Uprchlická poezie v krizi
Na sympatických stránkách s příjemně uhozeným názvem Nedělní chvilka poezie vyšly 20. září 2015 básně jedenácti autorů (Mirka Ábelová, Bohdan Bláhovec, Tomáš Čada, Adam Borzič, Potmě, IKanias Kanas, Bořek Mezník, Magdaléna Šipka, Karel Škrabal, Bystrá Hyena a Luděk Navara). Dle úvodníku se jedná o básně „na aktuální téma“ s tím, že „uprchlická krize nechává málokoho chladným. Týká se to i básníků“. Soubor nese název Uprchlická krize v poezii (Až dneska večer usneš, oplotím tě drátem).
Po přečtení souboru mi vyvstala v mysli scéna ze Švejka, kdy poručík Dub prozradí před nadřízenými, že svému vojenskému sluhovi nafackoval, protože neodolá a osloví oběť své šikany slovy: „Chceš ještě dostat novejch pár facek?“
Vzpomněl jsem si totiž, jak dnešní leví i praví obhájci rétorického humanismu na všech sociálních sítích vulgárně nadávají lidem jen proto, že třeba nesdílejí přesně jejich náhled na tu kterou věc, načež vždy nasadí útlocitnou tvář a prohlásí, že se jim vulgarita z duše protiví. Když už jim to člověk málem uvěří, přijdou nejútlocitnější z nich – básníci – a spustí:
„Ty huso, s mozkem přelepeným / k rozehřátým stehnům / co ulice míjíš zahleděná sama do sebe! / Ty že máš strach z imigrantů…?“; „Všichni ti ustrašení zmrdi / co místo mozku zapínají / svou ustrašenou, rozklepanou / eurooptimistickou prdel / srocují se do stád vykleštěnců“; „Nemám mít rád uprchlíky? Běžte do piče…“
Na vině je tu myslím představa některých básníků, že poezie se od běžného projevu liší povinnou ztrátou soudnosti, vyjádřenou v bouřliváckém tónu ožralého pojišťováka. Nic proti vulgaritě v poezii, ale na citované výlevy platí u pojišťováka i básníka stejný handicap: spravedlivě rozhněvaný autor tu bojuje za pravdu tak nějak zpod stolu. Komu tam konkrétně nadává, se tudíž zpoza politého ubrusu nikdo nedozví. Skutečný nácek, tedy člověk volající po střelbě do uprchlíků, si navíc asi nikdy nepřečte, jak mu to básník nandal (anebo si to přečetl už v diskusích na Facebooku, které si na žádnou poezii nehrály): „Dupání, přidušené hlasy / vypalte kulturu měsíce / vypalte oblohu modlitebních koberečků / vypalte tisíc salv do uprchlických dětí // znovu otevřeme Terezín a Treblinku“; „Polib mi prdel s jakýmsi státem / Až dneska večer usneš, oplotím tě drátem / Nechám tě žít v soukromý totalitě / Tak si to chtěl Nebo jaks to myslel / Když si říkal, že bys je střílel“; „Jak se žije když umíš jenom nenávidět / Když přeješ lidem smrt a přeješ si je střílet / Migrace je otázka života a smrti a ne nějakej výlet“. Chvílemi čtenář zbystří, když sleduje, jak se básník poctivě snažil skrýt i poslední známku konkrétního zacílení své tirády do hávu rafinované, rýmem diktované metafory: „Tohle je, chlapi, růženec. / Kdo ho nemá, tak to je ten běženec!“
Především se tu však příliš často sklouzává k pouhému osočování, že ten který oponent, odhalený ve své mrzkosti tím, že si dovolí mít jiný názor, si ASI něco špatného myslí a že by MOŽNÁ (třeba ve snu) do kohosi střílet chtěl. Taková soukromá hypotéza je ovšem pro mluvčího dostatečný důvod k paranoické vlně veřejného nadávání a poučování: „Chceš nenávidět lidi jen protože jsou jiný / Ve vlhkejch snech se vidíš jak je střílíš / Obviňuješ druhý vůbec nevíš jak to chodí“.
