Knihy o válce (2. část)
V letošním roce jsme si připomněli sedmdesáté výročí konce druhé světové války. Tato největší válečná katastrofa v dějinách lidstva je stále živým tématem. Reflexe jejích aspektů se rozhojňuje a prohlubuje a poučení pro sebe si v ní snaží nalézt i dnešní mladá generace. V následujícím textu představíme na pokračování čtyři knihy z poslední doby, které umožňují nahlédnout na válečné události z různých stran a tvoří vzájemně se doplňující celek.
Německý svět v Brně (pokračování)
Jana Nosková a Jana Čermáková (eds.): „Měla jsem moc krásné dětství.“ Vzpomínky německých obyvatel Brna na dětství a mládí ve 20. až 40. letech 20. století. Etnologický ústav AV ČR v. v. i., Statutární město Brno – Archiv města Brna, Brno 2013.
Předchozí díl textu naleznete zde.
Rozhovory s německými pamětníky života v předválečném a válečném Brně jsou neobyčejně vzácným svědectvím, které poskytuje vhled do nitra světa jedné komunity. Kromě toho, že máme možnost vnímat bezprostředně německou perspektivu pohledu, je třeba si uvědomit i omezení ve vidění (horizontu) jednotlivce. Jeho pohled je navíc zúžen věkem, k němuž se vážou vzpomínky, to jest dětstvím či mládím, kdy člověk vnímá okolní svět hodně sebestředně. Toto je konstatování, které platí pro pohled jednotlivce odkudkoli, ať už z české, německé či jakékoli další strany. Z jednotlivých příběhů, jakkoli ilustrativních či dramatických, lze stěží odvozovat skutečný charakter ducha doby či působení dějinotvorných mechanismů, protože jim chybí statistická a koneckonců často i symbolická váha. Na druhé straně ale právě ony dodávají neosobním popisům dějinných mechanismů jedinečný lidský rozměr. Umožňují nám lépe chápat motivace a příčiny chování obyvatelstva, jež kolikrát mívají komplexnější strukturu, než by se zdálo ze suchého dějepisného výkladu.
Čtenáře, který vychází z české kulturně-historické pozice a má navíc i časový odstup, musí zarazit „jinakost“ německého světa a malá propustnost hranic mezi českým a německým prostředím – zvláště pak po vyhrocení národnostních rozporů ve 30. letech a nemluvě už o válečném období. Propustností tu míním funkční prostory pro výměnu kulturních statků, upřímné přátelství, vzájemnou podporu a úctu. Zajímavá je historka, kdy jedna pamětnice, tehdy děvče, vzala svou českou kamarádku na zábavu do Německého domu v Brně a ta musela předstírat, že je němá, aby nevyšel najevo její původ. Němečtí známí naší pamětnice tuto kamarádku litovali: Takové pěkné děvče a němé… Byla by to zábavná historka, kdyby v ní nebyla skryta hluboká tragika doby.
