Brněnské výhledy
Sochař Jiří Sobotka a brněnský Špilberk – tato vazba je v současnosti aktuální. Většině, předpokládám, asociuje vyústění brněnské pomníkové kauzy „Skácel“. Navrženou monumentální hlavu „moravského barda“ z baterie nerezových trubek na spočinku kopce si ale zatím můžeme pouze představit. Pevnost na jeho vrcholku konvertovaná v městské muzeum však nyní nabízí také výstavu, která může sloužit jako hmatatelnější a reprezentativnější zdroj úsudku o tomto tvůrci.
Vítězství v soutěži, životní jubileum umělce (narozen 1955) a nepříliš rozsáhlé prostory galerie daly vzniknout výstavnímu tvaru, který lze snad označit za komorní retrospektivu. Z více než tří desetiletí tvůrčí produkce je tak představen omezený výběr, tato eliminace však není vždy nutně na škodu a stále umožňuje sledovat základní povahové rysy i vývojovou trajektorii díla. Pohybovat se lze po dvou převážně chronologicky rozvržených „trasách“, mezi kterými může návštěvník volit hned za vstupem. Delší okružní je očekávatelně věnována prostorové tvorbě, krátká a přímá kresbám. Ty představují v zásadě samostatný projekt – nicméně jsou produktem stejných mentálních dialogů, a tak si dovolím sledovat obě linie zároveň.
Kresebný cyklus, který vznikal v dávnověku poloviny osmdesátých let, referuje o autorově zaujetí koexistencí člověka a stroje (auta), o jejich vzájemném ovládání a splývání v jeden kamsi do neznáma se řítící celek. Zároveň vypovídá i o tehdejší vlně zájmu o kresbu a soudobým režimem vybroušeném smyslu pro groteskno s existenciálním pozadím. Labutí písní tohoto spíše hledání a také počátkem již jiné periody je instalace z roku 1991 vyplňující menší sál. Stylizované objekty kapot doplňuje fráze „Et in Arcadia ego“ a obrázky naleštěných automobilů, jakoby odhalené větrem či lidskou rukou v závěji cukru na podlaze. Námět autora velmi dobře znalého dějin umění je klasický, vícekrát analyzovaný – k vysloveným vlivům doplňme programově eklektickou postmodernu. K divákovi promlouvá smrt, zosobněná u Guercina lebkou, nyní však v podobě skeletu auta. Anebo je ten spíše sarkofágem zemřelého, který připomíná minulé arkádie, jak téma chápali Poussinovi interpreti? Ať tak či jinak, „mýty“ starého i nedávného umění a jejich „aktuální“ transformace jsou dalším charakteristickým rysem Sobotkovy tvorby.
Kresby z poloviny devadesátých let jsou nejvíce formálně-objektovými sochařskými studiemi s přídechem „primárního magična“, podtrženého „hlubokými“ grafitovými šrafami. Sochařským pandánem jim mohou být objekty mnohokrát zvětšené broskve, lusku nebo dubového mykologického zátiší. I ty jsou především zkoumáním formy a také posunů v divákově vnímání vlivem změny měřítka a jisté abstrakce, které vedou k jejich heroizaci, antropoformizaci a mytizaci. Doplňme květinové kompozice cyklu Ikebama, které vznikaly na půdorysu strategie řetězové interpretace ve spolupráci s Tomášem Lahodou. Tento koncept však představen není, a tak tu máme jen výsledek znepokojivě zumělující již tak umělé přírody.
Nejmladší celek vystavených kreseb se vrací k lehce ironickým glosám s moralizujícím podtónem, tentokrát však tematicky rozvitým a více alegorickým, taktéž barevným a formou „popovějším“. Nejblíže je jim sochařská tvorba prezentovaná „na obrátce“ návštěvníkovy pouti, která má největší zásluhu na faktu, že je Sobotka často tak nějak spojován s dědictvím Warhola a jeho souputníků. Nepochybně díky již zmíněné magnifikační strategii a také inspiraci předmětnou konzumní každodenností, pocházející především z koupelny. Plechovky na pěnovou kosmetiku jsou doplněny „oblaky“ svého vyhřezlého obsahu, ty jsou ovšem zároveň interpretací organického tvarosloví Hanse Arpa. Sobotka tak bezprostřední asociací překlenuje prostor mezi „vysokým“ a „nízkým“.
Soustředíme-li se však pouze na primární motiv, můžeme ho chápat i symbolicky a existenciálně, jako variaci na tradiční malířské téma Vanitas. To může platit i pro sérii tub od pasty, jejichž existenciální nota je jaksi obecně, ale zároveň i konkrétně komunálně podtrhávána jejich humanizací. Tuba, která figuru naopak vytlačuje, může připomenout obrazy Dereka Boshiera, nebo ještě spíše propagačního maskota. Svět ryze popové vizuality, ovšem opět skrze přesmyčky v konjunkci s něčím „vyšším“, pak pronikl i do některých děl posledních let (Mickeymandala, Vykřičníky). Osobně mě však více oslovila abstrahující, zároveň však dětsky imaginativní hra s lehce sentimentálním motivem kouřících domečků.
Jiří Sobotka zůstal tvůrcem klasických sochařských objektů, v tomto žánru si pak osvojil jemu vyhovující postupy a intelektové modely, které jsou dostatečně zřetelné, aby v pohledu nazpět vytvořily jednotící rámec koncentrátu, který se nabízí na Špilberku. Zároveň jsou v případě většiny zde vystavených prací dostatečně funkční, aby se staly jejich devízou. Je otázkou, zda v tomto smyslu zarezonovaly i ve Skácelově pomníku, nechme však promluvit až vlastní realizaci.
Jiří Sobotka: Skororetro. Muzeum města Brna, hrad Špilberk, 25. června – 30. srpna 2015.