Počteníčko: Liberté égalité fraternité
Ukázka z tvorby lužickosrbského spisovatele Jurije Brězana.
Kaktusová plantáž zmizela, jeho podrážděný mozek přenesl ještě osamělé kaktusy na neklidnou, prázdnou plochu, vypadaly rezavě červené, snad už to ani nebyly kaktusy, ale bloudící ohromné plameny, asi zemní plyn unikající puklinami v zemi, který se ve vzduchu sám zapaloval.
Předseda odehnal ohromné bludičky a pokoušel se přesadit se do lesa, tam je klid, jednotvárné šumění stromů, tam se dá krásně spát. Ale předseda si nedokázal pořádný, obyčejný a klidný les představit, vždycky z toho byl jen určitý shluk stromů, snad divočina na Švédské hůrce, loňský polom za Handriasovým rybníkem, a tak se dostal – přes bludné kameny, které by se daly ještě k lecčemu použít – na Kamennou hůrku. Tady si chtěl skutečně odpočinout a při šumění borovic trochu zdřímnout. Ale usedl na Napoleonův kámen, místo šumění lesa slyšel kroky pochodujících vojáků, rachot kol a zvonění podkov. Na bílém koni seděl Napoleon a táhl do Ruska. Při cestě stál Krabat a pozoroval valící se vojsko. Poutnickou holí dělal do vzduchu čárky.
Napoleon se zastavil a zeptal se: „Co to děláš?“
„Za každého třicátého vojáka jednu čárku. Za tebe také udělám jednu,“ řekl Krabat. „Císařové neumírají vojáckou smrtí.“
„La grande armée nezemře,“ řekl Napoleon a smál se.
„Na tvých kanónech jsou napsána slova revoluce,“ řekl Krabat. „Slova tu jsou, císaři, ale kde je revoluce?“
„Beze mne by se revoluce utopila ve vlastní krvi,“ řekl Napoleon.
Krabat přikývl: „Revoluce tě udělala svým vojevůdcem, ty ses povýšil na jejího pána.“
„Láryfáry,“ řekl Napoleon.
„Stal by ses největším, císaři, kdybys nechtěl být Velký.“
Napoleon se sklonil z koně: „Jsi vtipálek,“ pravil. „Řeknu ti také jeden vtip: Na kanónech je napsáno, co se vojákům líbí. Kdy a kam budou střílet – to určím já.“
Krabat sňal z jednoho kanónu slova LIBERTÉ ÉGALITÉ FRATERNITÉ.
„Zrezavěla tvou mocí,“ řekl. „Očistím je a uschovám.“
Předseda se tupě probudil a uvažoval, co se stalo se slovy odebranými z napoleonského kanónu. Někde přece jsou.
Uvažoval: možná, že Krabat přišel později na ostrov Svaté Heleny, Napoleon dřepěl na dřevěné stoličce, hlavu měl v dlaních a přemýšlel.
Krabat vytáhl z kapsy tři naleštěná slova.
Napoleon se na ně ani nepodíval.
„Nevím, kde jsem udělal chybu,“ řekl.
„Kde ji hledáš?“ zeptal se Krabat.
„V Rusku, u Lipska, u Waterloo.“
„Škoda,“ řekl Krabat. „Měl bys ji hledat tam, kde jsi ztratil tahle slova.“ A zastrčil liberté égalité fraternité zase do kapsy.
Z horní lužické srbštiny přeložila Ingrid Vedralová
Jurij Brězan (1916–2006) je za svá díla, která psal dvojjazyčně (jak v rodném slovanském jazyce, tak v němčině) ve stylu magického realismu, považován za nejvýznamnějšího lužického prozaika (jeho díla byla přeložena do pětadvaceti světových jazyků), a svým způsobem psaní i prací pro vlastní menšinový národ je blízký například kyrgyzsko-ruskému autorovi Čingizu Ajtmatovovi.
Téma známého lužického národního mýtu o Krabatovi (v praslovanštině Člověku), který se ve své bídě spojí s temnými silami, s nimiž se následně učí zacházet, bylo ve světové literatuře, hudbě, baletu, filmu (a nejnověji i ve formě počítačové hry…) ztvárněno nesčetněkrát. (U nás je pravděpodobně nejznámější adaptací stejnojmenná pohádková kniha českoněmeckého autora Otfrieda Preusslera z roku 1969, která byla v roce 1977 scenáristou, výtvarníkem a režisérem Karlem Zemanem adaptována do formy ploškového animovaného filmu Čarodějův učeň.) Sám Jurij Brězan zpracoval téma třikrát: v titulech Čarodějný mlýn (1968), Krabat (1976) a Krabat, druhá kniha (1993). Naše ukázka pochází z prostřední novely Krabat (1976), jejímž námětem je věčný boj a historické prolínání se dvou archetypálních postav – lužickosrbského tuláka Krabata a německého hraběte Vlka Reissenberga.