Sova tajemství světla neodhalí
Zlínský spisovatel a přítel Ludvíka Vaculíka stopuje skrytý smysl života a díla nedávno zesnulé velké osobnosti české literatury.
Ludvíku Vaculíkovi se konečně splnilo přání získat trvalé bydliště v Brumově. Žádný jiný československý spisovatel (který spisovatelem zůstal) neovlivnil ve druhé polovině dvacátého století československou společnost tak silně jako Ludvík Vaculík.
Taky cítíte, že taková věta sem svojí velikostí jako by nepatřila? Tak ji přeskočte a dočtěte příběh o Ludvikovi, který se narodil do horského kmene, v němž dřevo a kámen určují povahu obyvatel i jejich obživy. Kluk to byl učenlivý, pamatoval si cizí slova a oštěpem házel nejdál. Záhy se z něj stal znalec pastvy: jejich kozy Ajna a Cicina zabíraly v jeho životě i psaní víc místa než mnozí lidé okolo něj. Stezky rodného kraje se pro něj staly ohništěm. Proto nikdy později nepřijal nabídku k vystěhování, aby se nezbavil naděje na místo narození, k němuž byl přikován, ať ho tam odmítali nebo nabízeli čestné občanství.
Valašsko bylo pro něj průpravou, jeho krajina byla utvářena jaksi zevnitř, nejen sekyrou či pluhem, ale i písní, citem paní učitelky Svatoňové a slovem všech, kteří tam už nejsou. Vítr té krajiny však jejich stopy nesmazal. Jeho pasínky jsou zabydleny událostmi, o nichž si začal psát deník někdy ve dvanácti letech. Z takové krajiny roste zkušenost, která není a nemůže být jen mechanickým součtem let a skutků. Duchovní rodokmen jeho krajiny přesahoval hranice rodu, regionu i času. Dědictví i tělesné, které z hmoty přešlo do uvažování i myšlení, do dechu. Slovo se u něj stalo tónem, který vystupuje z prostoru těla do dimenze, jež nemá hranice ani tvary. Takto vybaven odešel za světlem světa. Odchodem z městečka se ale v něm, mezi svými blízkými, stal cizincem.
Cesta zarputilého Valacha do světa
V září roku 1941 se hned první den u Baťů naučil tomu, čemu se někdy říká drzost – nenechal se vyhodit a trval na tom, že chce studovat obchodní školu. Stal se mladým mužem Baťovy školy práce. Později si zapsal, že Tomáš Baťa podnikl český, přesněji vzato moravský pokus, jak obejít třídní prokletí a rozřešit vztah dělníka a fabrikanta lidsky, bez zkamenělé zátěže odborů, stávek, represí, hesel… Za války, ukryt v kopci u cesty k Březnici, zažil bombardování Baťových závodů a poznamenal si: To zas bude nepárů.
V roce 1957 napsal na ÚV KSČ z pražské Veletržní ulice stížnost, že v Bylnici traktory rozoraly pole všem, kdo nesplnili dodávky; kdo protestoval, zavřen. V novinách se hovořilo jen, že rolníci se sdružili ke společné práci. S reakcí soudruzi počkali deset roků. Během nich přemýšlel, trápil se, definoval, chystal se pronést neumlčitelnou řeč. Starost o národ? Kam kráčí? Vždy když odcházel, bál se, že nenajde cestu zpátky. Nikdy neutíkal ze světa, ale bral ho jako závazek. V roce 1967 tušil, že se pohybuje po okraji čehosi hlubokého; zmocňovala se ho závrať, ještě nikdo před ním…, ale i pokušení odvrátit se od propasti: nevzít radši sekyru a nejít dělat lidem vazbu a krovy, které je budou chránit před nepřízní světa? Jeho slovo tehdy ladilo s dechem čtenářů i básníků; nesoulad s přítomným zpoceným Hendrychem a ústředním výborem ho utvrdil v tom, že moc ustupuje jen tam, kde vidí a slyší silný odpor. Nikoli argumenty, ty ji nepřesvědčí.
Některé skutky, zdá se, mohou v nezachytitelném čase měnit svoji povahu i význam. Skutky bývalé se čas od času vynoří a stojíme před nimi sami. Nechtějme je však poznat či dokonce měnit – jen přiznat. Jenom tak z nich bude vyzařovat světlo až nesmrtelné. Úplné sebepoznání vlastních skutků by však hrozilo sežehnutím – takové chvíle jsou nesnesitelné a lze je vydržet jen okamžik; pokud o minulosti přemýšlíme. Vpád svědomí a vzpoura duší o Pražském jaru ukázaly na mezery materialismu: dvacet let nemytá okna, kterými začalo pronikat světlo, pukala. Systém, který o sobě tvrdil, že je definitivní, za dvacet let nevyřešil žádnou lidskou otázku – napsal si.
Normální je nepsat, ale někdy je psaní nutností
Někdy psal pořád a jindy několik týdnů nic. Věděl, že psaní, které nebolí, je prázdné; skoro všichni píší o tom, co bolelo jiné. Pokud píše člověk jenom pro přátele, tak to je, jako by kupoval auto, aby jezdilo chvíli. Psaní musí být napořád. Normální je nepsat; kdyby všichni psali, kdo bude číst? Zdravý a vyrovnaný člověk nepíše. Ale aj vyrovnaný člověk občas kolísá. Psaní je pěstování individuality. A také je to dobrý zvyk: vynucuje si nějakou námahu, studium, četbu. Psaní je možnost, jak zvítězit nad něčím, nad čím se reálně zvítězit nedá.
