Čtyři generace válečnictví
Cílem teorie čtyř generací válečnictví je reagovat na změnu vedení války na konci dvacátého století, kdy se boj decentralizoval a státy ztratily svůj monopol na ozbrojené síly. Příkladem čtvrté generace, v níž se právě nacházíme, je i konflikt na Blízkém východě.
První generaci válečnictví charakterizují masové armády používající lineární taktiku (vojáci stojí v řadě proti sobě a střílejí salvami na povel svých velitelů) a kolony s uniformovanými vojáky, kteří podléhají státu. Stát má monopol na násilí. Toto období začíná po roce 1648 a trvá do poloviny devatenáctého století.
Druhá generace vedení války zahrnuje éru po vynálezu zadovek, které učinily lineární taktiku sebevražednou. Pušky zadovky, kulomety, železnice, telegraf a ostnatý drát se staly symboly této generace. Dělostřelectvo se natolik technicky zdokonalilo, že bylo nutno budovat velmi sofistikované zákopy. O druhé generaci válečnictví hovoříme od bitvy u Sadové (jež bývá označována i jako bitva u Hradce Králové) roku 1866 a za její vrchol považujeme první světovou válku.
Období třetí generace válečnictví bylo zaměřeno na rychlost a překvapení: charakteristické bylo obcházení pozic nepřítele s cílem způsobit kolaps nepřátelského týlu. Tato generace je spjata s teorií bleskové války a počátečními úspěchy nacistů během druhé světové války. K nejvýraznějším úspěchům této strategie patří porážka Francie v roce 1940 a šestidenní válka roku 1967, kdy Izrael simultánně porazil Egypt, Sýrii a Jordánsko. Pro čtvrtou generaci vedení války je charakteristické stírání hranic mezi válkou a politikou, ale také mezi kombatanty (frontovými vojáky) a civilisty.
Celý koncept čtyř generací válečnictví byl poprvé popsán roku 1989 týmem amerických analytiků pod vedením Wiliama S. Linda v Marine Corps Gazette v článku nazvaném Změněná podoba války do čtvrté generace, ve kterém byl za čtvrtou generaci označen návrat válečnictví k decentralizované formě. Roku 2006 byl koncept rozšířen Thomasem X. Hammesem v knize Prak a kámen (The Sling and The Stone). V termínech moderního válečnictví znamená čtvrtá generace krok zpět do období před rokem 1648, kdy stát neměl monopol na ozbrojené síly a jedním z hlavních účastníků konfliktu byl ozbrojený nestátní subjekt. Po druhé světové válce se jedná o nejrozšířenější typ konfliktů. Střetem tohoto druhu však bylo již povstání otroků pod vedením Spartaka.
Základní charakteristiky válek čtvrté generace
Čtvrtá generace válečnictví vyrůstá organicky z generace třetí, která se snaží obejít nepřítele a útočit na jeho týl přímo, jako tomu bylo v případě úderných jednotek v první světové válce útočících proti Britům a Francouzům ve snaze prolomit tehdejší pat. Tyto aspekty třetí generace vedení války přešly do čtvrté generace jako válečnictví rychlosti a iniciativy.
O čtvrté generaci uvažujeme od období studené války, kdy se supervelmoci a velké mocnosti pokoušely získat svůj podíl na koloniích a zabraných územích. Jelikož nebyly schopny přímého boje proti bombardérům, tankům a kulometům, používaly taktiku vzdělávání, šíření propagandy mezi obyvatelstvo, utajení a teroru ve snaze překonat technologickou propast mezi státní armádou a povstaleckým hnutím.
Zásadní podíl na této formě vedení války zpravidla mívá povstalecká skupina nebo jiný násilný nestátní aktér, který se snaží svrhnout vládu a nastolit svou vlastní moc. Nestátní subjekt je ovšem mnohem úspěšnější, když se nepokusí v krátkém termínu dosadit svou vlastní vládu, ale snaží se jednoduše dezorganizovat a delegitimizovat stát, který je zapojen do válečného konfliktu. Cílem je donutit tento stát, aby používal stále více vojáků a peněz ke znovunastolení řádu, čímž by měl v ideálním případě (z hlediska svého protivníka) dospět až ke svému totálnímu vyčerpání a ke kapitulaci nebo se stáhnout z oblasti konfliktu.
Čtvrtá generace válečnictví je často reprezentována konflikty zahrnujícími padlé státy a občanské války se zapojením nestátních účastníků, těžko řešitelnými etnickými nebo náboženskými otázkami či s velkými konvenčními vojenskými rozdíly. Velké množství těchto konfliktů se odehrává v takových geografických oblastech, které – dle Thomase P. M. Barnetta – nejsou integrovány do západního modelu globalizace.
