Počteníčko: Hongkong
Dojmy českého cestovatele Slavomíra Strnada z Hongkongu devadesátých let, kdy se britská kolonie připravovala na přechod pod čínskou správu.
Přišlo mi také na mysl, jaké by bylo tady žít. V tom moři Číňanů se vyrovnat s jejich stylem života, jejich mentalitou, jejich vztahem k cizákům, zvyknout si na čínskost všeho okolo, neboť je to jejich země a životní styl, ať už vlaje na stožáru vlajka jaká chce. A začal jsem se ptát. V Hongkongu je koho se zeptat.
Tak se tady třeba ocitnete (vyprávěl mi jeden západní cizinec) s pracovní smlouvou velké korporace na tři roky, na celé dlouhé tři roky! Finanční podmínky vynikající, řada dalších hmotných výhod navíc. První dny si připadáte jako v ráji, starosti neexistují. Přesněji řečeno – ještě se nedostavily. Ony přijdou, jen málokdo jim unikne. V téhleté nádherné kolonii jste svým způsobem jako v kleci, jako v ghettu. Zdrcující většina dočasných západních obyvatelů Hongkongu není na zdejší životní styl a konfrontaci kultur vůbec připravena. A je to šok. Jazyková bariéra je dokonalá, s výjimkou omezené maloobchodní sítě pro turisty na frekventovaných ulicích je to s angličtinou slabší. Zakořeněný rys čínské mentality – povědomí sounáležitosti k Říši středu – projevující se zvláštním druhem přehlížení nebo ignorování (bílých) cizinců, zdejšími hongkonžskými Číňany obzvlášť propracované, na náladě nepřidá, a tak jste najednou nejistí, znechucení až zoufalí a začnete se točit v kruhu osvědčených známostí – přítel, rodin známých a kolegů, cizineckých klubů a spolků. Ti všichni jsou na tom stejně, někteří i hůř, a tak jste jen dalšími oběťmi mentality ghetta, z něhož, jak se zdá, je jediný únik – vypršení vaší smlouvy.
Ale dá se s tím hnout, jak dokazuje slušná část evropských usedlíků: začali se učit čínsky, alespoň mluvit, když už ne číst. Aktivně se zajímají o své okolí a pracují v dobročinných spolcích nebo náboženských sdruženích. Tam je styk s místními snazší a přirozenější než v obchodech a na ulici. A pomalu se začnou zajímat o Číňany samotné, o jejich dějiny, o jejich mentalitu – proč jsou asi takoví, jací jsou. A to už si usedlíci zvenčí sundávají brýle mámení vlastní národnostní či rasové dokonalosti a nadřazenosti.
Proti hrstce cizinců jsou honkonžští Číňané oceánem. Na cizince se dívají různě, snad nikdy jako na sobě rovné. Pro ně jsme my ze Západu prostě „gwei-lo“ (kuej-lu), cizí barbaři. To není míněno ve zlém, ale spíš jako druh zakořeněného odporu či vzdoru proti cizí nadvládě. Těch zhruba 150 let bílé vlády, byť tolerantní a místy velkorysé, a způsob a okolnosti získání moci, to je pro hrdé Číňany něco, co jim nikdo nevypudí z hlavy. Hongkong je na rozdíl od jiných Čín místem, kde obchodování a výroba, či docela obyčejná horečnatá výdělečná činnost, je hlavním a zdaleka nejrespektovanějším smyslem života a kde hmotný a finanční úspěch je nejvyšším cílem lidského snažení. A tady Číňané se svou pílí, živenou konfuciánskou etikou práce, a nenápadnou živelností excelují.
