O realismu uměleckém
Vrátil jsem se z cest a mám novou práci. Jsem otcem v domácnosti. Kromě nezbytného psaní, skládání a veřejného vystupování hlídám své dvouleté dítě, pečuji o ně, varuji je před různými nebezpečími a učím se od něj té okouzlující neomalenosti, na které stojí šťastné dětství i pravé umění. Dcera je v tomto ohledu skvělá, je to profesionál života bez předsudků, nemá jiné ambice než prodělávat vývoj a dobře se bavit; je ovšem také zlostná a samolibá, nezodpovědná a často docela hloupá, ráda se žene do záhuby, čímž se ale příliš neliší od ostatního lidstva. Jak ale rozumí umění! Tančí, kdykoliv spustí jakákoliv hudba, kreslí, kdykoliv narazí na tužku a papír, rozeznívá hudební nástroje, kdykoliv jsou po ruce, vážně a soustředěně listuje dětskou obrázkovou literaturou. Nedělá rozdílu mezi uměleckými druhy ani mezi činnostmi jako takovými; se stejnou chutí se věnuje jídlu a pití, spánku, běhu, smíchu, nářku i umění. Dokonale splňuje hlavní postulát avantgardistických utopií: "Umění naprosto propojit se životem." Vyhovuje dobře i druhému požadavku: "Tvořivost neohraničená v čase a prostoru." Dojde-li totiž k závěru, že má např. výtvarné "dílo" hotovo, bez váhání je mrští někam do kouta a zapomíná na ně. Má už jiné plány, a materiální projev třeba i půldenního tvoření jí nestojí ani za vzpomínku. Jaká velkorysost! Jaký nedostatek sentimentu! Učím se, jak jen stačím.
Přece mi to ale nedá nevyzkoušet základní badatelské triky. "Co to je?" ukazuji na její oblíbený symbol (nepravidelný ovál a několik črtů uvnitř), který nedávno vyvinula a nyní jím nemilosrdně pokrývá každé bílé místo. "Pes." "A co je toto?" ukazuji na tentýž symbol o kousek vedle. "Kolo." "A to?" (tentýž znak vedle). "Táta." "A to?" (totéž vedle). "Blbost." (To slovo jsem ji tedy určitě neučil!) Odpovídá bez zaváhání a s jakýmsi úšklebkem, jako by pochybovala o mé představivosti. Zkusím tedy na oplátku náročnější fintu - jakpak si má milá poradí se skutečnou, klasickou abstrakcí? Sahám do knihovny pro monografii oblíbeného výtvarníka a otevírám ji na první straně. "Jéé!" upřímně žasne dítě, "hračkýý!" (Podivný výklad stylizovaných metaznaků v horní partii obrazu, ale budiž, vlastně to docela sedí.) Na další stránce už váhá. "Co to jéé?" (A mám tě!) "Žena a ptáci za svítání!" Velmi nedůvěřivý pohled. A další stránka. "Co to jéé?" (To se divím - v popředí jinak dost divokého zátiší sedí celkem realisticky pojatý pes, to že by nepoznala? Ona, která jindy třeští oči na skvrnu na zdi a křičí: "Krrráva!") "To je přece pes," poučuji trpělivě. Velmi, velmi nedůvěřivý pohled. "Blbost." A to už zuřím (kde k tomu slovu přišla?!): tak já jsem málo důvtipný, protože v jejích čmáranicích nerozpoznám skrytý význam, a ona bude modernistická arcidíla považovat za "blbost"?! Dcerka se ale otáčí, loví cosi ve svých hračkách a strká mi to pod nos. Je to škaredé, modré, na žlutých kolečkách, nemá to uši. "Toto je pes!" říká vyčítavě. Hodí ohavnou hračku na zem a jde si hrát jinam, unavená dětinským otcem s jeho kunsthistorií a planými řečmi. Jsem v hlubokých rozpacích. Jaké z tohoto příběhu plyne poučení? Jaká je pointa tohoto fejetonu? Nikdo si nemůže nikdy být úplně jistý, jak vlastně skutečně vypadá pes. Malujme, zpívejme, pracujme, tvořme s radostí a pro svůj růst; nelpěme příliš na výsledku a nečekejme nějaké velké jistoty odměnou za vykonané dílo. Předčasně soudit je pošetilé. Ať budoucnost a nebesa samy rozhodnou, zda to, za čím jsme se hnali, je "pes", "táta", "žena a ptáci", nebo "blbost".
22. dubna 1993
Petr Váša: Fyzické básnictví. Host, Brno 2011.