Počteníčko: Pověz mi, jak žijete

Vykopávky v Tell Braku, Agatha Christie první zleva. Foto Penn Museum

Slavná autorka detektivek Agatha Christie popisuje v knize Pověz mi, jak žijete archeologickou výpravu do Sýrie, kterou podnikla ve třicátých letech se svým druhým manželem Maxem Mallowanem.

Dochází k různým drobným komplikacím. Čtyři muži jsou propuštěni pro neustálé rvačky. Alawí a Jahjá se pohádají a nemluví spolu. Zmizí jeden z našich domácích koberců. Šejch je tím velice pohoršen a svolá kvůli tomu zasedání soudu. Máme to potěšení přihlížet z dálky. Kruh bíle oděných bradatých mužů sedí venku na pláni s hlavami u sebe. „To aby nikdo neslyšel tajnosti, co si tam povídají,“ vysvětluje Mansúr.

Následující proces je typicky východní. Šejch přichází za námi a ujišťuje nás, že se o všechno postará a koberec že dostaneme zpátky.

Stane se však jen to, že šejch zbije šest svých úhlavních nepřátel a několik dalších pravděpodobně vydírá. Koberec se neobjeví, zato šejch má tu nejlepší náladu a je dokonce i při penězích.

Abd as-Salám přichází potají za Maxem: „Já vám můžu říct, kdo ten koberec ukradl. Byl to šejchův švagr, ten jezídijský šejch. Je to moc špatný člověk, ale má hezkou sestru.“

Abd as-Salámovi zasvítí oči vyhlídkou na pěknou malou perzekuci jezídiů, ale Max prohlašuje, že koberec musíme odepsat jako ztrátu a že už s tím nebudeme nic víc dělat. „Napříště,“ praví Max a dívá se přísně na Mansúra a Sabrího, „je třeba dávat lepší pozor a koberce se nesmějí povalovat venku na slunci.“

Další nešťastný incident – přijdou celníci a přistihnou dva z našich dělníků, jak kouří cigarety pašované z Iráku. Ti dva mají zvlášť velkou smůlu, protože pašované cigarety tu kouří ve skutečnosti dvě stě osmdesát mužů (kompletní sestava na naší výplatní listině). Důstojník od celníků žádá Maxe o rozhovor. „Je to těžký přečin,“ tvrdí. „Nezatkli jsme ty muže ve vašem výkopu ze zdvořilosti k tobě, chawádžo. Nedělalo by ti to čest.“

„Děkuji vám za vaši laskavost a ohleduplnost,“ odpovídá Max.

„Navrhujeme však, abys ty dva potrestal sám a propustil je bez výplaty, chawádžo.“ 

„To by nešlo. Nemohu vynucovat dodržování zákonů v této zemi. Jsem cizinec. Ty muže jsem smluvně najal, aby pro mě pracovali, a sám jsem se jim zase zavázal, že jim za to zaplatím. Nemohu jim tedy odmítnout zaplatit, co si vydělali.“

Nakonec se věc urovná (se souhlasem provinivších se stran) tak, že mužům budou z příští výplaty sraženy dvě pokuty a předány celníkům.

„Inšalláh!“ řeknou muži, pokrčí rameny a vrátí se do práce. Útlocitný Max je k těm dvěma zločincům po celý další týden mimořádně štědrý v bakšiši, takže jsou o výplatním dnu veselí. Nepodezřívají Maxe z dobročinnosti, připisují to nekonečnému Alláhovu soucitu.

 

Podnikli jsme další výlet do Kámišlí. Teď už je to vzrušující jako cesta do Paříže nebo do Londýna. Program byl týž jako obvykle – obchodní dům, roztěkaný rozhovor s panem Jannakosem a zdlouhavé vysedávání v bance, ale tentokrát oživené přítomností nejvyššího hodnostáře maronitské církve, který se tam objevil v celé parádě i s křížem z drahokamů, načesanými vlasy a purpurovou róbou. Max do mě strčí, abych „monseigneurovi“ nabídla židli, což učiním jen neochotně a s výraznými protestantskými pocity. (Poznámka: Nabídla bych za podobných okolností jedinou židli, na níž bych seděla, arcibiskupovi z Yorku? Rozhoduji se, že pokud bych to snad udělala, určitě by ji nepřijal.) Archimandrita či Velký múftí, či co to vlastně je, ji však přijme, uvelebí se na ní se spokojeným povzdechem a mně uštědří blahovolný pohled.

Michel pokouší naši trpělivost na nejvyšší míru, pořizuje svým vrcholně úsporným systémem směšné nákupy. Jde se taky s Mansúrem podívat na dalšího koně a Mansúr, zapálený vášní pro koně, vjede se zmíněným zvířetem přímo do krámku místního holiče, kde si Max zrovna nechává stříhat vlasy.

„Ven, ty blázne!“ zařve Max.

