Symbolismus v postmoderním hávu
Výstava v pražském Klášteře sv. Anežky je spíš prezentací představ jejího autora než představením symbolismu jako uměleckého směru v historii českého výtvarného umění.
Výstava nazvaná Tajemné dálky proběhla nejdříve v Krakově, poté v Olomouci a nyní je možné navštívit ji v Praze. Podle slov pořadatelů je ta pražská nejrozsáhlejší, rozšířená především o díla z fondů Národní galerie.
Nepochybně je zde k vidění řada zajímavých obrazů, soch, tisků či knih. Jejich instalace je ale rozporuplná. Část expozice, pro kterou byly použity prostory využívané v běžném provozu Anežského kláštera jako pokladna a šatna, je v zásadě tradiční. Z mého pohledu zdaleka nejlepší na výstavě. Avšak část expozice umístěná v prostorách kostelů na mne působila jako schválnost, jako koncept autora výstavy Otto M. Urbana, který myslel daleko více na vlastní prezentaci než na vystavované autory či návštěvníky galerie. Prostory obvykle při výstavách v klášteře rovněž využívané k umístění exponátů – křížová chodba a refektář – jsou využity jaksi málo. V refektáři probíhají výtvarné dílny a další doprovodné programy, v křížové chodbě je panel s informacemi a jakýsi „tunel“, zcela se příčící (zřejmě záměrně) duchu místa, v němž jsou vystaveny kresby a grafiky.
Autor výstavy Otto M. Urban v souvislosti s Tajemnými dálkami i v souvislosti s výstavami současného umění, které rovněž připravuje (např. v Rudolfinu, kde byl v roce 2010 kurátorem výstavy Decadence Now / Za hranicí krajnosti), řekl v Českém rozhlase: „Už dlouhou dobu mě zajímají temné stránky umění a lidské existence. Témata vycházejí z pozorování, všimnete si, že se nějaký motiv objevuje častěji, a vy se ptáte proč. Jakou roli hraje třeba bondage ve výtvarném zobrazení. Pokud chceme mít nějaký komplexnější pohled na to, co jsme a kde žijeme, tak se musíme zabývat i tématy, která jsou pro někoho skandální, nepříjemná či odpuzující.“
Symbolismus ale jistě nebyl pouze „skandální, nepříjemný či odpuzující“. A jednostranné zdůraznění nějaké linie jistěže nemůže nabídnout komplexnější pohled – na cokoliv. Ten také výstava nenabízí, jde – především v kostele sv. Salvátora – o všem pravidelným návštěvníkům výstav dobře známý postmoderní jarmark. A jako obvykle s domněle provokativním podtónem, který se ve skutečnosti ztotožňuje s pohledem na svět, jaký je možné najít v Blesku. Typické je v tomto směru umístění obrazů s démonickými tématy od Jaroslava Panušky tak, aby hleděly přímo na symbolický hrob svaté Anežky. Obdobně působí použití částí obrazů Josefa Váchala s poněkud ďábelskou tematikou pro vitráže ve dvou z pěti vysokých gotických oken kostela. Provokace, která by vzbudila protesty církve či věřících to není, senzace se nekoná, zůstává poťouchlé, negativní gesto, vzniká rozpor mezi exponáty a jedním z nejkrásnějších gotických prostorů v Praze, místem spojeným s významnou českou světicí, k jejímuž svatořečení došlo pár dnů před historickým datem 17. listopadu 1989 (do té doby o výstavě věnované symbolismu po dlouhá desetiletí nemohlo být ani řeči).
V druhém anežském kostele sv. Františka je – na rozdíl od obrazy a sochami přeplněného kostela sousedícího – umístěna pouze jediná socha: Úžas od Františka Bílka. Nepůsobí to dojmem smysluplného protikladu, působí to jen jako schválnost.
Na výstavě, která není sestavena chronologicky, ale tematicky, jsou nepochybně pozoruhodná díla. V dané expozici jsem k nim ovšem těžko hledal cestu. Jistě jsem si některé obrazy rád připomenul, rád jsem se také setkal s díly z depozitářů Národní galerie, která nejsou ve stálých expozicích. Je tu i řada zápůjček z různých dalších institucí i ze soukromých sbírek. Jsou tu připomenuti i méně známí autoři, jsou tu krásná vydání knížek z dané doby.
Nevím, jak může výstava působit na mladší návštěvníky; v čase, kdy jsem výstavu procházel, zde byli pouze lidé zhruba od padesáti let výše. A ti mohli, stejně jako já, vidět obdobné výstavy věnované této tematice.
V roce 1997 to byla výstava Důvěrný prostor / Nová dálka v Obecním domě (desítky umělců z doby od Pirnera po Zrzavého), na přelomu let 2006 a 2007 výstava Křičte ústa v Městské knihovně (soustředěná na užší počet tvůrců, v časové šíři od Marolda po Zrzavého) a rovněž na přelomu let 2006 a 2007 výstava V barvách chorobných (desítky umělců z doby od Jeneweina po Zrzavého).
Čechy jsou malá země, která nikdy nebyla uměleckým centrem Evropy a počet výtvarných umělců a jejich děl, která tu vznikají a svou kvalitou přetrvávají, je omezený. A tak se jména a díla na výstavách věnovaných určité tematice a určitému časovému období nutně opakují. Pořád ale dorůstají nové generace a stálá sbírka věnovaná symbolismu či dekadenci tu není. Tak jako se dosud nenašlo reprezentativní místo pro stálou – a nikoliv komorní – expozici děl klasiků českého výtvarného umění dvacátého století, jako jsou Jan Zrzavý a Josef Váchal, pokud tedy vybírám z autorů přítomných na výstavě Tajemné dálky. František Bílek takovou situaci zřejmě předvídal a ateliér-muzeum si v blízkosti Pražského hradu vybudoval už za svého života.
A na závěr ještě k názvu výstavy. Jedná se o použití názvu první básnické sbírky Otakara Březiny, která vyšla v roce 1895. Z Březinových sbírek je to knížka nejvíce rozbouřená či snad až „buřičská“, nicméně jde v ní o něco zcela jiného než o to, co nabízí výstava v Anežském klášteře. Březinovy Tajemné dálky jsou básnickým a mystickým snem, vyjadřují touhu po překonání mělkosti lidského života, vyzývají ke kontemplaci a k překročení vlastního já. Výstava Tajemné dálky – jako celek – vyznává sebestřednost, povrchnost a přitakání tomu průměrnému a obecně přijímanému ze současnosti. Řada zde přítomných děl si ale bez ohledu na celkový koncept výstavy žije svým vlastním životem.
Tajemné dálky. Symbolismus v českých zemích. 22. 4. – 27. 9. 2015. Klášter sv. Anežky České, Praha.