KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V návaznosti na Slovo dne z předminulého týdne o krkonošských televizních agitkách publikujeme skutečnou pověst o Krakonošovi, kterou v krkonošském nářečí zapsala Marie Kubátová.

Na ropratickejch končinách vostával svýho času pousteunik. Voni mu tak říkali, že se nechtěl ženiť. Esli to s nim bylo dycky tak, to vám nepovim. Sloužil prej v Jičíně u landvéru zamlada a tam mu natloukli do palice takovejch motanin vojanskejch, že juž potom ani s ženskou neuměl kale promluviť. Každý vypravoval, jak ďáli na execírplace klencáky, kvérkryfy, linksem, rechtstam, kértajch a ty ušelijaký švenky, to že ani nepamatuje a kór to pucování kvéru a rozšroubování. Než děuce vyložil, jak rozšroubovať a zasej seštelovať kvér, každá utekla. Tak nabyl toho důmění, že sou ušecky ženský stvoření pověterný, a vostal sám. Čet si vojenský kalendáře, kupředu i nazpátek, kozu si podojil, jed, co země dala, a mollil se k svýmu patronu svatýmu Josefoj, aby mu to juž tak do smerti vyderžalo. Když ho s tím ženěním dopalovali, říkal: „Kdybych se chtěl ženiť, hrom by do mě musel uhodiť.“

Tak se na něj jennou děuky smluvily. Když zas klečal a mollil se k svýmu paronu, aby mu ten libej pokoj vyderžal, přepally ho jako rota loupežnická, pousteunu uzaly šturmem a hubiček mu nasázely jako hjezdiček. Pousteunik volal, křičel vo pomoc k moci sjecký i keušem svatejm, ale žánnej mu nepomoh.

Když se konečně vysvobodil z toho přepadení, vomyl si vobličej sjecenou vodou a tejden se pak postil.

Ale juž taky spakoval svý vojenský kalendáře i svatý vobrázky do rance a vodešel někam až do Prajska, protože by doma nevyderžal pro lickou vyšklejbačnost. Tam ho lidi neznali a měl pokoj. Žil s ňákejma balábry, co s nima ďál na silnicích. To byli tažný ftáci, karty nim v rukou jen hrály. Ale Josef si mezi nima pousteuničil po svým dál.

Jennou, to byli ubytovaný v ňáký hospodě, přišla bouřka. Hrom bil čistě velle tý hospody, vokna se třásly. Náš pousteunik se jen mollil, aby taky do něj neprásklo, dyť to by se pak polle svý vlastní řeči musel voženiť. Ty balábři hráli karty jako každej věčír. Jeden prohrával a tak třísk pěstěj do stolu a křiknul: „Hrom aby do toho uhodil!“ – Zablejsklo se, rána a stoletá lípa nad hospodou byla vejpůl. Ten balábr kouk voknem a poudá: „Nono, Krakonoši! Dyť to nemuselo bejť tak honem. To juž aby se čloujek bál promluviť, když ty bereš hned za slovo!“

Tolle pousteunika vyděsilo estě víc. Eště by s takovejma neznabohy ten hrom na sebe přivolal a potom dál – radš nemysleť! Spakoval zasej kalendáře a svatý vobrázky a vobrátil se zpátky na českou stranu.

Zasej pousteuničil po svým a bylo by mu to juž do smerti vyderžalo, nebejť ropratickýho faláře. Ten sám se do toho vložil a pozval si pousteunika na faru. Tam mu uďál vejklad, že načpak se teda Hospodin tejral dělať Evu, když si muský potom toho daru nepovažujou, a rozebral pousteunika do nitě. Esli se ten velejemnej pán vsadil s jinejma velejemnejma pány, že ropratickýho pousteunika vožení, to vám nepovim. Ale slíbil ho voddať zadarmo a tak to snad taky oučinkovalo. I neujestu mu vybral, takovou vosobu, co by si vážila svý střechy nad hlavou, a dost pořánnou ženckou, aby dala pousteunika i jeho chalpu do rychtyku.

