Mária Finošina je těhotná!

Obrázek nebo fotografie#14813

Fejeton o tom, jak se zachránit před horkem.

Můj tatínek by se asi zbláznil radostí, kdyby se měl jako já dnes: vstávám kolem půl sedmé a po nezbytné ranní hygieně snídám – u televize. Zhruba hodinku. Protože nechci umřít jako občan druhé kategorie, chci se tu angličtinu už konečně doučit (sic!), pouštím si k tomu snídání zpravidla tyto kanály (z těch tří set zhruba, které z ní vytékají): RUSSIA TODAY, CNN, BBC a DEUTSCHE WELLE + TEL AVIV NEWS, AL JAZEERA, NHK (Japonsko) a CCTV, což jsou Číňani. A někdy i ПЛАНЕТУ nebo РОССИЮ 24, abych oživil nejen svou školní ruštinu; kdybych chytil Kijev, pustil bych si do hlavy i ten.

Můj tatínek za války poslouchal pravidelně Londýn a Moskvu s uchem přilepeným na svém škrčícím, protože rajchovými rušičkami neustále rušeném rádijku. Tesličce. Jeden z mých prvních dětských vjemů: pod našimi okny v čerstvém sněhu mokvají cizí šlápoty – nad nimi se sklání můj tatínek, rozčilený a bledý; bodejť, když za poslouchání cizího rozhlasu byl tehdy koncentrák.

Takový způsob poslechu se pak dlouhá léta u nás opakoval, akorát Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC, někdy i Vatikán, tatínkovi nahradily tu Moskvu. Až do své smrti v roce 1982 byl tatínek tedy jakž takž v obraze: škrčícím, režimními rušičkami rušeném…

Já rádio moc neposlouchám, jsem spíše „(tele)vizuální“ typ. Nota bene, když mediátoři celého světa už dávno zjistili, že se třeba o výskytu kurdějí na Zlínsku posluchači daleko radši dozvědí z ústeček krásné Anety Savarové, natož pak z úžasných „svodidel“ Lucie Borhyové!, než kdyby jim tu hrůzu líčil nějaký trapně zarostlý bezbradý plešoun. A tak ty krasavice některá televizní studia patřičně zneužívají. RUSSIA TODAY je v tom asi nejdál. Zpravodajství z moskevské redakce obstarávají dobře živení třicátníci, kdežto svět vymetají krásné holky. Paula Slier se potí v Izraeli – svoje krásné kučery ničí si často pod přílbou, když se něco semele v Gaze třeba, což je co chvíli, něžná Polly Boiko se pohybuje mezi migranty v Calais a s Márií Finošinou už vymetli kdejaké arabské jaro. Co ta křehká holčina už musela vidět (a cítit) mrtvol!, říkám si někdy; vždyť už byla v Sýrii, v Egyptě, v Libyi, nedávno se ještě schovávala po sklepech v Doněcku… Takže teď mám radost, že natáčí se štábem RT na Floridě, a už je tak v sedmém měsíci, takže se jim na to asi brzo vykašle – a bude na mateřské!

A co mně tyto povrchní exkurze do světa dávají? Že někdy dávám za pravdu větě, kterou kdysi prohlásil náš pan profesor kreslení na umprumce po zhlédnutí našich ročníkových kreseb: Jeden za všechny – a všichni za hovno!