„Je to prima kůň,“ křičí Mansúr. „A mírný!“

V témž okamžiku se kůň postaví na zadní a všichni v holičské oficíně, ohroženi obrovskými kopyty, zalehnou do bezpečných úkrytů.

Mansúra i koně Max vyhodí, pak se vrací, aby ho dostříhali. Všechno, co chce Mansúrovi říct, odkládá na pozdější dobu.

Jdeme na chutný a vybraný oběd s francouzským velitelem kasáren, pozveme několik francouzských důstojníků, aby nás přijeli navštívit, a vracíme se do obchodního domu, abychom se podívali, jakých dalších nehorázností se Michel dopustil. Vypadá to na déšť, a tak se rozhodneme pro urychlený návrat domů.

Kůň už je náš a Mansúr se dožaduje, abychom mu dovolili jet na něm do Čagaru.

Max tvrdí, že domů nikdy nedojede.

Já proto usoudím, že je to výtečný nápad, a přimlouvám se, aby nechal Mansúra na tom koni jet.

„Budeš z toho tak ztuhlý, že se ani nepohneš,“ varuje ho Max.

Mansúr odpovídá tvrzením, že není nikdy ztuhlý, když jede na koni.

Dohodneme tedy, že se Mansúr vrátí domů na koni příští den. Pošta se o den opozdila, takže nám ji bude moci přivézt.

Když jedeme zpátky (v doprovodu obvyklých nepohodlně uložených slepic a lidí), prší. Zažijeme fantastické smyky, ale dostaneme se domů ještě předtím, než cesta ztratí sjízdnost.

Plukovník se zrovna vrátil z Braku a měl spoustu dalších potíží s netopýry. Velmi úspěšné prý bylo jejich odlákání světlem baterky do míst s vodou, jenže tím strávil větší část noci, takže toho moc nenaspal. Pravíme chladně, že my jsme tam žádného netopýra nikdy neviděli.

Mezi našimi dělníky se objevil muž, který umí číst a psát! Jmenuje se Júsuf Hasan a je to jeden z nejlínějších lidí na výkopu. Ani jednou se mi nepodaří přijít na pahorek, abych ho přistihla při práci. Vždycky zrovna skončil s výkopem svého úseku, nebo se právě chystá začít, nebo si udělal malou pauzu na cigaretu. Je na svou gramotnost notně pyšný a jednoho dne baví sebe i své přátele tím, že napíše na prázdnou krabičku od cigaret: „Sáleh Birro se utopil v Džaghdžagze.“ Kdekdo se té ukázce vzdělanosti a vtipu srdečně zasměje.

Prázdná krabička od cigaret se však dostane do prázdného pytle od chleba, pak do pytle od mouky a časem se v tomto pytli vrátí na místo svého původu, do vesnice Hanzíru. Tam si někdo všimne nápisu. Krabičku odnesou k jakémusi učenému muži a ten jej přečte. Okamžitě putuje zpráva do vsi Germájiru, domovské obce Sáleha Birra. A výsledek? Následující středu se objeví početná kavalkáda truchlících, muži, plačící ženy i štkající dítka přicházejí k Tell Braku.

První, koho uvidí, je Sáleh Birro osobně. Spokojeně kope a odplivuje na vymezeném kousku země. Ohromení, vysvětlování – a už se Sáleh Birro, nepříčetný vztekem, řítí s krumpáčem na Júsufa Hasana. Z každé strany se přidá jeden přítel, nahoru přiběhne plukovník a nařizuje jim, aby přestali (marná naděje!), a pokouší se zjistit, co se semlelo.

Max potom zorganizuje vyšetřovací komisi a nakonec vynáší rozsudek.

Sáleh Birro je propuštěn na jeden den, a to a) za rvačku, b) za to, že se nepřestal rvát, když k tomu byl vyzván. Júsuf Hasan musí jít pěšky do Germájiru (čtyřicet kilometrů) a tam všechno vysvětlit a omluvit se za svůj zlotřilý nápad. Dále musí zaplatit pokutu ve výši dvoudenní mzdy.

Ale skutečným morálním ponaučením z této příhody je – jak později konstatuje Max v kroužku svých soukmenovců – jak velice nebezpečná věc je čtení a psaní!

Mansúr, odsouzený špatným počasím k třídennímu lenošení v Kámišlí, se najednou vrací na koni, víc mrtvý než živý. Nejenže se neudrží vůbec na nohou, ale ještě si zkomplikoval trápení tím, že v Kámišlí zakoupil velikou a lahodnou rybu, která se mu při nuceném čekání zkazila. Z důvodů, které nedojdou uznání, ji přivezl s sebou! Ryba je spěšně pohřbena a Mansúr se uchyluje se sténáním na lože a tři dny ho nikdo neuvidí. My se zatím těšíme z inteligentních služeb Sabrího. 

Přeložil Dušan Zbavitel.