Bukurešť, vizionáři a policajti
Próza S bubnem na zajíce chodil, kterou napsal rumunský spisovatel Bogdan Suceavă, má velmi slibný začátek a zajímavé téma. Jinak je to průměr.
Rumunské prózy u nás moc nevychází, poezie ještě méně. Rumunsko je pro nás v současnosti mnohem exotičtější zemí než třeba Thajsko nebo ostrov Bali. I když na druhou stranu, o překladech thajské nebo balijské literatury mi není nic známo. Každý tam byl, proč by si o Thajsku nebo Bali ještě něco četl. Do Rumunska moc lidí nejezdí, má pověst nepřívětivé barbarské země. A Bukurešť, kde se knížka S bubnem na zajíce chodil odehrává, je u nás synonymem nezajímavé provinční metropole.
Bogdan Suceavă sice popisuje Bukurešť jako město, kde se pořád děje něco zajímavého, turisticky přitažlivý dojem ale nevytváří ani náhodou, jen potvrzuje u nás zavedenou představu Bukurešti jako města zlodějů, povalečů a opilců, nezaměstnaných a gangsterů, úplatných a agresivních policistů a zbohatlíků propojených s podsvětím; města, kde nefunguje obchodní síť ani veřejná doprava, kde nefunguje vlastně vůbec nic.
Jako materiál pro prózu to ovšem není špatné. Expozice textu, která je rozsáhlá a v níž autor uvádí na scénu stále nové a nové postavy, tvoří zhruba třetinu knížky, která má 240 stran. Začátek této rozsáhlé expozice jsem četl s velkým zaujetím. Zpočátku se zdá, že hlavní linie textu se bude odvíjet v duchu magického realismu protkávaného racionálními vědecko-filosofickými pasážemi. A že vše bude lehce ironické, někdy sarkastické, někdy prostě jen humorné, ovšem se stálým duchovně-mystickým podtónem. Dejme tomu ve stylu spojení autorů, kteří jsou jako vodítka pro čtenáře uváděni na obálce – Michail Bulgakov, Umberto Eco a „latinskoameričtí magičtí realisté“.
Bylo by to hezké, ale už během expozice autor ztrácí dech a druhé dvě třetiny knížky sklouznou víceméně do žánru komerčního románu, jehož autor pochází z postkomunistické země. A text má v této rozsáhlejší části knížky hodně blízko k tomu, co u nás známe od Emila Hakla, Miloše Urbana a dalších. Jen je Bogdan Suceavă mnohem političtější, ve smyslu aktuálním, zatímco čeští mainstreamoví autoři se světu současné české politiky či obecně fungování moci povětšinou spíš vyhýbají.
Jistě by bylo možné zabývat se touto knížkou z hlediska srovnání rumunské a naší postkomunistické společnosti, které mají velkou řadu společných rysů. Zajímavé jsou také úvahy Bogdana Suceavy o rumunské národní povaze, která je podle něj maximálně přizpůsobivá naprosto čemukoliv.
„Senátor pokračoval: ‚Žijeme v době, kdy se v Rumunsku mění politické paradigma. Jako koťata, když se jim otevřou oči. Jsme politicky vzato v situaci, kdy se teprve učíme vidět.‘
‚Politické paradigma u Rumunů se měnilo ze dne na den už od svatého apoštola Ondřeje. Na to se dá spoléhat,‘ poznamenal Vespasian obřadně.“
Rumunská přizpůsobivost a letargie je ale přerušovaná naprosto nevypočitatelnými a značně prudkými výbuchy emocí. A jeden z takových poryvů zachycuje také tato knížka. V jeho středu je postava vizionáře, proroka, některými svými věrnými označovaného dokonce za Mesiáše, což on sám ovšem odmítá.
Vztah Rumunů k věcem duchovním je zcela jiný než náš. Alespoň podle knížky Bogdana Suceavy – a není důvod mu v tomto směru nevěřit. Jednak jde o zcela jiný vztah k církvi jako k instituci, která má v tamější společnosti velkou důvěru a prestiž, jednak o vztah k duchovním vůdcům a vizionářům nejrůznějších směrů, kteří dokáží lidi strhnout, ovšem nikoliv dlouhodobě. Takoví už podle Bogdana Suceavy Rumuni jsou, totiž že jejich dlouhodobou důvěru má pouze pravoslavná církev, armáda a policie. O policii se v této próze píše hodně. Ta je v Rumunsku doslova všude.
