Seifertova cena za neliteraturu

Eugen Brikcius (druhý zleva) v Schiele Art Centru v Českém Krumlově.

Eugen Brikcius (nar. 1942) se většinu svého života stavěl k literatuře výsměšně. V oblasti umělecké se zabýval happeningem, v oblasti společenské děláním a udržováním známostí. Letos obdržel Cenu Jaroslava Seiferta.

Cena Jaroslava Seiferta udělovaná Nadací Charty 77 jistě vždy přihlížela ke společenské angažovanosti autorů, ve smyslu jejich postoje vůči režimu, který tu nicméně šestadvacet let už není, byť jeho četné pozůstatky stále přetrvávají. Jako člověk, který se vůči socialistické totalitě vyhraňoval, jako signatář Charty 77, jako politický vězeň a jako člověk, který byl režimem donucen k emigraci, Eugen Brikcius jistě tradici udělování Seifertovy ceny vyhovuje. Tato cena je ovšem – teoreticky – udělována nikoliv jako cena chartistům za jejich činnost v disentu, ale jako ocenění za literární dílo vydané v posledních třech letech, případně i za literární dílo celoživotní. Letos tedy byla udělena někomu, kdo se vzhledem k literatuře po většinu života vyhraňoval.

Ne, že by Eugen Brikcius vůbec literaturu nepsal. Zvláště po roce 2000 se knižně vydávaným publikacím věnovat začal poměrně intenzivně. Část jeho tištěných textů jsou ovšem převody textů, které zazněly při nějaké společenské příležitosti, do tištěné podoby. Označení eseje je pro většinu z nich poněkud velikášské. Ovšem v intencích jejich autora, který na velikášství vždy hodně dal.

Nicméně, a to je podstatné, literatura byla v uměleckém projevu Eugena Brikcia vždy okrajová. Prvotní byl happening, který se později, jak šel čas, na umělecké scéně proměnil v koncept či performance, princip ale zůstal týž. Tento druh umění obecně považuje literaturu, z jeho pohledu „uvězněnou v knihách“, za mrtvou. Vyslovit se slovem ke svým projektům ovšem většina autorů v tomto oboru působících považuje za nutné. Vlastně celé literární dílo Eugena Brikcia jsou takové komentáře k něčemu, případně parodie, nikoliv literatura, která věří sama v sebe a ve svoji hodnotu. Tištěné podoby ve větší kvantitě tato tvorba nabyla zřejmě i proto, že na fyzické akce s přibývajícím věkem trošku přestávají stačit fyzické síly.

Cena Jaroslava Seiferta byla naposledy udělena v roce 2012, tedy před třemi lety, ač její pořadatelé uvádějí, že v současné době je udělována každé dva roky. Zdá se, že to s touto cenou vypadá špatně, bývala udělována každoročně. A také finanční obnos, který držitel ceny dostane, není nijak vysoký – sto tisíc korun. Stačí se podívat jen do sousedního Polska, kde jsou částky, které prozaik či básník obdrží, získá-li některou z prestižních literárních cen, o dost vyšší. Například poměrně nová polská literární cena, kterou zřídila jako svůj odkaz Wisława Szymborská – nositelka Nobelovy ceny za literaturu, stejně jako Jaroslav Seifert –, je udělována za knihu básní vydanou v uplynulém kalendářním roce a vítěz obdrží dvě stě tisíc zlotých, což je v přepočtu milion a dvě stě tisíc korun.

Kromě peněz jde jistě o úroveň laureátů, i ta vytváří prestiž ceny. Cena Jaroslava Seiferta na tom doposud v tomto směru byla dobře, zadrhlo se to až v posledních dvou vyhlašovaných ročnících. Vladimír Binar v roce 2012 a Eugen Brikcius v roce 2015, to nejsou pro českou literaturu jména nijak významná, významné jsou ovšem známosti, kteří tito dva nositelé ceny mají.

Kdo seděl letos v porotě? Zde jsou jména: Michal Bauer, Pavel Dominik, Libuše Heczková, František Janouch, Marie Jirásková, Jiří Peňás, Michael Špirit, Daniel Vojtěch, Jiří Zizler.

Neboli prozaici a básníci z poroty prakticky zmizeli. Nebo byli zmizeni. Pro srovnání, v prvním ročníku ceny, který proběhl v roce 1986, kdy cena byla udělována ve Švédsku a v komisi tedy mohli být víceméně pouze lidé pobývající mimo tehdejší Československou socialistickou republiku, zasedly v porotě tyto osobnosti: Jiří Gruša, Václav Havel, František Janouch, Milan Jungmann, Milan Kundera, Antonín J. Liehm, Sylvie Richterová, Josef Škvorecký, Jan Vladislav.

Doba se změnila, to snad výčet jmen z tehdy a z nyní říká dost jasně. A Seifertova cena byla letos udělena za neliteraturu. Tu symbolickou částku, která „prestižnímu“ ocenění dělá vlastně jen ostudu, i tu prestiž, které také není nadvakrát, by nicméně, a když je toho všeho tak málo, zasloužil někdo více literární. Pokud jde o generaci laureáta, tak podstatné literární dílo vytvořili – a dosud žijí – takoví tvůrci jako Pavel Řezníček, Jan J. Novák či Petr Král, z nichž tomu naposled jmenovanému vyšel v posledních třech letech první díl sebraných básnických spisů a také velký cyklus básní, které vznikaly od šedesátých let dvacátého století, Město je náš les.

Zanedlouho bude udělena Státní cena za literaturu. Snad bude rozhodnutí jejích porotců šťastnější.