Počteníčko: American Express

Obrázek nebo fotografie#14930

Jediná prozaická kniha beatnika Gregoryho Corsa (1930–2001) je dadaistickou parodií na rodokapsy, v níž zaznívají motivy zenové filosofie.

„Řekneš nám teď pohádku?“ zeptalo se děvče.

„Kdykoliv budeš chtít,“ odvětil Šimon.

„Řekni nám ji teď,“ poprosila dívka.

„Dobře. Bylo nebylo, žili tři kačeři. Seděli na rybníčku a pozorovali velikého nadutého housera, jak dělá ve vodě přemety. ‚Jejda!‘ prohlásil nejmenší kačer, ‚podívejte, jak se potápí a plácá křídly!‘ ‚Jé!‘ vydechl ten prostřední, vedle největšího kačera, ‚jak bych si přál dělat to takhle taky!‘ ‚Pcha!‘ frkl největší kačer, ‚to přece dokáže každý.‘ Vychloubačný houser to zaslechl a rychle připlaval k největšímu kačerovi. ‚Tak pojď a dělej to, co já, ty chytráku,‘ vyzval ho. ‚Jistě,‘ odvětil největší kačer a žbluňkl do vody. ‚Jejdanánku?‘ kvikl nejmenší kačer. ‚Jéminku!‘ vzdychl ten vedle nejmenšího kačera a také vedle největšího kačera. ‚Dobrá,‘ houkl houser, ‚já první!‘ ‚Tak dělej,‘ odvětil s důvěrou největší kačer. Houser se potopil pod vodu a zůstal tam dlouho, předlouho. Největší kačer udělal totéž, jen zůstal pod vodou o chviličku déle. ‚Jupí!‘ vypískl nejmenší kačer. To housera velmi rozzuřilo, a tak zkusil něco těžšího. Přešel ke spícímu kocourovi a vyzývavě před ním dlouho dlouho stál. Největší kačer udělal totéž; i on stál u spícího kocoura, a k úžasu všech jej dloubnutím probudil! Ach, to housera moc moc rozzuřilo, a tak se rozhodl udělat, co dokáže jen houser – vyletět vysoko vysoko na oblohu. Největší kačer bohužel nedokázal vyletět výše než ke koruně nejvyššího stromu. Houser slétl dolů a hlasitě se smál. A nejmenší z kačerů a také nejmenší hned po něm a také druhý největší kačer plakali. Ale největší kačer nebyl poražen. Postavil se před housera a vyzval ho: ‚Udělej tohle, chytráku!‘ A největší kačer se změnil v jablko.“

Šimon se s úsměvem opřel v křesle.

„To je konec?“ zeptal se chlapec.

„Jo, to je konec – změnil se v jablko.“

„V jablko?“ zeptalo se děvče, kterému se jaksi nedařilo tomu uvěřit.

„Jak to udělal?“ zeptal se chlapec.

„Prostě to udělal!“ odpověděl Šimon.

„Přála bych si, abych se dokázala změnit v jablko,“ řekla posmutněle dívka.

„To můžeš!“ řekl Šimon. „Je to celkem snadné – prostě si představ, že jím jsi, a budeš jím!“

„Dobře,“ zavřela oči dívka – „jsem jablko!“ Seděla tam se zavřenýma očima a čekala. „Jsem jablko?“

„Ano, krásné červeňoučké jablíčko – jak úžasné!“ zvolala Šiva.

Chlapec se podíval na dívku, pak na Šivu, potom na Šimona. „Ona není jablko!“ nesouhlasil s nimi.

Děvče otevřelo oči. „Já se ale jako jablko cítila.“

„Tak. Vidíš?“ zahrozil prstem na chlapce Šimon.

Zmník se rozhodl, že promluví, že řekne něco, díky čemu na něj bude Šiva pyšná a potěší ji to. Měl v plánu říci něco zajímavého.

„Dokážete se změnit v mrkev?“ zeptal se s hihňáním chlapec.

Šimonovi se obvykle moc nelíbilo, když mu připomínali, že vypadá jako mrkev – zdálo se ale, že mu to této noci nevadí.

„Samozřejmě – já ze sebe dělám mrkev pořád, jen si musím dávat pozor na králíky!“

Gregory Corso: American Express. Přeložili Tomáš Zábranský a David Záleský. Votobia, Olomouc 1998.