České krajinářství na Pražském hradě
V Jízdárně Pražského hradu se koná opravdu rozsáhlá výstava představující českou krajinomalbu devatenáctého a dvacátého století. Důraz klade na zručné řemeslo.
Jízdárna Pražského hradu je docela rozlehlá budova. Autoři výstavy Má vlast – pocta české krajinomalbě se rozhodli ji naplnit co největším počtem obrazů, k čemuž využili jednak rozčlenění prostoru výstavními panely, a jednak umístili obrazy, pokud to umožnil jejich formát, i do třech řad nad sebou. Tento způsob instalace navozuje atmosféru zámeckých galerií, kde bývalo takové pojetí obvyklé. K obrazům z devatenáctého století se tento způsob prezentace hodí, k obrazům z toho dvacátého už méně, na což pořadatelé expozice vzali zřetel a umění minulého století na výstavě natěsnali o trochu méně.
Celá výstava se rozpadá na dvě poloviny na dvou stranách sálu, na krajinomalbu devatenáctého století, v zásadě realistickou, a na potýkání se s krajinou ve výtvarném umění století dvacátého. Srovnání je dost jednoznačné, krajinářství nebylo ve dvacátém století středem zájmu tvůrců a výtvarné směry, které v té době převládaly, si krajiny moc nevšímaly, případně si s jejím ztvárněním příliš nevěděly rady. Jistě jsou výjimky a i ve dvacátém století jednotlivci vytvořili nádherné malby české krajiny, obecně ale šlo umění tohoto století jinudy. Píšu „české krajiny“, jelikož až na nepatrné výjimky je výstava věnována Čechám, nikoliv Moravě, nikoliv Slezsku, nikoliv malbám, které čeští malíři vytvořili za hranicemi českého království na základě tamějších exteriérů.
Obrazů je v Jízdárně prostě spousta, autoři uvádějí, že je vystaveno 750 exponátů. Takže nemá valného smyslu pouštět se do podrobnějšího probírání jednotlivých jmen umělců zde přítomných, prostor pro recenzi by se změnil ve výčet. Podstatnější je celkové vyznění. Pokud jde o jednotlivé autory, nejspíše velká část návštěvníků – rozhodně těch, kteří sem nepřišli náhodou nebo coby žáci či studenti v rámci výuky – má už dávno své oblíbené krajináře, ke kterým se vrací, a výstava Má vlast nejspíš jejich osobní zalíbení nezmění.
Celek výstavy je poněkud patetický, ve shodě s názvem. Proč ne. Věčného českého zpochybňování čehokoliv, šťourání do úplně všeho a ironického odstupu si jistě ještě užijeme do sytosti. Ta patetičnost ale působí nikoliv monumentálně, v dobrém slova smyslu monumentality, ano, vůbec nepůsobí jako Pražský hrad, který s výstavou přímo sousedí, nebo jako stejnojmenná skladba Bedřicha Smetany. Spíš je tu cítit patetičnost funkcionářská či nabubřele měšťácká. Z expozice přímo čiší vzdávání úcty malířské řemeslné zručnosti, ovšem zručnosti, v níž chybí duchovní přesah. Nepříliš známých či zapomenutých krajinářů z devatenáctého století je z depozitářů vytaženo nějak příliš. Velký prostor dostávají „chlebaři“ – příkladem budiž zručný řemeslník, dobrý obchodník, ale umělec spíš podprůměrný, český impresionista dlouho žijící ve Francii Václav Radimský. Problém je v tom, že není nijak odlišeno, co je umění mistrů a co je umění marginální, vše je prezentováno v jedné rovině.
Řemesla se současné výtvarné umění v zásadě vzdává, což není dobré. O tom jsem se v Kulturních novinách zmiňoval několikrát (například zde). Samotné řemeslo ovšem také není samospasitelné a výstava Má vlast to velmi názorně ukazuje.
Nějaká vyšší myšlenka, která by prodchnula a sjednocovala celou výstavu, chybí. Je to vlastně salón. Ač se neobrací na konkrétní movité kupce, přesto tak působí. Jako by cílem bylo oslovit zákazníky s tučnými prkenicemi, v dnešní době tedy spíš s bohatě vyfutrovanými kreditními kartami, kteří si přišli vybrat něco do parádní místnosti ve vile, nebo něco, co bude působit dobře v sídle firmy.
Jednotlivosti na výstavě jsou samozřejmě úžasné. A je to velký zážitek moci opět vidět některé obrazy, které zas jednou vyšly na světlo z depozitářů Národní galerie. Anebo vidět poprvé obrazy ze sbírky Obrazárny Pražského hradu, obrazy, pro které tu de facto žádná stálá veřejnosti přístupná expozice není. V tomto směru jde o výstavu nepochybně záslužnou. Protože co je do obrazů, které leží uzamčené ve skladech, přístupné nanejvýš několika zaměstnancům různých institucí? Ano, zvykl jsem si, jako mnozí, na demokracii. Jistěže zámečtí páni své soukromé galerie veřejnosti nezpřístupňovali vůbec. A to po celá staletí.
Co říci závěrem? Méně by bylo více! Ovšem doba, ve které žijeme, chce právě naopak všeho co nejvíce: plné regály, plné obchodní domy, sborníky a antologie s desítkami básní či s desítkami povídek od desítek autorů. A v oblasti umění je ovšemže již dlouho trendem také vytahování zapomenutých a neznámých autorů a jejich zařazování po bok klasikům. Výstava Má vlast reaguje na dobové dění a trendy a souzní s nimi, sází na povrch, ne na duchovní hodnoty. Když ovšem návštěvník výstavy přebere hlušinu, své si tu jistě najde.
Měl jsem štěstí, že jsem v Jízdárně Pražského hradu byl ve výjimečně teplý zářijový den, kdy babí léto potenciální návštěvníky výstavy táhlo spíš někam do parku či sadů, k Vltavě nebo třeba do zahradní restaurace, tedy do krajiny reálné, nikoliv namalované na obraze. Jinak prý bývá plno a o co více je v Jízdárně prostoru pro obrazy, o to méně je ho tu pro návštěvníky, což samozřejmě nemusí být úplně příjemné. Propagaci má výstava velmi dobrou a dá se předpokládat, že pokud jde o počet prodaných vstupenek, půjde o jeden z velmi komerčně úspěšných počinů. Z hlediska umění jako takového ale tahle výstava není nic moc.
Má vlast – pocta české krajinomalbě. Jízdárna Pražského hradu, 4. září – 1. listopadu 2015.