Němečtí vizionáři a nejen německé výtvarné umění
V pražském Veletržním paláci je možné navštívit rozsáhlou výstavu Umělci a proroci, převzatou z Schirn Kunsthalle Frankfurt.
V letošní letní Praze se sešly tři velké výstavy, které se vztahují k tématu vizionářství ve výtvarném umění, a to s důrazem na přelom devatenáctého a dvacátého století. Zřejmě to nebyl promyšlený záměr, spíš bylo něco ve vzduchu. Takové velké výstavní projekty se připravují dost dlouho dopředu, těžko mohl někdo tušit, že budou souznívat s horkým létem, v němž do Evropy začne proudit záplava emigrantů, a to emigrantů, jejichž příchod byl způsoben militantně vizionářským děním ve světě.
Výstava Umělci a proroci mísí dva pohledy na svět, které nejsou jednoduše srovnatelné a je těžké je stavět do jedné roviny. Proroci jsou proroci a umělci jsou umělci. V umění ovšem může být cosi prorockého a prorocké vize zase v sobě často mají cosi uměleckého, v zásadě jde ale o rozdílný přístup. Na konci devatenáctého století však dochází k propojení profesí umělců a proroků. A co tehdy začalo vznikat, je přítomno v oblasti umění dodnes. Zatímco značná část současných výtvarných umělců se zřekla řemesla a vytváří pseudovizionářské projekty, které mimo oblast výtvarného umění víceméně nikoho neoslovují, proroků, kteří by strhávali silou svých vizí, se dnes evropskému prostoru jaksi nedostává. V geograficky Evropě blízkém islámském světě ovšem v poslední době povstali proroci, kteří dokáží strhnout masy a pro jimiž hlásané ideje lidé neváhají obětovat své životy. Výsledky jejich činnosti jsou evidentní. Tito proroci se ovšem k umění vztahují v duchu obrazoborců, Savonaroly či husitů.
Expozice ve Veletržním paláci návštěvníka vítá impozantním představením osobnosti Karla Diefenbacha (1851–1913) a celá výstava staví všechny prezentované umělce do souvislosti s tímto prorokem, který je v pojetí kurátorky viděn jako osobnost základním způsobem ovlivňující německé výtvarné umění dvacátého století. V linii Schiele, Beuys, Hundertwasser. Kromě umělců z německé jazykové oblasti je na výstavě široce představen i František Kupka. V materiálech k výstavě to není uvedeno, ale zřejmě zápůjčka řady děl Františka Kupky do Frankfurtu umožnila přenesení celého projektu z Frankfurtu do Prahy.
Výstava působí dosti násilným dojmem, ve smyslu svévolnosti kurátorky Pamely Kort, která dala dohromady neujasněný a nesourodě působící koncept a smíchala hrušky s jabkama. Na druhou stranu je možné tu vidět pozoruhodná umělecká díla, která se v Praze moc často neobjevují (Hundertwasser, Schröder-Sonnenstern). A pokud jde o oblast prorockou, která se ze své podstaty projevuje spíše mystikou než tvorbou výtvarného umění, je tu českému návštěvníkovi představena u nás v zásadě naprosto neznámá historie několika německých vizionářů – ať už zakladatelů komun či potulných kazatelů.
Částečnou informaci o těchto vizionářích lze najít na wikipedii pod titulkem „inflační svatí“ – jde o zajímavá fakta, které nás v České republice prozatím jaksi míjela a která odporují českému schématu seriózních, korektních a disciplinovaných Němců. V německé umělecké literatuře do češtiny ovšem toto téma zpracováno je, jistěže nefaktograficky, výrazně třeba v románu Berlín, Alexandrovo náměstí od Alfreda Döblina, známém i z filmového zpracování Rainera Wernera Fassbindera.
Z německých vizionářů přelomu století je na výstavě ve Veletržním paláci ovšem zcela vynecháno jméno Rudolfa Steinera, u nás poměrně známého, a to především díky waldorfskému školskému systému, který Steiner založil. Výtvarné umění je ve waldorfské výuce dost podstatné a sám Steiner se okrajově výtvarnému umění věnoval, v Praze byly některé jeho práce vystaveny v DOXu v roce 2011 – v souvislostech možného ovlivnění evropského výtvarného umění osobností velkého myslitele.
Podle návrhu Rudolfa Steinera byl na počátku dvacátého století postaven „antroposofický chrám“ Goetheanum. Jeho druhá verze, postavená poté, co původní, podle fotografií mnohem zajímavější, vyhořela, dodnes stojí ve švýcarském Dornachu. Zatímco na výstavě ve Veletržním paláci je k vidění maketa nikdy nepostaveného chrámu jednoho z nových německých kultů, o Steinerovi kde nic, tu nic.
Výstava tedy není pojata jako historický přehled vizionářských hnutí v Německu, nýbrž si vybírá z historie na základě osobního pohledu autorky výstavy. A ze stejně osobního pohledu zařazuje výtvarné umělce. Proč ne, ale výsledný dojem z celku expozice je velice rozpačitý. Jednotlivosti jsou ovšem působivé. Za prvé je tu objevné přiblížení osudů různých německých proroků, především z první poloviny dvacátého století, kdy zvláště za velké hospodářské krize jim doba přála. Z této atmosféry ostatně vyrostl militantní vizionář jménem Adolf Hitler. A za druhé je tu pro návštěvníka možnost vybrat si podle vlastního vkusu a potěšit se některým z vystavených uměleckých děl. Rozsáhlá, a zase trochu jiná než ve stálé expozici Veletržního paláce, je kolekce děl Františka Kupky. V kontextu výstavy sice tvorba Egona Schieleho působí jaksi nepatřičně, nicméně jeho práce zde přítomné v hlavě utkví a později se vynoří. Zajímavý je soubor Friedensreicha Hundertwassera, překvapením pro mne byly kresby Friedricha Schrödera-Sonnensterna. Já jsem neocenil, ale příznivci konceptuálního umění jistě ocení věci od Josepha Beuyse.
Základním pozitivem této výstavy je ale v tom, že po dlouhé době přináší Národní galerie výstavu evropského výtvarného umění dvacátého století vysoké úrovně, a to nikoliv poskládanou především z vlastních depozitářů. A to je rozhodně dobrý počin. A příslib do budoucna od nového ředitele této instituce.
Umělci a proroci. Schiele, Hundertwasser, Kupka, Beuys a další. Národní galerie v Praze, Veletržní palác, 22. července – 18. října 2015, přístupno denně mimo pondělí v čase 10–18 hodin.