Nezávislý experimentátor slova a obrazu
Před devadesáti lety se narodil Ladislav Novák.
Mezi našimi tvůrčími osobnostmi druhé polovice minulého století má místo v popředí Ladislav Novák (4. 8. 1925 v Turnově – 28. 7. 1999 v Třebíči).
Nezávislou básnickou a výtvarnou tvorbou vešel do evropské kultury a zaujal v ní pevné postavení mezi neklidnými experimentátory slova a obrazu. Překládal z francouzštiny a němčiny, přes třicet let byl středoškolským profesorem pro předměty čeština a dějepis.
Převážnou část díla uskutečnil na Vysočině, v Třebíči, kterou miloval. Na více místech tvorby ji jmenuje a o sobě napsal v závěru jedné z básní, že je Ladislavem Novákem z Třebíče. Současně však se k ní vytrvale vymezoval jako k maloměstu, v němž mu nebylo porozuměno, kde byl z nepochopení dokonce vysmíván. Jeho pozoruhodné individualistické dílo bylo a namnoze zůstává obdivováno stejně založenými uměleckými přáteli a informovanými příslušníky vpravdě kulturní veřejnosti. Předešlý režim Novákovu tvorbu ignoroval a po srpnu 1968 ji přímo proklamativně odmítal. Široké pozornosti galerií a nakladatelských domů se jí dostalo teprve po listopadu 1989. V zahraničí, především v Itálii a Francii, se však prosadil už v polovině šedesátých let.
Dějepisec a češtinář
Po maturitě na gymnáziu v roce 1944, kdy byly zavřeny vysoké školy, se krátce učil jirchářem v továrně, jejímž spolumajitelem byl jeho otec. V letech 1945–1950 studoval češtinu a dějepis na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Absolvoval diplomovou prací Rým a asonance v díle Vítězslava Nezvala. Třicet pět příštích let, až do penzijního věku, byl středoškolským profesorem.
Po příkladu přítele Jiřího Koláře užíval ve výtvarné práci nejdříve metodu koláže, pak topologické kresby, ještě později propadl alchymáži. Ta je podmíněna chemickým narušením nebo úplným zrušením vizuálního sdělení převzaté obrazové reprodukce či tištěného textu. Druhou svou stěžejní techniku nazval froasáž. U ní je výchozím prvkem čistý list papíru zmačkaný umělcovou rukou. Po narovnání a potření ředěnou tuší zůstává v ploše papíru síť zlomů a linií, v nichž lze identifikovat a interpretovat rozmanité obrysy. V osmdesátých letech dospěl k veronáži, což je obměna imaginativní techniky dekalku nebo rozmyté tuše, k jejímuž autorskému označení Nováka inspirovala láska k Veroně, kde vytvořil první listy tohoto druhu. V závěru života byl s převahou zaujat technikou lité tuše.
Měl osmdesát autorských výstav (první v roce 1965 ve Špálově galerii v Praze), z nich tři desítky v zahraničí. Byl zastoupen v prestižních expozicích (Česká kresba 20. století v Centre G. Pompidou v Paříži, Bienále v Benátkách v roce 1986, ad.). Měl samostatné výstavy (v časovém sledu) v Modeně, Paříži, Štrasburku, Curychu, Turíně, Miláně, Norimberku, Amsterodamu, Veroně, Neapoli, Kolíně nad Rýnem, Boloni a jinde.
Experimentální básník
Od druhé poloviny padesátých let se věnoval básnické tvorbě. Experimentoval se slovem a formou, později také se zvukem. Psal zvukomalebné básně, tzv. spečené texty, vzniklé škrtáním a přesmyčkami cizích textů, ironicky narušoval různé původní texty. Vydal dvanáct knih básní, experimentální poezie a básnických próz (některé vyšly v překladech do francouzštiny, italštiny, němčiny a angličtiny): Pocta Jacksonu Pollockovi (1966), Závratě čili Zdoufalství (1968), Deset interpretovaných kreseb (1968), Textamenty (1968), Receptář (1992), Bouřková mračna (1993), Zámostí (1994), Proměny pana Hadlíze (1995), Zapomenuté básně (1996), Píseň o Acnavi (1997), Osm básní pro Acnavi (1997), Má posedlost (1998). Dvě díla, Neztracené básně a Malý slovník naučný, vyšla po autorově smrti.