Lampy hvězd a lampy piv, jedna paráda!
V poslední sbírce básnických povídek Městečko pod lesy dokazuje Petr Motýl, že je stále v nejlepší literární kondici.
Doyen současného surrealismu Pavel Řezníček před časem napsal báseň Motýl to má spočítáno. Letos jednapadesátiletý básník a spisovatel Petr Motýl si naštěstí stojí zcela v protikladu k výše zmíněnému názvu Řezníčkovy básně: je velmi pilný, což u tvůrce s citem pro jazyk a příběh, jakým Motýl disponuje, musí čtenářská obec kvitovat s povděkem. Během posledních dvou let vydal čtyři nové knihy. Po sugestivní próze Perníková chaloupka, mapující drogovou scénu na Ostravsku od konce sedmdesátých let do půlky let devadesátých minulého století na základě vyprávění vařiče pervitinu Romana Pechy, se vrátil k poezii a v edici Motýlsobě vydal v jednoduchém, avšak příjemném kapesním formátu básnickou trilogii. Zatímco první dvě sbírky Zlatý potok a Plyn se nesou hlavně v duchu drobných meditativních jednohubek, mnohdy upomínajících na japonská haiku, jeho čerstvá novinka Městečko pod lesy je zcela z jiného soudku, s trochou nadsázky se možná dá říci z pivního sudu.
Šedesátka básnických povídek byla napsána v letech 2001 až 2007 a je komponována tak trochu v podobném duchu jako Spoonriverská antologie. V té však promlouvají mrtví o svých životech, zatímco Motýlovi hrdinové či spíše antihrdinové jsou většinou dosud živí, ačkoli si o nich na základě jejich chování můžeme myslet, že jsou mrtví už zaživa. Místo Spoonriveru se ocitáme v Heřmanově Městci na Pardubicku, ponejvíce v hospodských zařízeních Eden a Beránek. Právě zde se dozvídáme o existenci těchto rázovitých figurek.
Pozoruhodným případem je třeba Richard Ševců:„hospodský v Kostelci co bije hosty“, v dnešní době vskutku zvláštní přístup, jak přilákat zákazníky: „pětadvacetiletej kluk co cvičí bojové sporty / k ránu nastoupí na Štěpána co je pět let v důchodu / nebo na Milana skrz kterého vidíš proti světlu“. Hostinec Beránek má zase jiného kadeta, jak zjistíme z básně Štípač: „džíny a džíska / vlasy po prdel / jeden rok knírek / a druhý rok fousy až na lícní kost / – / vrchol jeho humoru a přeširokého štěstí/ štípne chlapa skrz džíny až chlap povyskočí bolestí/ a to je radost / která mu stačí na celý zbytek večera“. O manželce Milana Rédla se dozvíme: „vem si jako ta moje / šuká jako Zagorová / ale vařit se za dvacet let nenaučila / to už je snad za trest nebo co / víš jak se já rád nažeru“. Když jsme u žen, nelze nevzpomenout na Jitku Dohnálkovou, která pracovala na chirurgii v Pardubicích a „byla veselá v rozkroku / to se jejímu manželovi pak už moc nelíbilo / – / a ona čím dál víc chlastala / tak ji z nemocnice vyhodili“. Také pokladní jménem Andrea měla celkem pestrý život: „u pokladny jenom v rozepnuté vestičce / ze které vypadnou kozy i s bradavkami / když zvonek cinkne Andrea se předkloní / – / Andrea pravidelně píchala / se třema chlapama z Městce / všichni byli ženatý co s tím / – / tak se odstěhovala do Prahy“. Seznámíme se i s několika lokálními malíři, většinou alkoholiky, jak jinak, a sběratelem obrazů, který opíjel autory, aby pak kradl jejich díla, z nichž následně sestavil slavnou sbírku, již v závěru života věnoval městu. Nechybí ani neúnavný plešatý milovník okresního formátu či střelba v Beránku, naštěstí oběť s prostřeleným břichem útok přežije, takže střelec sem může klidně dál chodit na pivo, vlastně se nic nestalo. V básni Skryté krystaly zas bývalý bachař pardubické ženské věznice vzpomíná na „spoustu nadrženejch mladejch Cikánek / no řikam ti / tam kámen šukal cihlu / a platili dobře“.
Básně jsou to většinou drsné, naturalistické, vzniknuvší zřejmě z matérie odposlechnuté v hospodských zařízeních. Pochopitelně se však nejedná o pouhý přepis. Motýlovy postavy jsou prostě lidé z masa a kostí, byť často bez mozku, ale tak už to na světě chodí. Občas tu dokonce probleskne i poetický moment, třeba v závěru básně o líném instalatérovi jménem Olda Nadrchal: „a pokoj a mír pokládá dlaň na svět / na tichý večer na konci vsi / lampy hvězd a lampy piv“. Závěr sbírky je celkově poněkud umírněnější a v poslední básni Podletí už maloměstské figurky se svým primitivním slovníkem a životem chybí úplně, což vlastně ani nevadí. Každopádně Petr Motýl to stále nemá spočítáno a ještě dlouho mít nebude. Jeho nová sbírka je v zatuchlém rybníku současné české poezie, oscilující mezi bezduchými epigony Motýlových generačních souputníků Borkovce a Hrušky a tzv. angažovanou poezií nové levice, velkým oživením a ukázkou gruntovního přístupu k poezii a velkého kumštu. Řečeno s okřídleným úslovím další postavy knihy, starého mládence, věčného kutila a tabakisty Míry Doubravy, Motýlova nová kniha je prostě „jedna paráda“!