Co vše lze stihnout za 50 let? (1. část)
Josef Vavroušek by se 15. září dožil 71 let. Místo toho mu bylo dopřáno pouhé půlstoletí (tragicky zahynul 18. března 1995), které však naplnil vrchovatě. Jeho odkaz si připomínáme zkrácenou verzí textu Stará vzpomínka na Josefa Vavrouška, který v plném znění vyšel v tištěném vydání časopisu Listy 4/2015.
Když se Josef Vavroušek s dcerou Petrou před dvaceti lety nevrací z Tater, píše bývalý předseda české vlády Petr Pithart osobní dopis předsedovi slovenské vlády Vladimíru Mečiarovi, v němž ho prosí, aby vyslal do hor „stovky mužů“ zachránit „jednoho z nejlepších lidí české země“.
Do Betlémské kaple se přijde rozloučit i Vavrouškův soupeř v bývalé federální vládě a předseda vlády České republiky Václav Klaus.
Jaké byly zdroje myšlení a jednání tohoto muže? Lze je vysledovat?
Studentské konflikty se státní mocí
V srpnu 1962 stojí u soustruhu v ČKD osmnáctiletý muž. Byl přijat na fakultu strojního inženýrství ČVUT v Praze a právě absolvuje její „nultý ročník“. Až vystuduje, bude strojním inženýrem v oboru Ekonomika a řízení strojírenské výroby. Na fakultě rýsuje převodovky. Učí se disciplinovanému myšlení technika. Stává se pomocnou vědeckou silou českého matematika Alfonse Bašty zabývajícího se teorií rozhodování v ekonomii.
Studium na fakultě mu ale nabízí i důvody k přemýšlení o tehdejším Československu. Pražská strojní fakulta je v šedesátých letech prostor, v němž se odehrává řada studentských konfliktů se státní mocí.
Vavroušek je členem redakční rady nově založeného studentského časopisu Buchar. Když v něm zveřejňuje úryvek básně amerického beatnika „Kadiš za Naomi Ginsbergovou“, uvádí v poznámce, že Ginsberga „u nás téměř nikdo nezná“. O rok později ho naopak znají všichni. Ginsberg, ve všem odlišný od vzoru pro mládež, jak si ho komunistická strana představovala, je okruhem studentů kolem Bucharu navržen na krále majáles. Je zvolen, zatčen a vypovězen ze země. Ještě v letadle skládá báseň „King of May“ a novinářům vypráví o marxistických byrokratech.
Po třetím čísle časopisu s „protistranickým“ článkem „Strana a my“ se Buchar stává známým v celé Praze a po sedmém čísle je zakázán.
Než Vavroušek školu dokončí, zažije ještě exemplární vyloučení dvou studentských vůdců a svých kamarádů ze studia a jejich okamžité odeslání do výkonu vojenské služby.
V březnu 1970 zveřejňuje Rudé právo analýzu „destrukce jednotné organizace mládeže“. Začátek vývoje nachází právě u skupiny, která se sdružila v roce 1964 kolem Bucharu a která nechtěla pojímat studentskou organizaci jako „aktivního pomocníka a zálohu KSČ“, ale jako činitele „korigujícího politiku strany“.
Vavroušek se už během studia osobně seznamuje s represivním politickým systémem Československa. Za pár let ho ale začne zajímat jiný problém.
Afrika bubnuje do duše
Vzrušující osmašedesátý rok prožívá Vavroušek nejen jinde než v Československu, ale zejména jinak. Je členem studentské expedice Lambaréné. Jejím cílem je předat léky a zdravotnický materiál gabunské nemocnici, kterou v roce 1913 uprostřed pralesa založil Albert Schweitzer, a podpořit ideály tohoto humanisty, teologa a filosofa.
Nositel Nobelovy ceny míru z roku 1952 byl oceňován jako symbol lásky k bližnímu. Schweitzerovo myšlení založené na „úctě k životu“ se však netýká pouze vztahů mezi lidmi. Žádá, aby povinnost slitování nebyla omezena jen na lidské bytosti, ale naopak rozšířena na starost o osud všeho živého. Teprve to dává mravnosti dokonalost. To jsou myšlenky, které Vavrouška, pro něhož jsou příroda a hory životní potřebou, oslovují.