Chtěl v životě vítězit? Vždycky mu šlo spíš o slušné zacházení státu s občany. Šlo mu o nápravu věcí, o mravní podstatu práva. V projevu na sjezdu spisovatelů, ve svých jednačtyřiceti letech, řekl věty, o jejichž důsledku neměl ani ponětí. Nebo měl a tak odhalil podstatu své povahy: nutkání vykonat nebo vyslovit věci, na něž většina z nás pomýšlí jen v noci a ještě pod duchnou. Řekl věty, za které se pár let předtím chodilo na doživotí.
Pravidla formální demokracie sama o sobě nejsou ani kapitalistická ani socialistická, neurčují, co dělat, nýbrž jak docházet k rozhodnutí o tom, co dělat. Nadržují ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňují ji před zastřelením. Zachování takového formálního systému demokracie nepřináší příliš pevné vlády, přináší jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší. Vláda tedy padá, ale občan je obnoven. Naopak kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan. Kam padá? Nevyhovím nepřátelům a neřeknu, že občan padá na popravišti.
I když cítil, jak možnost konečně se rozdýchat ho přidušovala, tak ukázal, že svrhnout tyrana znamená svrhnout trůn, který lidé vybudovali svou netečností a nečinností. Řekl: sídlo strachu je ve vás, ne v tom, koho se bojíte. Na proroka si však nehrál: proroci rozdávají lidem moudrosti, kdežto on si je od lidí bral. Ukázal, že člověk ustrašený a nečinný tyrana nesvrhne, tak jako sova tajemství světla neodhalí, protože ve dne spí.
V červnu roku 1968 předvídal vojenský zásah a horší časy. Jeho Dvou tisíc slov se bál i Dubček, protože v nich byl předpovězen nejen konec začátku, ale i konec konce: Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme.
Čekání na nové jaro
Ve svých fejetonech pokládal vedle sebe slova o tom, čím jsme mohli být a čím jsme byli, rozředěni cizí mocí. Okupací nastala noc, dlouhá a obávaná. Ale uvědomoval si, že noc povznáší všechno naše vědění ke hvězdám. Že ticho noci je dobou snů i nalézání a hojivým živlem ran denního života. Což slunko nesvítí i v noci? Stačí se podívat na měsíc. Objevoval naléhavé podrobnosti žití, které spočívá v závislosti jedince na druhých a naopak. Proto se snažil žít spravedlivě. Hledal tajemství utrpení svobodně přijímaného, aby zjistil, že člověk se najde tehdy, když si myslí, že už je ztracen.
Kolikrát se ptal, proč na své cestě dolezl zrovna do Prahy, a byl z toho rozkymácený i mrzutý a často také cítil bezmocný hněv. Do socialismu vkládal naděje, které se měnily v obavy a neklid z minulých a ještě budoucích komunistických realizací. Jeho normalizační jistotou byla nejistota. Tehdy se zakládala dnešní bída: úpadek víry ve spravedlnost. Měl kolikrát pocit, že země se zvedá ze země, staví se proti němu a našeptává: upadni!
O strachu i odvaze, rubu a líci jedné mince, žil psal Český snář. Vzlety a pády při hledání absolutna v touze po minimu svobody. Odmítl uctívat neexistující svobodu a každoročně se prvního května kolektivně ponižovat. Věděl, že bez zápasu, bez protikladů, bez utrpení spravedlnost nepřijde. Nesouhlasil kolikrát v životě sám se sebou. Bral si na všem i to těžké. Snažil se i v nepěkných chvílích chovat slušně. Postavil se i za svoje hříchy.
Edice Petlice byla papírovou nadějí, že slovo živoucí jednoho dne vytryskne do světla světa, obtíženo skrytým utrpením, a bude osvobozující. Oheň, který oživoval i stravoval, který dával životu chuť a napětí. Byl zároveň řekou i mostem přes ni, často vlastní vodou strženým. Denně přemýšlel nad definicí spravedlnosti, často doma, v kotci s odposlouchávacím zařízením, přecházel po koberci od skříně ke dveřím. Naštěstí ten jeho chlapský kruh se syny Ondřejem a Janem, na dálku i s Martinem, a Karlem Kosíkem, Ivanem Klímou a dalšími pevně držela manželka jménem Marie; žena s navěky silnou trpělivostí.
Poslední slova ještě nedozněla
Nechtěl nic napůl, ani v listopadu 1989 na Letné. Jiný Valach, Jura Křižan mi po letech pravil: „Když jsem mu před jeho vystoupením řekl, že číst fejeton statisícovým davům se ani nehodí, tož sa hneď nasral a odešel.“
Dočkal se hanby těch, kteří ho dvacet normalizačních let hanobili? Ne, to ani nechtěl, protože věděl, jak pravila Madla, že špatné činy obsahují trest už v sobě a je jen otázkou času, kdy se to projeví. Nešlo mu o pomstu, spíš se ptal, k čemu to všechno, když komunismus byl poražen, ale důvody jeho vzniku jsou tu dnes po pětadvaceti letech zase?
A co my dnes? Obávám se, že slovo – když máme jeho svobodu – už nemá takovou váhu. Ale vím, že váhu jeho Posledních slov budeme teprve nalézat: budoucnost bude donucena se k nim vracet.