Co vše lze stihnout za 50 let? (dokončení)

Uschlé lesy jako důsledek znečištěného ovzduší. Foto Enviregion.cz

Josef Vavroušek by se 15. září dožil 71 let. Místo toho mu bylo dopřáno pouhé půlstoletí (tragicky zahynul 18. března 1995), které však naplnil vrchovatě. Jeho odkaz si připomínáme zkrácenou verzí textu Stará vzpomínka na Josefa Vavrouška, který v plném znění vyšel v tištěném vydání časopisu časopisu Listy 4/2015.

Přechod k demokracii

Zanedbávání životního prostředí bylo důležitým „zdrojem“ socialistické ekonomiky. Není divu, že z ochránců životního prostředí se stali kritici a odpůrci režimu. Vavroušek už 23. listopadu vystupuje na manifestaci OF na Václavském náměstí v Praze s informací o neutěšené ekologické situaci v Československu. Obdobně promlouvá 24. listopadu na manifestaci Verejnosti proti násiliu (VPN) na náměstí SNP v Bratislavě Mikuláš Huba.

Občanské fórum má po ruce významné odborníky. V Ekologické sekci Biologické společnosti při ČSAV probíhá koncem osmdesátých let už docela svobodná vnitřní diskuse. Její odborná stanoviska se nekryjí s tím, co chce vláda slyšet. O ekologii se diskutuje interdisciplinárně, nejen biologicky. Setkávají se tu čeští a slovenští nekonformní ekologové.

Vedle Vavrouška je tu politický vězeň, signatář Charty 77 a vydavatel samizdatového Ekologického bulletinu Ivan Dejmal. Je tu Bedřich Moldan, špička nevládní ekologie, dlouholetý tajemník Ekologické sekce Biologické společnosti.

A ve VPN je postavení ekologů ještě výraznější. Obdobnou úlohu jako Charta 77 v Česku sehrál totiž na Slovensku dokument Bratislava/nahlas z roku 1987 kritizující kvalitu života v Bratislavě. Šest členů redakčního kolektivu (Budaj, Gál, Huba, Tatár, Flamik, Gindl) se později stalo představiteli VPN a editor dokumentu Ján Budaj hlavním mluvčím a předsedou VPN.

Životní prostředí se proto rychle stává důležitým tématem rekonstruovaných národních vlád ještě pod komunistickými předsedy. (…)

Práce na zásadních změnách legislativy životního prostředí v Československu začínají. Svobodně myslících ekologů velmi dobře informovaných o životním prostředí a připravených měnit stav je v zemi dost.

Za pár let Václav Klaus napíše, že po fašismu a komunismu se potřetí útočí na lidskou svobodu ve jménu přírody. Ale proti komunismu, za lidskou svobodu a ve jménu přírody bojovali v Československu právě ekologové. (…)

Na 1. sněmu OF 23. prosince hodnotí Josef Vavroušek situaci ještě takto: „Nyní se naskýtá velká šance, jde i o jinou kvalitu života, ne konzumní způsob jako na Západě, uvědomělá skromnost, vztah k přírodě, nový hodnotový systém.“

Řešení mocenské krize ve prospěch demokracie si vyžádalo ekonomické, nikoliv ekologické odborníky. Heslo dne je „Dohnat Západ“. A rozdíly ve spotřebě jsou viditelné. Kontaminace potravního řetězce vidět není.

V tomto kontextu je Vavrouškův federální ministerský post o půl roku později maximem, čeho ekologové mohli dosáhnout. (…)

Politikem v Československu, Evropě a ve světě

Vavroušek získává jako ministr možnost politicky prosazovat ekologický rozměr do všech procesů politické, sociální a ekonomické transformace.

Jeho resort připravuje zákon o životním prostředí č. 17/1992. Po desetiletích, kdy se nejprve životní prostředí poškodilo a pak se případně škody napravovaly, obsahuje zákon poprvé povinnost posuzovat vliv technologií, staveb či výrobků na životní prostředí předem, před zahájením činností. Tato zásadní změna je ale nepříjemná Klausovi a poslanci jeho strany dělají vše možné, aby závazné pasáže týkající se hodnocení vlivů záměrů a činností na životní prostředí ze zákona vykuchali.

Zákon vychází z principu trvale udržitelného rozvoje, formulovaného OSN v roce 1987 jako odpověď na apokalyptickou prognózu Mezí růstu z toku 1972. Definuje jej jako „takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“. Podle Klause je ale udržitelný rozvoj od reality odtržená koncepce. A ekologická politika musí mít limity dané ekonomikou.

Při přípravě koncepce daňové reformy se kvůli ekologické politice střetnou znovu.