Podobně je z výpovědí cítit často absence jakési základní sociální citlivosti, která hraničí za daných okolností až s dětskou naivitou. Jedna z pamětnic vypráví, že v posledních dnech války dlouho neměla strach a nechtělo se jí odejít s maminkou z Brna, vždyť přece nikomu nic neudělaly, ale pak začaly utíkat před Rusy a i na té cestě před frontou jí to ještě nedocházelo. Dostalo se jí však dvou dobře míněných varování (od Čechů), ať odjedou pryč, jinak na to doplatí, a až pak za určitých dramatických okolností si uvědomila míru nebezpečí a ve velkém strachu se jí s maminkou podařilo dostat do americké okupované zóny. Přitom na jiném místě tato paní vzpomíná, jak jako dítě pomáhala Sudetoněmecké straně v předvolební kampani. Později se za to dle svých slov styděla, ale tehdy pomáhala euforicky roztáčet obludná dějinná kola. To je ta tragika dějin – jednotlivé, zdánlivě izolované a kriticky nereflektované činy jednotlivců jsou součástí dějů, které však mají hlubší a širší kolektivní povahu a vymykají se kontrole. A ve výsledku mají i kolektivní následky, které vykazují pro část obyvatelstva rysy nespravedlnosti. To je dějinná lekce pro nás všechny (mám na mysli i nástup a další existenci naší totality po válce). Zmiňovaná pamětnice pak vzpomíná, jak jí na útěku postupně začalo docházet, co se dělo: „Ten tvrdý střet mezi oběma národnostmi. To snad není možné. Kdyby mi někdo po válce řekl: ,Byli jste pěkně pitomí!‘, musela bych souhlasit.“
Podobně mrazivé dojmy (při vědomí toho, co vše probíhalo v jiných vrstvách společnosti) má člověk při čtení vzpomínek, jak to bylo na začátku války vlastně ještě dobré, byl klid, všichni spolu vycházeli, v Brně se vyráběly zbraně, v továrnách pracovali i Češi. Problém ve vědomí tehdy mladé pamětnice začal hlavně až po atentátu na Heydricha a po válečných opatřeních, která se začala dotýkat i německého obyvatelstva (povinné pracovní nasazení, komplikace při studiích, podpora vojsk). A přitom na jiném místě probleskne vzpomínka na to, jak bratr pamětnice přinesl domů Talmud, jeden ze zbytků vypálené synagogy z doby, kdy začala německá okupace. Jinak ani stopa po reflexi zavírání lidí spjatých s odbojem, zavádění protižidovských opatření atd. – Jako by žila na jiné planetě.
Na druhé straně stojí výpověď jiné ženy, jejíž tatínek byl německý komunista a byl záhy po okupaci internován v koncentračním táboře. Život její a její maminky se pohyboval na hraně, ze strany „přesvědčených“ soukmenovců jim neustále hrozilo nebezpečí. Poznala i obě strany české povahy: Jedna Češka se o ni starala a na konci války ji z vlastní iniciativy odvedla z Brna do bezpečnějšího prostředí na venkov. Ale bylo to jen zdánlivé zajištění – pro tamní Čechy bylo děvče Němkou a nebýt ochrany její chůvy, vydali by ji klidně a zjevně i škodolibě napospas protiněmeckým opatřením.
V neobyčejně záslužné knize, jež byla po právu oceněna Cenou Národopisné společnosti, lze studovat a objevovat mnohé důležité aspekty pro poznání a porozumění historii česko-německých vztahů. Nezaujatý přístup editorek je zde velkou devizou. Jako čtenář, jenž tuto knihu vnímá i v kontextu svého osobního hledání a přemýšlení, docházím po jejím přečtení k závěru, že tragické vyústění vzájemných (ne)vztahů mezi Čechy a Němci odpovídalo předchozímu stavu a vývoji, jenž do značné míry charakterizoval bratr jedné z pamětnic (str. 174): „… můj bratr má pravdu, když píše, že jsme v republice žili v paralelních společnostech, z nichž každá zahrnovala všechny sociální vrstvy, ale navzájem se téměř nestýkaly. Pokud se vůbec někdy uskutečnil pokus usmířit obyvatele Československa a udělat ze všech loajální obyvatele Československa, nezdařil se.“ – S tím plně souzním a zůstává otázkou, jestli vůbec takové celkové usmíření bylo tehdy možné (na rozdíl od statisticky málo významných individuálních příběhů, které mají symbolický význam především pro budoucnost) – v oné době zrání a emancipačního úsilí jednotlivých středoevropských národů, kdy duchovní i výkonnostní velikán na hřišti evropských dějin doslova a do písmene ztratil hlavu i srdce. A první, co zničil, tak své lepší já a jeho schopnost reflexe (demokratickou a levicovou opozici). Hledání přímých viníků nezdaru tu v zásadě nemá cenu, neboť to odvádí pozornost od pochopení energetiky celé situace a předchozího vývoje, v jejichž velmi komplikovaném zauzlení jakkoli vysoce postavený a demokraticky smýšlející jednotlivec či osamocené vlády hrály nakonec pouze marginální roli. Vítězila síla, jejíž étos byl prožíván jako existenciální dobro pro celé lidstvo a ne jen pro jeden národ. Ale byla to hrubá síla a padalo hodně třísek.
(Pokračování příště)