Symbolismus a další výtvarné vize belgického umělce
Ještě do konce tohoto týdne, do neděle 30. srpna, je v pražském Domě U Kamenného zvonu možné navštívit výstavu představující tvorbu belgického tvůrce Jeana Delvilla (1867–1953). K vidění je tu i řada děl českých výtvarných umělců z přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Výstava U Kamenného zvonu je za prvé objevná. Jean Delville se po dlouhých létech, kdy byl umělcem spíše zapomenutým, představil první velkou retrospektivou svého výtvarného díla ve své rodné zemi v roce 2014. Z této přehlídky vychází i pražská výstava, na níž se Jean Delville poprvé po dlouhém opomíjení představuje i mimo Belgii, kde žil a tvořil.
Výstava je za druhé velmi pěkně připravená. Přímo se nabízí srovnání s „kurátorským projektem“ v Anežském klášteře, výstavou Tajemné dálky, která se rovněž chýlí k svému závěru, otevřena je ještě do 27. září. Výstava Jeana Delvilla není věnována pouze umění, které vznikalo na konci devatenáctého století, do doby první světové války. Jean Delville se dožil i druhé světové války a expozice v Domě U Kamenného zvonu končí obrazy zachycujícími válečnou apokalypsu, přičemž úplně poslední z vystavených obrazů vyjadřuje naději na lepší příští po skončení války. Osobnost Jeana Delvilla se ale zformovala dávno předtím, v období symbolismu: v té době vytvořil z uměleckého hlediska nejlepší věci, tuto dobu, a to i v českém výtvarném umění, představuje výstava především, či na ni klade největší důraz. A zde je tedy s Tajemnými dálkami evidentní spojitost.
Na rozdíl od expozice v Anežském klášteře, kde je v popředí sestavovatel výstavy a vystavovaní umělci jsou až druhořadí, v Domě U Kamenného zvonu je na prvním místě umělec, který je zde představen – Jean Delville. A kurátorka výstavy stojí skromně v pozadí, neupozorňuje na sebe, ale na vystavená díla. Tak by to mělo být. Tato praxe je ale čím dál tím vzácnější. Organizátoři výstav jaksi zbytněli a výstavní síně obsadili sebou samými, vystavovaná tvorba jim čím dál častěji slouží jen jako materiál, který používají pro svou vlastní prezentaci. Expozice v Domě U Kamenného zvonu je přístupem k umělci právě opačná, citlivá k jeho tvorbě, kterou představuje v jejích proměnách v čase života svého tvůrce i v různých souvislostech. Souvislostmi jsou v tomto případě především spojitosti s českým výtvarným uměním. V českých galeriích je i přes zápůjčky na zmíněnou výstavu v Anežském klášteře výtvarného umění z dané doby a daných uměleckých směrů a z rukou domácích umělců evidentně ještě dost. Jejich díla jsou vybrána tak, že s tvorbou Jeana Delvilla skutečně souznějí. Ať už jde o tvůrce přibližně z Delvillovy generace, jako jsou Alfons Mucha (1860–1939) či Jan Preisler (1872–1918), nebo o umělce o něco mladší, jako je Josef Váchal (1884–1969).
Tvorba Jeana Delvilla k takovýmto srovnáním jaksi sama vybízí, je totiž žánrově značně široká a také měnící se s dobou, v níž vznikala. Jean Delville nebyl typ umělce, který si celý život jde za jedním výtvarným výrazem, lákal ho přesně opačný způsob, chtěl si všechno vyzkoušet. Podle vlastních Delvillových prohlášení mu základem tvorby bylo studium teosofie, jeho dílo se o duchovní základ nepochybně opírá, nicméně je velmi pestré, hodně reagující na vnější dobové vlivy, na proměny společnosti a výtvarných směrů. Možná – přes protikladná umělcova prohlášení – právě z proměn doby vychází Jean Delville více než z nějakého hlubšího duchovního zdroje, který k dobovým proměnám tolik náchylný není. A tak na výstavě může návštěvník zhlédnout kresby v duchu secese, pointilistický obraz, dekadentní vize, malby vracející se k italské renesanci, realistické kresby zachycující nejchudší vrstvy společnosti v duchu raného Vincenta van Gogha i veliký obraz z třicátých let, který by mohl zdobit některou z monumentálních budov nějakého tehdejšího totalitního režimu. Z téže doby je tu i evokace surrealismu. Jean Delville uměl naslouchat všemu, co v umění přicházelo. Někdy je to povrchní, někdy zajímavé, někdy je to monumentálně přesvědčivé, někdy je patos přehnaný až kýčovitý. Umělecky nejsilnější je Jean Delville v čase do první světové války. Každého jistě může z pestré palety jeho tvorby zaujmout něco jiného, pro mne byly největším zážitkem drobné, bravurní a zároveň prosté kresby. Jedna z nich například mistrovsky zachycuje keř vavřínu, ta kresba trochu připomíná známějšího symbolistu Odilona Redona, který kromě mysteriózních děl kreslil nádherné kytice ve vázách. Anebo další Delvillova kresba Mosellmanův les, průhled mezi stromy, jen jakoby lehce načrtnutými, ale zároveň velmi realistickými, kresba upomínající na pohledy z petrkovského okna Bohuslava Reynka.
Jean Delville psal i básně, které jsou stručně na výstavě připomenuty a z české literatury jsou něčím, byť vzdáleně, blízké tvorbě Otokara Březiny. Jean Delville ale nebyl typ umělce poustevníka, ač to sám o sobě zřejmě rád tvrdil. Byl společensky úspěšný: uplatnil se jako učitel na výtvarných školách, jako organizátor uměleckého dění, dostával velké veřejné zakázky na výzdobu reprezentativních budov. V tomto směru je Jean Delville v českých souvislostech srovnatelný spíš s Janem Preislerem než s Josefem Váchalem.
Výstava je to ale opravdu příjemně působící. A mimo jiné jasně ukazující, že evropská výjimečnost českých výtvarných vizionářů není zas až taková. Což jistě neznamená, že bychom si jich měli méně vážit, jen je dobře uvědomit si širší souvislosti, což právě výstava v Domě U Kamenného zvonu umožňuje. A jedinečná je tato expozice i v tom, jak je tradičně udělaná, opravdu malý zázrak v moři samoúčelných výstavních experimentů, potěšující čin v pozitivním vztahu ke klasickým hodnotám ve světě, v němž převládá sebestřednost a zpochybňování úplně všeho.
Jean Delville. Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu, 15. května – 30. srpna 2015, otevřeno úterý až neděle 10.00–20.00 hod.