A tak byla svarba, dobrá půlka Ropratic přišla na tu událost ke kostelu. Den byl jako malovanej, ale věřte Krakonošoj v horách. Než se dobral svaremní průvod vod pousteuny ke kostelu, pluly mraky jako duchny a v horách se to vozejvalo. Při perním šňápnutí hromu byl ženich bílej jak hernec vod vápna. Když šňáplo podruhý, klek na kolena a při třetí ráně zved ruce k horám: „Mocnej Krakonoši, já nejsem vinnej, to ropratickej falář!“

Když to bylo takový, Krakonoš se stáh zpátky a ženich svou svarbu šťastně přežil ve zdraví. Ale pro jistotu se se svejna kalendářema vodstěhoval na půdu na hambalka a eště za sebou vytáh žebřík, aby ho tam ta jeho Marjánka nepřepalla. Deržal se tam jako ve festuňku. Slejzal jen za pracej a jíllo si kmochtil jako dřiu.

Zasej si to brali lidi do huby, až se do toho vložil velejemnej pán, že Josefoj domluví. Ale ten ved svou: „Já sem na svý voči viďal, co se konalo v Prajsku, jak to tam nahoře berou s tím hromem doslova, a já vím, že by do mě kvůli žencký šňáplo!“ – Esli prej to umí vyhovořiť velejemnej pán s Krakonošem, to že by pak byla jiná věc.

Esli se ty dje verchnosti spolu domluvily, to taky nevím. Ale vypravujou, že se tenkrát popervý vobjevil v Ropraticích Krakonoš v žencký sukni. Byl tuze pěkně nadělanou, přistrojenej za ženckou, co prodává písek. Enu, japak to říct, aby to nebylo na pelnou hudu. Sváděl toho pousteunika, no. Uďál si pěknej měsíc na voblohu, zjennal slavíky a pruboval tejnořiť Josefoj pod žebříkem. Jak to dopadalo, to vám ani nepovim. Ale ráno prej se staujel Krakonoš dole na kafe u Marjánky a poudal: „Vosobo drahá, nechte toho. Kdybyste velle něj posadila nevim jakou Jezabel a celou noc spolu proseďali na dernový lajčce pod vokýnkem, co sedaj milouníci, nedostane vona z něj víc, než jak von tenkrát v tom Jičíně musel pucovať kvér a nejhůř že bylo s tím feršlůsem. Ten když rozďál a vypucoval, nikdá ho nemoh dáť dohromady.“ A slíbil slauně: „Na Josefa juž hromu nezmařím, neni dělanej na sedumou svátost.“

Tak to bylo jennou jedinkrát, co se vobjevil Krakonoš v ženckým přestrojení. Zlý huby vypravujou, že se pak v Ropraticích vobjevil eště pártucetkrát v mysliveckým a dycky že se stavoval v pousteuně na kafe, aby se tý Josefový Marjánce nestejskalo. Ale já jen poudám, jak sem koupil, dušovať se nemůžu. S Krakonošem nejsou špásy.

Marie Kubátová: Krakonošův hernec. Československý spisovatel, Praha 1972.

Marie Kubátová (1922–2013) byla doktorkou farmacie a velice plodnou spisovatelkou a dramatičkou. K zájmu o krkonošský folklór ji nasměrovala její matka Amálie Kutinová, také farmaceutka, folkloristka a autorka série knih o dcerkách z Valašska Gabře a Málince, spolu s níž se pak Kubátová také pustila do práce na tom, aby krkonošské obyvatelstvo, těžce postižené odsunem Němců, zase „zkrkonošštělo“. Taková snaha byla ovšem úřadům značně podezřelá. Kubátová vzpomínala, jak na její maminku dokonce vedli spis s nařčením, že „se dopouští vykořisťování krkonošských horáků tím, že zapisuje jejich paměti a jako svoje příspěvky je prodává prostřednictvím své dcery do rozhlasu“. Když se pak Kubátová proti tomu ohradila: „Pane prokurátore, my neděláme nic jiného než Josef Štefan Kubín,“ odpověděl: „Případ soudruha Kubína nebudeme vyšetřovat, ten není z našeho okresu…“