Jsou tu silné a bohaté cizí a nadnárodní společnosti a banky a patří ke špičkám, ale většina těch opravdu špičkových firem je čínská. Jsou tu velice bohatí cizinci, ale ti nejbohatší jsou zase Číňané. Docílit nejvyššího úspěchu se dá jedině penězi. Politika? Ta byla celou dobu v britských rukách, vždyť to byla „jen“ kolonie. Intelektuální úspěchy a umění? Kromě cizích umělců hostujících zde pár dní je to popelka. Aristokracie? Ale kdepak, jako Číňan jste se přece nemohl stát pravým britským lordem. Takže zaplať pánbůh, že jsou tu ty peníze. A byznys.
Finanční úspěch se dá dokázat nebo vyjádřit všelijak. Třeba tím, jak vysoko bydlíte na kopci. Doslova. The Peak, Victoria Peak, je prestižní rezidenční oblast, hlavně tady, na jižních březích ostrova Hongkongu, bydlí bohatí. Dům úplně na vršku a těsně pod ním – to mluví samo za sebe. Musí to být vila, ne činžák. Důležitá je i velikost domu a to, zda má zahradu, která je už sama o sobě pěkný kapitál. Z vrcholu Victoria Peak je nádherný výhled a je tu čerstvý vzduch, hodně zeleně a slunce po celý den.
Bohatství se dá předvést i jinak. Manželé Chowovi, advokáti, se rádi honosí svými dvěma Rolls Roycey. Pan Kai-hong Chow má jen nadmíru nablýskaný model Zlatý fantom, zato paní Brenda jezdí svým Stříbrným stínem celým přestříkaným na růžovo, s růžovým čalouněním a se šoférem v růžové uniformě. Pochopitelně že ona sama jede v růžové kožešině.
Když z vršku sestoupíme níž k severu, k městu, dostaneme se přes vrchní zelenou třetinu, kde se nesmí stavět (hrozí sesuv půdy), do středního pásma a k výše postavené části střední společenské vrstvy, k luxusním věžákům s podzemními garážemi a soukromou hlídací službou. Tady je hodně cizinců, ale také dost bohatých Číňanů. Čím níže, tím více Číňanů přibývá, přes činžáky středních vrstev, stále ještě na svahu, až po staré činžáky dole v rovině severního břehu ostrova, až po domy neurčitelného stáří a nepopsatelných barev, také se zahradami – zvíci necelého čtverečního metru balkonu, napěchovaného květináči s rostlinstvem. A čím níže, tím menší rozhled, více hluku a špinavější vzduch. Tady jsou úzké ulice, uzoučké uličky, průchody, schodiště. Tady, od Wanchai přes Western až po Kennedy Town, je až na obchodní část Central všechno jen stará zástavba s Číňany nejrůznějšího věku, vzezření i povolání.
Ta spousta lidí a jejich činnost, obchůdky, dílničky, hospody, skladiště, to neustávající hemžení neprobíhá pochopitelně potichu. Hluk a rámus je určitě výraznou charakteristikou Číňanů v davu a při činnosti. Nejen jejich práce, ale i hlasitý hovor, třeba i přes půl ulice, řvoucí rádia a magnetofony, to zas hlavně z vyšších pater, troubící auta, to je všeobjímající nesouzvuk, proti kterému jsou Číňané, jak se zdá, úplně imunní. Evropan by v tom nemohl delší čas setrvat, docela určitě by se zbláznil. Naplno řvoucí televize v jednu hodinu po půlnoci není považována za nic nezdvořilého či bezohledného. Nezdvořilé by bylo jít si stěžovat.
Číňané v Hongkongu ke svému životnímu prostředí úplně neteční nejsou. Spíš to nedávají znát. On se ten stav nadměrného vzrušení denního života a napětí v práci i doma stejně uvnitř střádá. Ne vždy je z toho popadne amok, mají takové své tlakové záklopky, které se najednou otevřou, tlak zasyčí, a zas je na nějakou dobu klid. Ty záklopky jsou docela prosté – zajdou do kina na kung-fu a vžijí se do role hrdiny, který holýma rukama rozseká celou menší armádu. Nebo vezmou kanárka s klíckou, odejdou do hospůdky, zavěsí ho vedle ostatních jeho kolegů a poslouchají koncerty kanářích smíšených sborů, popíjejí čaj a pokuřují. Dá se zajít se známými do čajovny na zákusky a nebo pravidelně cvičit v parcích gymnastiku tchaj-ťi-čchuan, což nejsou spartakiádní ani sokolská prostná, ale systém vláčných, většinou pomalých pohybů, spíš s psychickým než fyzickým efektem.
