Počteníčko: Stroj času

Obrázek nebo fotografie#15322

Literární ukázka k 28. říjnu: zrození českého národa očima tajného agenta Pankráce Tangenta a jeho věrného sluhy, děčínského rodáka Václava Pešiny.

Zneškodňovat obávané zločince je nejen povolání mého pána, ale je to současně i jeho koníček. Myslím, že by Tangent vykonával tuto práci i tehdy, kdyby za ni vůbec nebyl placen, protože je jedním z posledních opravdových mužů, milujících dobrodružství.

Když se nám podařilo zneškodnit mezinárodního zločince Goldthumba, rozhodl se Tangent, že si částečně od své namáhavé práce odpočine a pojedeme na dovolenou.

Jediné, o čem jsme nemuseli přemýšlet, byl dopravní prostředek, kterým na tuto dovolenou pojedeme. Tangent, jinak dokonale pravdomluvný, jako ostatně každý anglický gentleman, svému šéfovi plukovníku Randallovi zalhal, když tvrdil, že jsme zcela zničili zařízení Goldthumbových podzemních laboratoří. Zachránili jsme z nich totiž nejgeniálnější Coralkův vynález – Stroj času.

 

Když se můj pán uvolil, že rozhodnutí, do kterého historického období a místa vykonáme pomocí Coralkova vynálezu svou první pouť, ponechá zcela na mně, zachvěl jsem se radostí.

Ač vzdálen na míle od rodné vlasti, nepřestalo nikdy v mé hrudi tlouci české srdce. Vzpomněl jsem si na svá školní léta a na milované hodiny historické výuky – z šera dávných časů mě ovanul dech tichých ouvalů, říčních mlh a žár pohanských ohňů a obětišť.

 

Nezaváhal jsem ani na okamžik, hbitě si připomněl staré letopisy a vtáhl svého pána do kabiny stroje času.

„Kam pojedeme?“ zeptal se Tangent, když jsem postupně stiskl knoflík K, místo M a čas Č.

„Aj, do mateřských končin slovanských!“ zvolal jsem radostně, kabinu ozářila ultrafialová záře a mohutný hukot dával tušit, že se již propadáme do dějin.

 

Přistáli jsme v porostu, o němž jsem bezpečně věděl jen to, že se nazývá hvozdem.

„Hrome,“ řekl můj pán, když jsme opustili stroj času a pečlivě ho zamaskovali. „Myslím, Václave, že jsme překročili práh civilizace. Támhleti lidé…“

Podíval jsem se směrem, kterým ukazovala Tangentova ruka. V čele zástupu, který se vynořil z hvozdu na druhé straně, šel důstojný kmet s holí a vlajícím, mléčně bílým plnovousem. Na okamžik jsem zaváhal. Máme se skrýt, nebo vyjít zástupu v ústrety? Ten vpředu je jistě praotec Čech… vždyť před námi byla hora Říp…

Ale už bylo pozdě. Kmet nás spatřil, cosi zvolal k svým lidem a všichni teď na nás patřili a po způsobu svého vůdce mávali holemi.

„Ti lidé nevypadají zrovna přátelsky,“ znepokojil se Pankrác Tangent.

„Jen klid, pane,“ řekl jsem, „já je znám.“

A přinutil jsem Tangenta, aby mě následoval a ve všem napodoboval mé počínání.

Zástup se zastavil, sta zvědavých tváří se na nás upřelo a já se hluboce poklonil před velebným kmetem.

„Buď zdráv, praotče Čechu, ty i tvoji věrní!“

Po těchto slovech a hluboké úkloně jsem se opět narovnal, ale v kmetově tváři jsem nečetl úžas nad tím, že znám jeho jméno, nýbrž strašné rozrušení.

„Nejsem Čech, cizinče,“ pravil kmet zachmuřeně, „a to jméno mi nezní libě z tvých úst. Jsi snad Čechovým špehem?“

„Co-cože?“ vykoktal jsem.

„Vladyku Čecha a Lecha jsme s hrstkou jim věrných zanechali v Jeskyni předků za potravu medvědům, protože nás špatně vedli. Jsem vladyka Kaše a támhle na tom kopci, který vidíš, cizinče, hodlám zítra ráno obětovat bohům, protože tu založím naši novou vlast.“

„To není možné,“ zbledl jsem a pohlédl na západ slunce nad Řípem.

„Nic mi v tom nemůže zabránit,“ pokrčil rameny kmet Kaše. „Hej, Mílku a Jarolíme!“ zvolal na dva statné mladíky, ozbrojené těžkými palicemi. „Střezte až do svítání tyto dva cizince, neboť zde, pod touto velkou horou, dnes učiníme své nocležiště.“

 

Byli jsme oba, Pankrác Tangent a já, v pěkné kaši a s rukama i nohama svázanýma lýkem jsme leželi opodál ohniště, střeženi Mílkem a Jarolímem.

Velebný kmet s planoucíma očima, vedoucí své věrné do zaslíbené země české, nebyl tedy Čech, jak jsem se mylně domníval, nýbrž vladyka Kaše. Oblil mě studený pot.

Tak tedy Kaše – a co to znamená? Že jestli se nepodaří mému pánovi nějak zasáhnout, nebude hlavním městem Čechů Praha, nýbrž nejspíš Kaše, a já nebudu potomkem Čechů, ale Kašů, podle toho strašlivého vladykova jména.

Připlížil jsem se blíž k Tangentovi a snažil se mu rychle ve stručnosti vylíčit osudný historický omyl, jehož jsme se stali právě svědky.

