Počteníčko: Privatizujme Kongres!
Arthur Miller (1915–2005) byl jedním z mála spisovatelů, kteří dokázali spojit literární kvalitu s veřejným angažmá. Například na následující úvaze sotva poznáme, že vznikla už před dvaceti lety.
V době, kdy republikáni ruší kongresové výbory a vyhazují jejich pracovníky, je výborným nápadem odprodat jednu budovu Sněmovny reprezentantů. Nedivil bych se, kdyby to byl jen začátek tažení za privatizaci Kongresu. Ano, nechť svobodný trh hrdě pozvedne svou velkolepou hlavu v nejsvětějších stáncích Dobročinného státu!
Důvody pro privatizaci Kongresu jsou pádné a jasné. Každý ho nenávidí – jen o něco méně než prezidenta. Přesněji řečeno – veřejně každý, kdo promlouvá v rozhlase, a miliony lidí, kteří jen poslouchají a nenávidí soukromě.
Nenávist si Kongres vysloužil hlavně svým pokrytectvím. Jeho členové mají například komplexní, vládou garantované zdravotní pojištění. Návrh, aby něco podobného měli také voliči, však ztroskotal – kupodivu na jejich radu a s jejich souhlasem.
Voliči s úlevou přivítali, že od nenáviděné vlády jim už nehrozí levné zdravotní pojištění; přesto jsou poněkud zmateni, neboť nedostali, co podle průzkumů veřejného mínění požadovali.
Na jedné straně si voliči lebedí, že se jim odepřelo to, o čem říkají, že to chtěli; současně ovšem vědí, že tažení proti zdravotnímu pojištění financovaly soukromé pojišťovny, které poskytly na kongresovou kampaň miliony dolarů. Výsledek? Přes všechno své štěstí voliči cosi tuší o trvalém pokrytectví Kongresu.
Zdravotní péče je v Americe jen jedním z mnoha problémů, stejně prekérním jako např. bezpečnost silničního provozu, životní prostředí, výchova mládeže, užívání půdy ve veřejném vlastnictví atd. Způsob, jakým se o každém problému rozhoduje, má vliv na finance toho kterého podniku, průmyslu nebo povolání. Zainteresovaní přirozeně ochotně mažou kongresmanům chleba máslem.
Pokrytectví se nejlépe můžeme zbavit tím, že z Kongresu uděláme soukromý podnik. Ať tam každý poslanec a senátor otevřeně zastupuje tu firmu, která koupí jeho hlas a uhradí jeho mzdu. Pak budeme mít ten nejlepší zastupitelský systém, jaký si lze zaplatit, a nesmyslně nákladné volební kampaně mohou odpadnout. Každý, kdo bude chtít v Kongresu zastupovat např. výrobce léků, si může u vedení farmaceutické společnosti podat příslušnou žádost. Vnucuje se otázka, zda je vůbec nutné, abychom se párali s volební procedurou. Bohužel se obávám, že nejspíš i nadále budeme muset prosit občany, aby přišli k volbám, jinak se nám ještě více odcizí. Loni v listopadu se k urnám obtěžovalo jen asi 39 procent oprávněných voličů.
Privatizovaný Kongres by možná přilákal více voličů než nynější zastaralá instituce. Pokrytecký háv by z ní spadl, získala by na přitažlivosti. Občan by radostně volil nikoli neprůhledného Mr. XY, ale transparentní automobilový koncern, obchod s realitami či pěstitele datlí.
Po zprivatizování Kongresu přijde na řadu Nejvyšší soud a Ministerstvo spravedlnosti. Každého člena Nejvyššího soudu si otevřeně najme některé odvětví, aby hájil jeho zájmy, což se bude dít jednoduchou obchodní dohodou. Např. soudce za automobilový průmysl může hravě smést ze stolu žalobu na General Motors nebo Forda, když získá podporu soudce za zemědělské podnikání. Na oplátku ho podpoří zamítnutím stížnosti zemědělských dělníků, otrávených při sklizni zelí.
Někdo může namítnout, že v takovém systému (extremisty označeném za legalizovanou korupci) přijdou zkrátka zájmy veřejnosti. Žádný strach – jen si uvědomme, že veřejnosti, a tudíž ani veřejného zájmu ve starém smyslu už není. Jak jednou řekla Margaret Thatcherová, žádná společnost neexistuje, neboť veřejnost sestává z jednotlivců, z nichž každý má své soukromé zájmy, které jsou do jisté míry v rozporu se zájmy jednotlivců ostatních.
Možné námitky: V systému, který bere v úvahu pouze soukromé ekonomické zájmy, vezme za své abstraktní myšlenka spravedlnosti. Za druhé, korporační stát, který něco takového připomíná, byl konceptem Mussoliniho. Skončil tím, že soukromníci zmocnění státem bezostyšně vyrabovali, co se dalo.
Námitka proti námitkám: Korporační stát už máme. Privatizace by to jen uznala jako fakt.
Závěr: jsme v rejži.
Text, který vyšel v New York Times 10. ledna 1995, přetiskl časopis Listy 2/95, jméno překladatele nebylo uvedeno.