V Africe stráví na cestách tři čtvrtiny roku 1968. Na obrovských plochách Afriky si poprvé uvědomuje, co to znamená, když člověk zničí své životní prostředí. Projíždí čtrnácti zeměmi a všude se setkává s nepředstavitelnou chudobou. Prožívá stejnou zkušenost jako Albert Schweitzer desítky let před ním. Potkává lidi, kteří nemají nic, ale jejichž materiální chudoba neznamená chudobu ducha, naopak může být spojena s neobyčejnou duchovní bohatostí. Skromnost není žádným ochuzením člověka.
Vrací se hluboce zasažen emocemi.
Establishment
V sedmdesátých letech je zaměstnancem různých výzkumných ústavů. V roce 1974 publikuje práce „Model systému řízení průmyslového podniku a jeho aplikace“ a „Modelování složitých rozhodovacích procesů“. Získává titul kandidáta věd.
V roce 1972 zveřejnil Římský klub zprávu vědců z Massachusettského technologického institutu, kteří počítačově simulovali chování pěti významných vývojových trendů, a to zrychlujícího se průmyslového rozvoje, čerpání zdrojů surovin, poškozování životního prostředí, růstu světové populace a šířícího se nedostatku potravin.
Ze zprávy knižně vydané pod názvem „Meze růstu“ je patrné, že uzavřený systém Země v následujících sto letech, tedy nejpozději do roku 2100, narazí na meze svého růstu.
Vavroušek pomáhá Bedřichu Moldanovi s překladem a vydáním této přelomové zprávy hned v roce 1972 (je povolena jen pro vnitřní potřebu, ale šířena samizdatem).
Meze růstu jsou předpovědí apokalypsy, ale také výzvou k nové cestě, dokud je čas. Hodnotí ale problém budoucnosti správně? Počítají se všemi možnými faktory budoucího vývoje? Přes všechnu kritiku použitého modelu a dat se stávají klasickým dílem, které ovlivní vývoj světa. Umožňují interpretovat rozpoznávané trendy. A proměňují veřejný život. Rodí se ochrana životního prostředí jako program občanských iniciativ, vznikají strany zelených. V roce 1983 se Zelení poprvé dostávají do Bundestagu, o rok později jsou zelení z Německa, Holandska a Belgie v Evropském parlamentu. Postupně se ochrana životního prostředí stává součástí programů všech politických stran.
V roce 1975 se Vavroušek stává na dalších patnáct let zaměstnancem Výzkumného ústavu vědeckotechnického rozvoje.
Obdivuje George J. Klira (v ČSSR konstruktér prvních tuzemských počítačů, autor knihy „Kybernetické modelování“, po emigraci do USA autor monografií „An approach to general system theory“ a „Fuzzy sets and fuzzy logic“). Píše si s ním.
V roce 1989 vydává v Academii „Modelování biologických a sociálních objektů“. Navrhuje metodiku modelování systémů a aplikuje ji na čtyři reálné objekty, totiž lidský organismus, průmyslový podnik, město a ekosystém československé společnosti.
U Vavrouška se později bude vždy uvádět jako zvláštní znak, že je systémovým inženýrem, nebo že má systémový přístup k životnímu prostředí. Co to ale znamená pro myšlení? Pro chování systému není nejdůležitější chování jeho jednotlivých částí, nýbrž vzájemné vazby mezi nimi. To, co se označuje jako „souvislosti“, není pro Vavrouška něčím, co je „také“ důležité, nýbrž co je především důležité. Izolovaná řešení bez souvislostí ho nezajímají. K popisu vazeb užívá zápis v maticích složených z mnoha sloupců a řádků. Jsou nepřehlédnutelné.
Smysl své vědecké metody shrnuje prostě: „Často ovšem může mít vlastní proces modelování určitého objektu větší význam než výsledný model. Umožní všem, kteří se modelování zúčastňují, hlubší pochopení zkoumaných jevů a širších souvislostí. A v neposlední řadě kultivuje také procesy myšlení. Úsilí o přetváření světa má tedy – vedle pragmatického významu – také smysl samo o sobě, jak to ostatně již před tisíciletími zdůrazňoval čínský taoismus (‚tao‘ – cesta).“
Protože myslí v souvislostech, vyhýbá se jednostranným pohledům. To je jeden z klíčů k jeho osobnosti.
Je vědcem, ale odsuzuje pýchu rozumu spočívající podle něj „v jednostranném důrazu na racionalitu a prosté kauzální myšlení a v přeceňování rozsahu, hloubky a spolehlivosti znalostí člověka (počítače) i jeho schopnosti předvídat a usměrňovat budoucí vývoj“.