Když si člověk probírá různá zpravodajství ze světa, zdají se mně často nejobjektivnější, pokud nedojde u nich k nějaké katastrofě, v CCTV. Poslední dobou však vysílají hodinové pořady „Africa live“ s africkými korespondenty i hlasateli. Proč asi? V NHK prezentují nejčastěji japonskou techniku a módu pro karkulky, ale mají i mírumilovné pořady, jako třeba People to people, kdy bratru 10–15 lidí z celého světa v půlkruhu debatuje o svém vidění naší planety. Krásné bývají jejich Cesty po Japonsku. Dnes jsem viděl jednoho farmáře z dědiny od Tokia, jak v bílých gumákách chodí po kravíně a rukama v bílých rukavicích hněte prsť – a fotografovi zakazuje vstup v botách na trávu na svém pozemku, kterou bude nazítří kosit; kvůli možnému zanesení bakterií, jež by pak nemusely jeho kravám chutnat. AL JAZEERA je pochopitelně zaměřena na Arabský poloostrov a blízké okolí, někdy silně protiizraelská, ale viděl jsem tam i nádherný pořad o židovském intelektuálovi, který má za ženu Arabku, žijí spolu u Golanských výšin v obrovském obytném přívěsu a on navštěvuje jak své arabské sousedy, tak často kolegy na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Jeden čas jsem sledoval i TELAVIVSKÝ zpravodajský kanál, který podával svědectví zejména o životě židovských komunit. Bylo to velice zajímavé. Co mně vadilo? Že každý šot byl ohraničován hudebním šokem, abych si ho jó pamatoval. A z rubriky CULTURE jsem se dozvídal i tak zásadní zprávy, jako že byl ve Francii oddán mladý mužský pár – a týden na to: jak tráví své líbánky v Izraeli. Krátce po Majdanu byl tento channel pronajat Ukrajině a teď, jako by se Rusům chtěli mstít ještě víc: kdykoliv si na něj přepnu, tehdy vysílají pitomé skeče a scénky v ruštině doprovázené diváckou ohlasovou konzervou. BRR. O CNN, BBC a DW jen krátce. V DW občas sleduji Quadrigu a Euromaxx. Quadriga je diskusní pořad většinou o evropských problémech a německé angličtině se dá docela rozumět, ten druhý upozorňuje hlavně na kulturní kuriozity. V CNN, všimněte si, jako by záleželo spíš na tom, jak velké mají moderátorky či moderátoři brady, a jejich zpravodajství se tomu podobá; je bryskní, rázné, a týká se hlavně katastrof, anebo prezidentských kandidátů na trůn v Bílém domě; to se tam teď drbe pořád. BBC, jak všichni víme, je stanice seriózní, hlasatelé i hlasatelky většinou staršího vydání, kromě jedné Elisabeth, která byla ovšem ještě nedávno zaměstnána v redakci Russia Today (!), na niž jsem se tam dívával jako na kuriozitu. V BBC je to asi normální, tam i ekonomický zpravodaj přehrává, prská, šklebí se jak Mr. Bean a ta Elisabeth je na tom podobně. Ruská zpravodajství moc rád nemám. Jejich hlasatelky jsou sice rovněž něžné a křehké, ale ta jejich „pronunciation”! Takže ty ruské hlasatelky, aby jim asi neslezl ze rtů ani lesk, aby vypadaly pořád jak nastěnky, trousí zprávy nápodobně, jako by pro Ivánka; ale už ve škole jsme se učili, že nuda od nudy pojde.

Йсем зр§дце п§т» колониста (promiňte, opravoval jsem název ruské čtyřiadvacítky a zapomněl jsem přepnout na značku CS) – jsem tedy zrádce nebo „pátý kolonista“, když poslouchám i ty Rusy? Když chci být v obraze?

Nedávno jsem se dočetl, že synek herce Potměšila je v Londýně co chvíli a Brno je pro něho už spíš exotika. Co je, nebo by měla být tedy pro našince vlast? Cizími obchodními řetězci a cizími podnikateli prošpikovaná rodná hrouda, anebo globus, kulatý, těžko uchopitelný? Jehož problémy na nás tak dorážejí… Pro něž má kdekdo jasné radikální řešení…

Já ale spíš věřím v ta pomalá. Jedno jsem například zahlédl na tekoucí liště při Hydeparku na ČT 24: „Mír na Blízkém východě nastane, až budeme všichni jezdit elektromobily.” A Ehud Olmert, bývalý starosta Jeruzaléma, kdysi na otázku, co by mohlo přispět k uklidnění situace mezi tamním arabským a židovským obyvatelstvem, prohlásil: „Nasázet více stromů do ulic.”

Ropa, hlavní zdroj současných válek (dříve hřebíček či skořice), nebude už potřeba… A není, jak i my v těchto vedrech zjišťujeme, nad útěšlivý stín nad hlavou, že jo.