A v tom je myslím problém nejen těch básniček. Právě ta povážlivá neadresnost jinak zcela adresných průpovídek („Běžte do piče“) je v poslední době slabinou všech těch dnešních výkřiků, podle nichž každý, kdo se osmělí komentovat migrační krizi jinak než s teatrálně jurodivým welcomismem, je stoprocentní nacista, úplně stejný jako ten, kdo opravdu prokazatelně volá po střelbě do lidí. Platí zde bohužel jednoduchá úměra: čím víc bude obyčejná obava z neznámého kaceřována a čím víc budou okřikováni zastánci prozíravějšího náhledu (v poslední době se terči takového okřikování stali vědec Cílek, spisovatelka Hůlová a novinář Šibík), tím snazší sklizeň budou mít (a už mají) populisté všeho druhu, počínaje Konvičkou, který si po středoškolsku plete kulturu s terorismem (islám s islamismem) – a konče skutečnými rasisty a neonacisty.
„[Některé] básně,“ píšou pořadatelé souboru v Nedělní chvilce, „napsali autoři přímo námi oslovení. Většinou to bylo tak, že řekli: Ne, takto psát poezii neumím. A pak za pár dní přišla báseň.“ Nic proti takovému rychlosběru rychlomedu. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Pořadatelé souboru básní na uprchlíky přitom zjevně chápou, jaký je to tenký med, tahle básnická angažovanost. Sami to píšou: „Aktuální a angažovaná poezie má svoje úskalí.“ Dodávají však odvážně: „Ale je i autentickým dokumentem doby a tato doba jeví se jako důležitá až převratná. Málokdo k ní dokáže mlčet a s poezií je to podobné.“
Což o to. Místy se stává, že i na objednávku se básník může trefit. Metafora se totiž může stát tím obloukem, který beze všech klišé umí jednu věc vysvětlit skrze druhou: „Přijdou si jako lidé i mimo tento text / Vždyť já o nich tak uvažuji / A proč když jsou jen shluk písmen // Musí se všichni tak neskutečně mačkat“.
Většinou však takové životodárné zkraty nepřicházejí. Angažovaná „poezie“ mívá vůbec zarážející úroveň. Mnohdy je tomu tak proto, že vlastně o žádnou poezii nejde. Často se v podstatě jedná o rozsekání podučitelského monologu z rodící se hospodské hádky do nestejně dlouhých řádků, které jsou pak asertivně chápány coby „verše“: „Chováš se, jako by svět / byl jen naplněním tvé touhy / místo aby ses starala / o pravou povahu dění“; „Díky státu jsi zapomněl co je svoboda / Svoboda to jsou svobodný lidi“.
Tam, kde autor zachraňuje situaci užitím rýmů (proti nimž jinak nic nemám), bývá neštěstí dokonáno. Dokonce i nefalšovaná tragédie vypadá v takovém zaopatření jako zoufalý pokus o srdceryvný kýč: „Srdce / chce brečet / Mozek / se stydí / Nejen / pro těch / 71 lidí“.
Tolik ke zřetelům estetickým. V rovině ideové se pak nezřídka stává, že ten který autor propašuje do úkolovaného tématu ještě svou vlastní ideologickou obsesi, asi jako když to překupníkovi nedá a načerno vloží do prodávaného zboží letáčky na vlastní kampaň. Právě v těchto případech bývá nejzřetelnější, nakolik je taková poezie jako celek zbytečná: novinový článek nebo obyčejná reklama je asi v takových případech účinnější. V poezii působí výsledek tohoto míchání sirupů útrpným dojmem, ať jde o kontraband zleva („zas staneš se číslem / ne na seznamu spalovny / na seznamu banky“; „Říkají, že uprchlíci se sem nevejdou, / zatímco v Praze stojí stovky / vybydlených domů“) nebo zprava („prezident mlčí / Stojí tam ve flanelovém nevkusném pyžamu z Číny / UPRCHLÍCI POTŘEBUJÍ POMOC! / Ale prezident se jen dívá / Barunka si začne připadat trapně / A pak / Prezident na ni poštve psa“). A to raději nechávám stranou, že v jedné z básní vyskočí na čtenáře dokonce erární strašák z loňské skříně, jako kdyby se muselo vyzkoušet, jestli se ho někdo lekne i letos: „Bojíme se o vlastní prdel / Nastavujeme Putinovi“.