Doporučuje naopak „opatrnost při všech zásazích do přírody i do společnosti, vyvarování se činností, jejichž důsledky nemůžeme uspokojivě předvídat, doplnění racionality intuicí a citem, sblížení vědeckého a uměleckého pohledu na svět“.
Není divu, že člověka takto myslícího si koncem roku 1989 v okamžicích plných nejistot, vzrušení a nadějí vybere Občanské fórum za předsedu své programové komise.
Disent
Československo je okupováno, uvolnění z roku 1968 se utahuje, odpor je lámán a poměry normalizovány. Lidé jsou vyhazováni ze zaměstnání, komunistická strana vylučuje ze svých řad půl milionu reformistů, začínají první politické procesy.
Vavroušek je součástí establishmentu. Přesto v době nejtvrdší normalizace v roce 1971 přijímá a ukrývá archiv svého přítele ohroženého zatčením. Když k zatčení a odsouzení dojde, vozí jeho rodiče na návštěvy do věznice a posílá jim peníze. Nejde o nevinnou záležitost. Rudé právo o jeho příteli později napíše, že nebyl potrestán za politické názory, ale usvědčen, že se podílel „na vypracování plánu zaměřeného na svržení socialistického zřízení, v němž se počítalo jak s možností ozbrojeného puče, tak i s možností fyzické likvidace veřejných činitelů“.
Řada Vavrouškových neznámých aktivit má původ na Moravě.
Čte samizdat brněnské edice Prameny. Od roku 1985 v ní vycházely překlady nemarxistické vědecké literatury, která nesměla vycházet oficiálně (Karl R. Popper, Raymond Aron, Alexis de Tocqueville, Victor R. Frankl, nositelé Nobelovy ceny Erwin Schrödinger, Francois Jacob a další autoři).
V Brně se setkává s Miloslavem Petruskem (po roce 1989 předseda Masarykovy československé sociologické společnosti a děkan Fakulty sociálních věd UK v letech 1991–1997). Petrusek jezdí do Brna na redakční radu edice Prameny. Kromě toho vydává v Praze s Josefem Alanem samizdatový časopis Sociologický obzor (1987–1989). Brzy v něm najdeme i text Josefa Vavrouška.
Koncem roku 1985 se Vavroušek stává vůdčí postavou ekologického programu britské Jan Hus Educational Foundation. Britskou nadaci zakládají v roce 1980, mimo český exil, akademikové na univerzitě v Oxfordu s cílem dlouhodobě pomáhat lidem v Československu, kteří usilují o právo na vzdělání neomezované mocenskými předpisy a zákazy. Pro podzemní bytové semináře zajišťuje zahraniční lektory, podporuje samizdat, nezávislé bádání a svobodné kulturní aktivity. Ve spisech československé StB je vedena jako „ideodiverzní centrum“ působící proti Československu. (…)
V létě 1989 Vavroušek podepisuje petici Několik vět, požadující propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování, náboženskou svobodu, legalizaci nezávislých iniciativ, péči o životní prostředí a objektivně informující sdělovací prostředky.
Spoluzakládá Kruh nezávislé inteligence formující se již dříve z protestu proti policejní brutalitě při potlačování demonstrace v lednu 1989 v Praze a zatčení Václava Havla. Padesát akademických pracovníků je ochotných k veřejné a odborné kritice vládních institucí. Na zakládající schůzi je zvolen do osmičlenného výboru. V neděli 19. listopadu po brutálním potlačení páteční studentské demonstrace na Národní třídě vzniká pod redakcí Josefa Vavrouška Provolání k akademické obci, den poté distribuované v ústavech ČSAV. (…)
Když se 19. listopadu 1989 shromáždí představitelé nezávislých občanských iniciativ, stávkující studenti a herci, aby ustavili Občanské fórum, je pod zakládajícím dokumentem vedle sedmnácti dalších podepsán i Josef Vavroušek. Od té chvíle patří k personální základně Koordinačního centra OF (KC OF). 11. prosince je jmenován členem nejvyššího výkonného orgánu OF, čtrnáctičlenné Rady KC OF, a předsedou programové komise rady. Připravuje dokumenty „Perspektivy OF“ a „Priority OF“. Na prvním sněmu OF 23. prosince vystupuje s tématem „Zaměření další činnosti OF“.
Pokračování příště
Publikováno se svolením autora.