 

„Pěkná dovolená,“ vzdychl můj spoutaný pán a toužebně pohlédl směrem, kde ležel náš zamaskovaný stroj času.

„Musíme osvobodit praotce Čecha,“ zašeptal jsem vzrušeně.

„Napřed musíme osvobodit sami sebe,“ zabručel nevlídně Tangent.

Mílek s Jarolímem spolu rozmlouvali a valně se o nás nestarali.

Spatřil jsem vedle Mílka ležet ostrý kámen, docela vhodný k přeřezání pout.

 

Naši strážci byli sice statní, avšak příliš důvěřiví hoši. Zatímco Tangent nenápadně přeřezával svá pouta, já s Mílkem a Jarolímem živě rozmlouval.

„A kde je ta Jeskyně předků?“

„Tam,“ ukázal Jarolím do hloubi hvozdu, „ale myslím, že bude už prázdná, obcházeli tam hladoví medvědi.“

„A kolik mužů tam zůstalo s Čechem?“

Mílek se na mě podezíravě zadíval. „Málo,“ řekl podmračeně, „nás je víc.“

To tedy znamenalo, že Čechovi přece jen zůstalo dost mužů, aby se mohl pokusit…

Ale Mílek, jako by četl mé myšlenky, opovržlivě dodal: „Z jeskyně se stejně nedostanou. Vchod hlídají hladoví medvědi.“

Tangent mi nenápadně podstrčil ostrý kámen. Jeho ruce i nohy už byly volné, a tak se posunul více do stínu, aby to některý z našich strážců nezpozoroval.

„A proč vás to zajímá, cizinče?“ zeptal se Jarolím, právě ve chvíli, kdy i já se osvobodil z lýkových pout.

„Prchněme, pane!“ zvolal jsem a vymrštil se.

 

Dva údery Tangentovy pěsti nás zbavily prvních pronásledovatelů a měli jsme už slušný náskok, když jsme zdáli uslyšeli bojovný jekot vladyky Kaše.

Utíkali jsme směrem, který nám vyzradil Jarolím, směrem k Jeskyni předků, kde měl být uvězněný vladyka Čech a jeho věrní.

„Nemáme zbraň!“ zvolal Tangent a zastavil se. „Tu jeskyni přece hlídají medvědi.“

Protože naši pronásledovatelé byli v bezpečné vzdálenosti, udělali jsme si krátkou válečnou poradu. Šťastnou náhodou jsem měl na sobě svůj pracovní kabát. Kabát, na jehož podšívce byla sada obušků a bumerangů.

„Výborně!“ řekl Tangent. „Musíme doufat, že těch medvědů nebude tolik.“

 

Už zdálky jsme spatřili světlo louče, vycházející z Jeskyně předků, a v jeho mihotání jsme spatřili i čtyři neforemná a hladově mručící těla.

„Musíme dávat pozor, abychom je nevyplašili. Jestliže nás zpozorují předčasně,“ řekl Pankrác Tangent, „pak…“

Věděl jsem, co by nás čekalo, a chvějící se rukou si odepjal z podšívky první bumerang.

 

Boj byl krátký, ale úspěšný. Jen posledního a nejsilnějšího medvěda jsem ještě musel pořádně přetáhnout obuškem.

„Zachráněni!“ zvolal šedivý kmet, který jako první vyběhl z jeskyně a vroucně mě objal.

Ano, byl to skutečný a živý praotec Čech.

 

Čechovi věrní, a bylo jich v jeskyni dost, byli spravedlivě rozhořčeni úklady vladyky Kaše a hořeli touhou po boji.

„Hr na Kaše!“ volali a mávali palicemi.

Čech se k nám vlídně obrátil: „Připojíte se k našemu boji, šlechetní cizinci?“

Než jsem stačil radostně přitakat na souhlas, položil mi můj pán ruku na rameno a poklonil se před praotcem: „Ne, vladyko, ale přejeme vám úspěch a pevně v něj věříme.“

 

Když jsme opět nastoupili do Stroje času, vysvětlil mi Tangent, že by nebylo správné, kdybychom se my, lidé z jiné historické epochy, pletli do bitek a bitev, které už vlastně dávno skončily. Vznikl by tak totiž chaos a občas by se musel předělávat dějepis.

Mlčky jsem stiskl knoflík K, místo M a čas Č. Kabinu ozářila ultrafialová záře, a když pohasla, přistáli jsme opět na zahradě naší vily ve XX. století.

„Proboha!“ vykřikl Tangent, když spatřil noviny, které poštovní doručovatel po dobu naší nepřítomnosti zastrkával pod dveře. Neboť náš několikahodinový výlet trval ve skutečnosti celý měsíc… „Je po dovolené!“

Ano, byla to pravda, a i když můj pán potom celý týden se mnou nemluvil, já byl velice šťasten, neboť jsem dotazem v Historickém ústavu zjistil, že s praotcem Čechem zůstalo všechno v pořádku a že historie se opravovat nebude.

Co se však stalo s vladykou Kašem, to už mi žádný historik říct nemohl, ale celkem dobře jsem si to dovedl představit.

Vojtěch Steklač (narozen 1945) je autor dětských knih (série Bořík & spol.) i detektivek (Dvoreček, Jak se vraždí Zlatý slavík), překladatel (paměti pařížského kata Henriho Sansona), scenárista (Kačenka a strašidla, seriál Novákovi), dramaturg a redaktor. Publikoval také pod pseudonymy Prokop Holeyko a Martin Mach. Ukázka pochází z knihy Dobrodružství tajného agenta Pankráce Tangenta (Československý spisovatel 1985).