Rekviem za Kondelíka
O současné takzvané uprchlické krizi toho už bylo napsáno, až Pánbůh brání, přitom princip celé hysterie je velmi prostý: panstvo konečně našlo univerzálního fackovacího panáka, přičemž lid už je natolik frustrovaný a zpitomělý, že to celé zbaštil i s navijákem. Rozděl a panuj, to fungovalo od počátku lidských dějin. Daleko zajímavější je způsob, jak se vlastně utváří veřejné mínění, které je (alespoň teoreticky) v demokratickém systému základem rozhodování. A je-li stav společnosti natolik nevábný, jak vidíme, musíme si položit otázku, jak k tomu vlastně došlo - a zda na tom neneseme svůj díl viny i my, kteří jsme se pasovali na inženýry lidských duší.
Již po několik generací byl leitmotivem českých intelektuálů, obzvláště těch hlásících se k liberalismu, boj proti kondelíkovství - podle otce Kondelíka, postavy z románu Ignáta Herrmanna (přiznávám, že jsem ho četl dost na přeskáčku, ale v televizi občas dávají filmovou adaptaci s Theodorem Pištěkem). Tento neotřesitelně bodrý malíř pokojů se stal ztělesněním malosti a nekulturního maloměšťáctví; přitom, jak už je bohužel tradicí české publicistiky, se odvážně bojovalo se slaměnou figurínou. Otec Kondelík jako takový už neexistuje: dvě světové války, hospodářská krize třicátých let a zběsilé znárodňování let padesátých, to už na něj bylo prostě moc. Jenže, jak věděl už Ferdinand Peroutka, kvantitativní většinu nejen českého, ale nejspíš každého národa tvoří právě takoví kondelíci. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. A právě proto musí intelektuálním elitám (k nimž se s dovolením pro účely tohoto textu zkusím neskromně zařadit) záležet na tom, jací jsou kondelíci. Je to i naše vizitka, jaké hodnoty dokážeme předat.
Čas oponou trhnul a dnes už na kondelíky a jejich svět hledíme s laskavou nostalgií. A přitom jsme to byli my, avantgardisté a vizionáři, kdo tak vehementně pomáhal ten jejich útulný a přehledný svět rozbourat. A dnes jen zděšeně hledíme na to monstrum, které Kondelíka v roli onoho lidu, z něhož vychází demokratická moc, vystřídalo. Takový starý Kondelík byl ve svém světě víceméně spokojený. Možná neprávem, on tehdejší svět nebyl o nic spravedlivější než dnešní. Ale měl něco, o co se mohl opřít. Pokládal se ve vlastní domácnosti za patriarchu (i když ženská část rodiny o tom věděla svoje) a byl hrdý na svoji práci malíře pokojů, která jistě nebyla pro lidstvo nijak epochální, ale přesto byla nekonečně důstojnější než to, čemu se dnes už stále hlasitěji přezdívá "shit jobs". Nevzpínal se po nedosažitelném, a možná proto netrpěl tolika frustracemi ani potřebou předávat je dál. Když něčemu nerozuměl nebo na to neměl názor, tak o tom zkrátka a dobře mlčel. To už dnešní člověk, zblblý neustálými mediálními kampaněmi a potřebou zaujmout své místo v globální vesnici, nedokáže. Maloměšťáctví nevymřelo, jak si intelektuálové představovali, jen nabylo světáčtější a agresivnější podoby. Ten, kdo mohl být jako malíř pokojů užitečný, se dnes chvástá několika akademickými tituly a z jejich výšin suverénně mudruje o čemkoli, co neviděl ani z vrtulníku: přičemž jeho psýcha není schopna cokoli vytvořit, takže se vyžívá v hérostratovské negaci.
Kdysi se o internetu fantazírovalo jako o nástroji ke svobodnému šíření informací, přičemž se mlčky předpokládalo, že budou prokapávat od elit ke zbytku společnosti (asi jako to příslovečné bohatství, které si s prokapáváním taky jaksi dává na čas). Ve skutečnosti se internet proměnil v nástroj na rychlé šíření celospolečenské vřískavé vztekliny. Něco se jaksi nedomyslelo. Nevážili jsme si starého dobrého Kondelíka, kterému stačilo být malý a nepotřeboval si svoji velikost potvrzovat v pogromech na slabší. Dobře nám nejspíš tak.