, co úředník jakožto vykonavatel zákonů činiti musil, nepovažoval za jeho vlastní libovolnost v každém pádu, kdyby se ti to nezlíbilo. Umějme vždy činiti náležitý rozdíl mezi tím, co úředník, jakožto zákonní předpis konati musí, a mezi tím, co by snad jen z vlastní libovolnosti k naší škodě bez zákonního předpisu neb proti němu činiti chtěl. Takové libovolnosti a protizákonnosti netrp nikdo od úředníků, nýbrž odvolej se hned k místům vyšším a nejvyšším.

Zvláště však, co se národní rovnoprávnosti týče, nedejme si nikterak ubližovati a zkracovati slib císařský, ústavou říšskou zaručený. Kdyby se některý z nových, v českém okresu ustanovených shledal jakožto neumějící řádně česky, nepromeškejte žádnou chvíli, abyste tu věc nejen hned novinami oznámili, nýbrž také zároveň žalobu a stížnost proti tomu rovnou cestou k náměstnictví královskému do Prahy neb do Brna podali, a sice vždy erga recepise, aby se na ni zapomenouti nemohlo. Neprospívá-li to, ještě k ministerstvu dále, a takový úředník musí být z českého okresu odstraněn, pokud něco platí slovo císařovo v ústavě. Nedávejte se v takovém pádu uchlácholiti výmluvami, že ku př. každý počátek jest těžký, že to dále půjde atd., jest-li se hned na počátku pořádně o své právo neujmeme, přijde to poznenáhla zase tak daleko jako dříve, že se nám bude úřadovat v jazyce cizím, nesrozumitelném, a že vás budou na úřadech podváděti. Podávejte k úřadům všechno jen po česku, a nepřijímejte žádný rozkaz, žádný spis jinak než po česku: ten, kdo německy rozumí, považ, že jest veliké množství jiných krajanů nerozumějících a že on shovívavostí svou špatný zvyk nedbalých úředníků podporuje a tudy pak těmto svým krajanům škodí. Právě ti z nás, kteří po německu rozumějí, mají nejpřísněji naléhati na rovnoprávnost: neboť oni jsou obyčejně vzdělanější, a jestli se vzdělanější o své méně vzdělané krajany neujmou, kterak se tito sami obhájí?!

Važme si též řádných a poctivých úředníků, buďme k nim všemožně uctiví, neboť statečný úředník jest občan dvojctihodný.