Nicméně knížka S bubnem na zajíce chodil není sociologickou nebo politologickou studií, ale literaturou. A pokud jde o literaturu, jedná se o text v zásadě nepříliš pozoruhodný. Jen nebýt začátku, který tolik slibuje a je opravdu dobře napsaný. Jak ve vynikajícím vylíčení celkové atmosféry Bukurešti devadesátých let dvacátého století, tak v dalších rovinách. Třeba v krátkých, přesných, vtipných a fantazií prodchnutých charakteristikách postav, které je vzhledem k jejich stručnosti možné přiblížit citáty:
„Tou dobou se na učitelovu víru obrátil i Maxmilian, muž vnímající ultrazvuk. Dokázal zjistit dvanácterníkový vřed podle zesíleného zvuku střev ve zvukových tóninách, jež obyčejný smrtelník nedokáže zachytit, ale jeho vynález mu ministerstvo zdravotnictví nikdy neuznalo, protože překladatel neměl odpovídající odborná studia.“
„Stařec přezdívaný Svatý Petr bydlel někde tam, kde se křižuje Polská s Eminescovou, v tajné podzemní skrýši, připomínající protiválečné podzemní kryty, skrýši, o které kromě pár zasvěcenců nikdo nevěděl, a tam měl mít údajně největší knihovnu v Bukurešti. Říkalo se o něm, že to všechno přečetl, a od té doby, co kvůli tolika knihám už nemá ve svém suterénu kde hlavu složit, přespává porůznu na ulici. Byl to zvláštní prostor, tenhle suterén, rozvětvoval se do kanalizace a každý kout byl plný složek, knih bez přebalů, fotokopií, zapomenutých vydání, vesměs pocházejících z pera mnoha, přemnoha obskurních autorů, o kterých nikdo nikdy neslyšel, jako by jeho knihovna tvořila věrohodnou alternativu celého vesmíru.“
Bohužel autor s postavami dál nepracuje, na některé z nich zcela zapomíná, jiné vodí svým textem jako čím dál papírovější loutky. Že by to byl záměr a autor tím chtěl ukázat, jak rumunská povaha, včetně povahy prozaika, po oslnivém výbuchu emocí upadá do letargie, že by chtěl ztvárnit, jak typickému Rumunovi přestává záležet na práci, pro kterou v nadšení vzplanul? Anebo vlastní národní povaze pouze podlehl? Anebo šlo o pouhou náhodu, díky které se mu působivý úvod textu vydařil? Či autor myslel na „průměrného“ čtenáře a po umělecky přesvědčivém začátku úmyslně zavesloval do vod komerce?
Vycházím z jediného titulu u nás přeloženého, jistě by někdo, kdo se současnou rumunskou prózou zabývá soustavně, mohl srovnávat s dalšími publikovanými texty Bogdana Suceavy. Většinou se ale překladatel snaží pracovat na „nejlepší“ knížce u nás dosud neznámého autora, ač posouzení onoho „nejlepšího“ je samozřejmě relativní. Vzpomínám si na svůj velmi dobrý dojem z prózy Simion Výtažník současného rumunského autora jménem Petru Cimpoeşu, které byla u nás udělena hlavní cena Magnesie Litery, což k ní přitáhlo slušnou pozornost. Knížka je to humorná s vizionářsko-duchovním rozměrem, tedy v mnohém blízká próze S bubnem na zajíce chodil (viz také ukázku z tohoto románu v KN 41/2014). V překladu Jiřího Našince, který přeložil i knížku Bogdana Suceavy, pak vyšla na základě ohlasu Simiona Výtažníka další próza od Petra Cimpoeşu nazvaná Christina Domestica a lovci duší. Byla to ale hrozná pitomost.
Žádný autor ovšem nepíše jen a jen dobré prózy. Otázka spíš je, zda se k nám z Rumunska nedostávají v překladech současné prózy autoři odpovídající českému prozaickému mainstreamu – Haklovi, Hájíčkovi, Urbanovi, Vieweghovi, Balabánovi. Před pár lety mi básník a prozaik Pavel Řezníček říkal, že Jiří Našinec chystá překlad jeho básní do rumunštiny. Už nevím, už jsem zapomněl, jak to nakonec dopadlo, zda knížka v Rumunsku vyšla. Určitě bych ale velmi přivítal, kdyby v češtině vyšlo v překladu z rumunštiny dílo tvůrce natolik originálního, jako je Pavel Řezníček.
Bogdan Suceavă: S bubnem na zajíce chodil. Přeložil Jiří Našinec. Paseka 2014.