Tato generace válečnictví má také mnoho společného s tradičními konflikty nízké intenzity v jejich klasické formě povstalecké a gerilové války. Stejně jako v těchto malých válkách je konflikt iniciován „slabší“ stranou, která může být označena za „ofenzivní“. Rozdíl spočívá ve způsobu, v jakém bojovníci čtvrté generace adaptují tyto tradiční koncepty na současné podmínky. Tyto podmínky jsou jiné díky technologiím, globalizaci, náboženskému fundamentalismu a posunu v etických a morálních normách, které přinášejí novou legitimitu do dříve jasných otázek podléhajících restrikcím ve vedení války.
Ve čtvrté generaci je důležitá zejména rovina morální
Bojovníci čtvrté generace používají tři úrovně válečnictví: fyzickou (boj je považován za nejméně důležitý), mentální (vůle bojovat, víra ve vítězství a podobně) a morální (ta je nejdůležitější, zahrnuje například prosazení kulturních norem a podobně).
Válečnictví této generace postrádá hierarchickou autoritu i formální strukturu, typickými znaky je trpělivost a flexibilita, malý rozpočet a malá velikost. Může používat taktiku povstalců, teroristů nebo gerily ve způsobu vedení války proti infrastruktuře státu. Bojuje na všech frontách: ekonomické, politické, mediální, vojenské i civilní. Teroristická síť v těchto případech bývá buď bez hlavy (al-Káida bez Usámy bin Ládina), nebo se podobá vícehlavé hydře (v případě kašmírských separatistů).
Obrana v tomto období může mít nenásilnou podobu, jako byla Gándhího opozice proti britské říši nebo pochody Martina Luthera Kinga. Oba příklady jsou ukázkou deeskalace konfliktu, zatímco stát eskaluje násilí proti nim. Cíl je zasažen na morální a mentální úrovni, spíše než na úrovni fyzické. Stát je viděn v negativním světle a ztrácí podporu.
Existuje teorie, že konflikt stát versus stát ve čtvrté generaci válečnictví by mohl využít počítačových hackerů a mezinárodního práva. Slabší strana konfliktu by tak mohla získat výhodu, pokud by civilisté silnějšího státu ztratili vůli k boji, protože by nepřijali situaci, že se stát angažuje ve vraždění a zbavuje se svých finančních prostředků.
Další charakteristikou čtvrté generace je decentralizace jejích bojovníků, kteří netvoří jednu organizaci, ale menší skupiny útočící na větší hrozbu (státní armádu). Aliance těchto skupin však bývají slabé, a když je velení státní armády dost prozíravé, může nepřítele rozdělit a vyvolat mezi jeho členy vnitřní boj. – Velmi důležité jsou světonázorové otázky, jež mohou vycházet z nacionalismu, náboženství nebo rodinné a klanové cti.
Tři principiální atributy novověkého terorismu vytvořily hybridní strukturu jako protiklad tradičního velení. Je pro ni důležitá systematická likvidace, destrukce cíle a sofistikované využívání technologických novinek (včetně sociálních sítí a mobilních telefonů). I s malým nasazením je tak možné dosáhnout velké odezvy.
Po druhé světové válce téměř všechny konflikty čtvrté generace skončily porážkou státní armády. Vzácnými výjimkami jsou protipovstalecká válka v Malajsii v letech 1950–1960, druhá válka v Čečensku v letech 1999–2008 a sektářské násilí v Severním Irsku, kde byla britská armáda rozmístěna po dobu 38 let.
Zničené státy produkují nebezpečí
Ideálním prostředím pro bojovníky čtvrté generace je zničený stát. Nazval bych to pracovně „somalizací“. Somálsko je příkladem zničení státu a návratu ke klanové a kmenové struktuře. Těchto států však stále přibývá a bojovníci čtvrté generace se stávají stále vážnější hrozbou nejen pro Afriku a Blízký východ, ale také pro nás Evropany. Afghánistán je zemí, kde se bojuje již téměř čtyřicet let a která má (stejně jako sousední Pákistán) pro bojovníky čtvrté generace téměř ideální podmínky. Konec konfliktu je zde v nedohlednu.
Destabilizovaný Irák se od roku 2003 stal magnetem pro islamisty z celého světa a není jistě náhodou, že na tomto území vznikly první buňky Islámského státu, který je dnes rozhodující islamistickou silou nejenom v Iráku, ale také v sousední Sýrii. Sýrie se propadla do naprostého chaosu kvůli nárůstu islamistických skupin, jež usilují o zničení místního sekulárního režimu. Dalším zničeným státem je Libye, odkud bojovníci čtvrté generace šíří chaos i do dalších zemí, zejména do Mali.
V souvislosti s uprchlickou vlnou z oblastí Blízkého východu se teorie čtyř generací válečnictví naléhavě aktualizuje. Tamní zničené státy jsou ideálním prostředím pro bojovníky čtvrté generace, kteří se mohou stát vážným bezpečnostním rizikem i pro náš stát.