Přemýšlel jsem, co skoro ve všech těch básních tak nepříjemně vrže jako v rezavém kanapi. A najednou se mi to vyjasnilo. Autoři se v nich většinou nedokázali odpoutat sami od sebe. Od velikosti svého osobního rozhořčení, lítosti, hněvu. Vlastně se o to ani nesnažili. Majetnická pýcha na mohutnost vlastních emocí je tu spojena s pocitem spravedlivé ukřivděnosti přisvojených ideálů. Obojí má toho kterého ukřivděnce zřejmě opravňovat k impulzivnímu nadávání všem okolo. A to tak, aby to neslyšel nikdo mimo podobně stiženého sounarcise. A ta majetnická pýcha na vlastní heroismus je v těch básních (podobně jako, s prominutím, v monologu ožralého pojišťováka) fakticky tématem číslo jedna. To tam skřípe.
Jen tam, kde si autor dokáže za cenu slušného zemětřesení odmyslet vlastní velikost a uvolní tak cestu prosté, skromné empatii, dochází ve verších k ozonovým výbojům, které prokazují, že i v angažovaném gestu, zbaveném ovšem oné zotročující přítěže zaúkolovanosti, se může skrývat ryzí poezie: „čekáš tu na vlak / nebo na ptáka s ohnivými křídly“; „vypros si teplou deku nebo půlku království“.
A tam, kde empatie odhalí, že „nepřítel“ nebývá jen venku, ale i uvnitř, bleskne s rachotem hromu záře skutečné lidskosti, s níž se básník nevylučuje z věčného zápasu dobra se zlem. Lidskosti, kdy s opravdovou, nikoli již hranou odvahou dokáže ukázat prstem i sám na sebe:
„Dal si to správnym ľuďom? / Kto vlastne sú tí správni ľudia? / Sú správnejší?“; „Přistihls je, / jak se bojí minaretů, sousedů, / zdravého rozumu i citu. / Strach z nich dělá zlé mravence. / Přistihl ses.“
Shrňme to. Ideologie je vždycky trapná, jakmile se snaží honem honem vyprázdnit svůj obsah do nejbližší básně. Stejně trapná bývá estetika, založená na (volném či vázaném) přízraku verše, který má splácat z novinového úvodníku báseň. Báseň totiž není nádoba ani tekutina. Je to zároveň sklenice i voda, a mění se v pohár s vínem nikoli úkolováním, nýbrž zázrakem. Zapomenout na sebe a vcítit se do tíhy teplé deky, to je ten zázrak.
Snad den před publikací Uprchlické krize v poezii jsem na Facebooku zaregistroval pozoruhodnou iniciativu. Neznámí lidé v ní tíhu teplé deky odlehčili sobě i těm potřebným, protože nepostupovali tak, aby nenávist k nadšení přebíjeli nadšením k nenávisti, nýbrž prostě nenávist i nadšení obrátili v žert. V situaci, kdy se slovo imigrant nadužívá snad i v masážních salonech a při krmení králíků (nebo možná při obou příležitostech najednou), jde o žert osvobozující. Ať se proto na mě básníci nezlobí, ale jako báseň mi ten žert ve své samovolnosti přijde nějak lidštější i ústrojnější. Už proto, že nikoho z anonymních tvůrců nenapadlo, že by to měla být báseň:
S imigranty nejsou žerty
Kdyby tisíc imigrantů
Imigrant ze Saint Tropez
Smrt krásných imigrantů
Imigrantova schovanka
Pane, vy jste imigrant
Šest imigrantů s Cibulkou
Imigrant jako řemen
Sněhurka a sedm imigrantů
S imigrantem mě baví svět
Kladivo na imigranty
Imigrant, má panenko
Copak je to za imigranta
Čtyři imigranti stačí, drahoušku
Pyšný imigrant
Imigranti v ulici Morgue
Je třeba zabít imigranta
Jak dostat imigranta do polepšovny
Na západní frontě imigrant
Spalovač imigrantů
Návrat růžového imigranta
Imigrante, podejte mi pero
Andaluský imigrant
Když se rozzlobíme, budeme imigranti
Imigrant se zlatou hvězdou na čele
Jak imigranti přicházejí o iluze