V chápání nového směřování společnosti na sebe ekonomové a ekologové narážejí. Přinejmenším ekologové jako Vavroušek a Dejmal. Tím intenzivněji, čím přesvědčivěji mezi ekonomy vyhrávají stoupenci „volného trhu bez přívlastků“, kteří regulaci motivovanou ohledy sociálními a ohledy k životnímu prostředí odmítají, protože podobu ekonomiky má určovat svobodná volba spotřebitelů.

„Péče o životní prostředí je však pro neoklasickou ekonomickou teorii cizím tělesem, ‚externalitou‘, na kterou reaguje jen pod tlakem vnějších okolností,“ ví Vavroušek dávno. A kromě toho: směřoval-li státní plán ke kvantitativnímu růstu, pak neregulovaný trh zaměřený na stimulaci stále nových a nových zbytných potřeb směřuje k témuž.

Výpočty a tabulky zvládá sebevědomý Vavroušek stejně dobře jako sebevědomý Klaus. Konflikty rozšiřují obecné povědomí o strategii trvale udržitelného rozvoje.

V červnu 1991 svolává Vavroušek do Dobříše vůbec první společnou konferenci ministrů životního prostředí Evropy a zakládá tradici těchto setkání. O čtyři roky později publikovaná skoro sedmisetstránková zpráva o životním prostředí v Evropě iniciovaná v Dobříši je nejpodrobnější věcnou zprávou o stavu evropského životního prostředí.

V roce 1992 je Vavroušek na historicky nejreprezentativnější konferenci OSN o životním prostředí v Riu de Janeiru vedoucím československé delegace. Navrhuje reorganizaci OSN rozsáhlou decentralizací struktury a doplněním o chybějící články a vazby. Příliš revoluční… Životní prostředí se novou prioritou OSN, rovnocennou s dosavadními, nestává.

Uplynuly necelé dva roky, během kterých z popela ochrany životního prostředí v Československu vytvořil Vavroušek s ministry Moldanem a Dejmalem nový systém ochrany životního prostředí, nové instituce a legislativu, která je srovnatelná s legislativou Evropského společenství. Po volbách v roce 1992 ekologická agenda ve vládách trvale ubývá. Vavroušek ale není skeptik, je bojovník. Publikuje, usiluje o politickou podporu, z jeho iniciativy vzniká Společnost pro trvale udržitelný život.

Životní hodnoty

Zažil životní prostředí Afriky i reálného socialismu, přemýšlel o jeho ochraně, jako ministr se podílel na nejreprezentativnějších výměnách informací o stavu světa v Evropě a v OSN, vnášel do nich své výrazné postoje a všude po sobě zanechal stopu. Je přesvědčen, že „v časově neomezeném horizontu“ lidstvo přežije na Zemi, jen pokud obnoví „harmonii vztahů mezi člověkem a přírodou“. Překážky vidí v hodnotovém systému vytvořeném euroatlantickou civilizací. Není pochyb o tom, co odsuzuje. (…)

Dobrovolná skromnost

Vavroušek myslí na to, že euroatlantické hodnoty mají zásadní podíl na negativních trendech v celém světě. Myslí na spotřebu jako hybnou sílu ekonomického růstu.

„Tržní ekonomika vede alespoň ve své dnešní podobě k prakticky neomezenému stupňování materiální spotřeby, což je v rozporu s limitovanými přírodními zdroji. Navíc je zcela nereálné, aby všichni obyvatelé naší planety dosáhli úrovně dnešní materiální spotřeby USA nebo jiných bohatých průmyslových států; přírodní zdroje naší planety na to prostě nestačí.“

Ví, že některé politické postoje se mění. Také ovšem ví, že změny jsou spojeny „se snahou vyhnout se změně toho nejpodstatnějšího: hédonistického způsobu života spojeného s masovým konzumem zboží“.

Žádný politik nevystoupí proti ekonomickému růstu ve vlastní zemi, proti růstu spotřeby.

Co může dělat jedinec?

Skromnost, omezení sebe sama, v to věří. K tomu nestačí racionální poznání, to vyžaduje víru. Tu Vavroušek má, ač Boha nepoznal. Skromnost není pro něj něčím, co si sami volíme, protože to chceme, ale tím, čemu se podřizujeme, protože k nám mluví příkaz starší, než je naše vůle. Vavroušek na něj možná narazil v Africe.

Pro morálku je méně podstatné, zda příkaz ukládá Bůh nebo tradice.

Když se František z Assisi vzdává bouřlivého života bohatého mladíka a přijímá dobrovolnou chudobu, obnovuje smysl života církve postižené marnotratností.

Když Vavroušek žádá dobrovolnou skromnost, směřuje podobným směrem. Obnovuje smysl života lidské společnosti postižené konzumem. (…)

Vavroušek, vlídný, skromný, přátelský muž, vždy připravený pomáhat, vždy připravený k diskusi, je se svým poselstvím otevřen každému. Politikům i nám.

Publikováno se svolením autora.

První část tohoto textu si můžete přečíst zde.