Počteníčko: A kde je pravá míra?
Těžko uvěřit, že od doby, kdy Cyrano z Bergeracu poprvé zaveršoval, brzo uplyne 120 let…
… v tom, že mi mocný pán poskytne ochranu,
abych se k němu pnul s vroucností břečťanu?
Mám na své příznivce hledět vždy roztomile
a věřit více lsti nežli své vlastní síle?
Ne, díky! – Nebo mám, jak velí běžný vkus,
bankéřům předkládat k podpisu plody múz?
Čekat, až ministr si mého vtipu všimne,
a sklízet za žerty úsměvy neupřímné?
Ne, dík! Mám každý den obědvat úhoře,
slídit, jak výtečně jsem zapsán nahoře,
od věčných pokleků mít skvrny na kolenou,
hledět si jen svých zad, jak uctivě se klenou,
ne díky! Mám plazit se ze schodů do schodů,
před pochlebníky hrát malého vévodu.
Mám se dát provolat papežem od hlupáků
na jejich koncilu v pokoutním zapadáku?
Škrabalům velebit nadání v každém řádku,
být vláčen po stránkách nejpochybnějších plátků?
Spisovat žádosti, jít z návštěv do návštěv?
Ne, dík! Ne, dík! Ne, dík! Já raději mám zpěv,
smích, snění, svobodu, a chvíle o samotě,
svůj zrak, svůj vlastní hlas, jenž patří jen mé notě;
svět, kde bych si, kdy chci, na stranu klobouk dal,
i pro slůvko se bil či napsal madrigal.
A pokud zvítězím, nemuset po činu
Caesarům k nohám klást půl svého vavřínu;
být mužem, který sám zásluhy sčítá si,
pohrdat břečťanem, jenž bídně cizopasí,
a třeba nejsem dub, mířit vždy nahoru,
vždy sám a nedbaje o cizí oporu!
Přeložil Jindřich Pokorný.
Slavný gaskoňský kadet, kterého vytvořil Edmond Rostand, tvoří s Dumasovým mušketýrem D´Artagnanem a Stendhalovým zeleným (a později červeným a černým) dobrodruhem Julienem Sorelem slavný literární trojlístek navenek tvrdých a neohrožených, ale vevnitř hluboce lidských a romantických Basků…