Úvaha předúplňková
Po éře postmoderny nejsou lidé připraveni na to, čemu se říká zaujímání stanoviska – natožpak na to, čemu se říká držení rovnováhy.
V postmoderně se zdálo, že po „konci dějin“ o nic nejde, takže bylo snadné opakovat poučky ne snad o pravdě někde uprostřed, nýbrž rovnou o její neexistenci. – Jakmile se však ukázalo, že ideový zápas jen doutnal, aby se naplno rozhořel znovu, sklouzávají leví i praví, konzervativní i revoltní exponenti k jednostranným extrémům, především jménem toho kterého ideologického správna, doslova jako za dávných časů kléru a srpokladiva, kterým se postmoderna zleva zprava tak srdečně smála.
To hlavní, na čem by mělo záležet, tedy úsilí o stabilitu středních a nižších vrstev, ovšem za obnovenou scholastikou ideologií levých i pravých fanatiků dočista MIZÍ. – „Revolucionář“ se nepere o pracovní podmínky pokladních a závozníků v supermarketech, nýbrž o genialitu mladého Marxe, případně o rozpuštění lidskosti vraha Lenina v roztoku vraha Stalina. „Humanista“ pak na jedné straně právem lituje uprchlíků, aniž však připouští, že byli vyhnáni z vlasti válkami jím zbožněných demokracií. Na straně druhé jurodivě drží palce hochům čelícím prokazatelně neexistující invazi, aniž přizná, že ti hoši už rok střílejí pod banderovskými prapory z houfnic a raketometů naostro do domů plných civilistů.
Vzhledem k nezvyku na militantní projev se teď při jeho povinné rehabilitaci obracejí jedni i druzí k vzorům z minulosti. S velkým hřmotem třtin ve větru tak ožívá na jedné straně hekrdlovsky zavilá idealizace dávno dokumentovaných zločinů bolševismu (samozřejmě jménem svobody) a na straně druhé schwarzenbergovsky bezostyšné přivlastňování jednoznačně nacistických tradic (samozřejmě jménem demokracie).
Na bludný Strahovský stadion hmatatelné mrákoty jménem Evropa nově vbíhá ve skvělé ideologické konvici (pardon: kondici) divize dějepisářů z rychlíku, schopných zleva zprava zuřivě ztotožňovat kulturu s terorem – tedy například házet islám a islamismus do jednoho pytle. Z protilehlé brány borců skáčou na hřiště – opět zleva zprava – nadšenci pro nekontrolované rozevření všech vrat ilegálním zbraním, bojůvkám a neléčitelným chorobám všeho druhu – nadšenci, kteří tím „naopak“ vítají fakticky teror, sluníčkářsky ztotožněný s kulturou.
S koncem okurkové sezóny se jistě dostaví další téma (po loňském Rusku a letošním džihádu), aby se mohli všichni držitelé pravdy opět navzájem pozurážet a případně dotřískat k nepoznání. Vždy bez ohledu na obyčejné lidi tam i onde, kteří s těmi rvačkami nechtějí mít nic společného, ale kterým pak všechny ty rozeštvané světonázory neomylně havarují na hlavu.
Nad tím vším sedí finančně-vojenskoprůmyslový Moloch, bere bank a plácá se smíchy do stehen.
Přitom by stačilo tak málo. Zvyknout si, že oponent v diskusi není a priori Belzebub a že jeho názor – ba nakonec snad ani oponent samotný – nemusí být za každou cenu nejdřív ze všeho „morálně odsouzen“, to znamená de facto rozstřílen nadranc, rozšvihán do nudlí a upálen na hranici, pokud možno jménem etiky, svobody a především lidskosti té které správné barvy a toho kterého správného přesvědčení.