Stejnou záklopkou může být i absorpce do fatalismu s kontrastní příměsí optimismu, že ono zase bude dobře, určitě. Kontrast dvou protipólů není pro Číňana neřešitelným problémem, ale naopak dvěma nutnými prvky, pulzujícími ve snaze zachovat rovnováhu, neboť rovnováha, harmonie, je ideálem vnitřního žití.
Ve všech starých zástavbách jsou životní podmínky našima očima katastrofální. Rodina o pěti až dvanácti členech obývající jednu jedinou místnost a dělící se o kuchyni a záchod se všemi partajemi na patře není jevem mimořádným. To je pouze ten druhý, skrytý význam úředního výroku, že „většina obyvatelstva kolonie se soustředí na pouhé desetině plochy“. Tady je teprve vidět, co to je, když polovina obyvatel žije na severní straně ostrova Hongkongu a v Kowloonu. Na osobu tady připadá 0,8 m2! Stavět se sice může v New Territories (730 km2), ale ani tam není dost vhodné půdy. Kromě úrodných polí je tam až příliš kopců a svahů.
Pokud se do místnosti vmáčkne vícečlenná rodina, tak je to dobré, co mají ale dělat staří a opuštění lidé? Jsou i tací, které jejich děti nebo příbuzní prostě vyšoupnou na ulici, aby se o ně postaral někdo jiný. Stalo se to v 80. letech 93leté babičce a 75letému dědečkovi, jejímu synovi. Postaral se o ně nakonec americký misionář. To ovšem není typicky čínské, je to velice nečínské a nekonfuciánské, ale je to hongkongské a kantonské – hamižnost a honba za zlaťáky nezná bratra. Ani otce či babičku. V Hongkongu státní penze až do roku 1999 neexistuje, a pokud se děti podle tradice o rodiče nepostarají, nezbývá jim, než žít z nuzné podpory a v domech opuštěných důchodců. Celá třetina penzistů žije v Hongkongu samostatně a tři čtvrtiny z nich ještě velice chudobně až mizerně. Má se za to, že tu je asi 40 budov, ve kterých žijí chudí penzisté jako podnájemníci ve velkých bytech, kde jsou jednotlivé místnosti až do stropu vyplněny patrovými lůžky, spíše kotci chráněnými drátěným pletivem a na zámek, aby se neztratilo ani to málo, co těm chudákům zbývá.
Není vyloučeno, že alespoň jeden z těch mnoha domů opuštěných penzistů leží poblíž jedné z hlavních ulic Centralu, ústřední čtvrti Hongkongu, kde panuje živý automobilový provoz. Ulice jsou přeplněné, statisticky připadá na každý vůz pouhých 3,7 metru ulice, což ale nebrání čínským boháčům koupit si ten nejdražší a údajně nejlepší vůz světa – Rolls Royce, a jet s ním třeba zrovna kolem domu opuštěných důchodců. V poměru k délce silniční sítě a k počtu obyvatel má údajně Hongkong nejvyšší počet těchto aut na světě. Z oněch 1220 vozů značky Rolls Royce v Hongkongu registrovaných (a pořád jich přibývá) je každý den přece jen pár vidět. I pozlacených exemplářů tu běhá několik. Vlastnit Rolls Royce je pro čínského hongkongského boháče korunovací jeho úspěchu. Zástupci Mercedesu, Jaguara a podobných firem si ale zoufat nemusí, pořád je tu ještě dost bohatých, kteří si Rollse dovolit nemohou.
Slavomír Strnad: Čínští tygři, čínští draci. Votobia, Olomouc 2001.